 |
| zdroj: amazon.com |
Ačkoliv se moje fronta na čtení se pomalu šplhá k desítce, po tom konsternujícím zážitku, kterým pro mě bylo “Wuthering Heights”, jsem nemohla nesáhnout po knížce a znovu se do ní začíst. Nakonec byl nejvyšší čas; tohle anglické vydání vlastním už aspoň dekádu, ale zatím jsem ho nečetla, a naposledy jsem knížku otevřela ještě na gymplu. A to už je fakt hodně dlouho.
Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem se do toho dostala, protože román z 19. století jsem nečetla ani nepamatuju a jakmile Brontë zaběhla do nářečí – což bylo minimálně pokaždé, kdy byl na scéně Joseph – musela jsem si text číst nahlas, abych mu rozuměla, a i tak jsem byla úspěšná jen z poloviny. Nakonec jsem se do toho ale dostala a bavilo mě to víc, než jsem čekala vzhledem k faktu, že mám příběh tak zažitý.
Ačkoliv nejsem fanda ich-formy a s těmi dvěma až třemi vrstvami nespolehlivých vypravěčů jsem na začátku taky trochu bojovala, snažila jsem se tentokrát soustředit víc na řemeslné provedení než svůj vkus a to se mi vyplatilo. Vypravěči jsou tady totiž všechno, jen ne nezaujatí, a Lockwoodova i Nellyina osobnost se dá krásně vyčíst ze stylu jejich vyprávění, takže čtenář tak nějak tuší, že Nelly nejspíš vykresluje Cathy horší, než nejspíš byla, Haretona laskavějšího, Edgara líbivějšího, Lintona spratkovějšího a sebe rozumnější, zatímco Lockwood je značně ovlivněný faktem, že se mu Catherine líbí, což dělá knížku zajímavější pro ty, co ji nečtou poprvé.
Další věc, kterou jsem pořádně docenila až teď, byl příběh Isabelly, která pro mě dřív byla jen dějovým prostředkem pro získání Lintona, ale teď jsem její dopis Nelly vnímala jako jednu z nejsilnějších částí vyprávění. Oproti tomu mě nepříjemně překvapil fakt, že Hareton Catherine minimálně jednou praští, což dělá ten jejich incestní šťastný konec ještě o trochu zlověstnější, než už je. To je mimochodem další z věcí, která je na té knížce pozoruhodná; nezáleží na tom, jakou část příběhu a s jakým rozpoložením Nelly příběh vypráví a Lockwood tlumočí, nad postavami pořád jako by bylo zatažené nebe, které nikdy nemizí, a dává knížce těžkou atmosféru i v úplném konci.
Co se týče toho ústředního milostného příběhu, který většina adaptací tolik vyzdvihuje, překvapilo mě, jak totálně nemilostný v textu je. Jistě, jsou tam momenty, kdy se Cathy a Heathcliff objímají a líbají, a všechno, co o tom víme, je pasírované přes Nelly a/nebo Lockwooda, ale jejich vztah většinu času působí víc jako lehce incestní sourozenecká spoluzávislost než cokoliv jiného a udělat ho o sexu je skoro ta nejmíň zajímavá interpretace. I Heathcliffovo následné běsnění působí míň jako řádění člověka, který se snaží okolí způsobit stejnou bolest a žal, jako cítí sám, a víc jako válečné tažení proti světu, který mu byl odepřen. Není to o lásce, je to o egu.
Celkově mě to i přes ty počáteční porodní bolesti (způsobené víc stylem psaní a mým rozpoložením než dějem) bavilo od začátku až do konce a jsem fakt ráda, že jsem k tomu po letech vrátila. Pravda je totiž taková, že neexistuje adaptace, která příběh Wuthering Heights vypráví věrně; i ty neojmílanější citace jsou zpravidla vytržené z kontextu a vždycky něco chybí, takže zdrojový materiál je v tomto případě nutností. Podle mě tady dává mnohem větší smysl adaptovat ty části příběhu, které Nelly nevidí (jako Isabella na Heights a/nebo po svém útěku, Haretonův příběh, Catherine na Heights, Heathcliffovo zbohatnutí), než se neustále dokola vracet k „love story“ Cathy a Heathcliffa a snažit se ji přeložit do jazyka současného publika.
Ale to už je mimo téma této recenze. Podtrženo sečteno, Wuthering Heights je pořád hodné čtení, a klidně i víckrát.
Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem se do toho dostala, protože román z 19. století jsem nečetla ani nepamatuju a jakmile Brontë zaběhla do nářečí – což bylo minimálně pokaždé, kdy byl na scéně Joseph – musela jsem si text číst nahlas, abych mu rozuměla, a i tak jsem byla úspěšná jen z poloviny. Nakonec jsem se do toho ale dostala a bavilo mě to víc, než jsem čekala vzhledem k faktu, že mám příběh tak zažitý.
Ačkoliv nejsem fanda ich-formy a s těmi dvěma až třemi vrstvami nespolehlivých vypravěčů jsem na začátku taky trochu bojovala, snažila jsem se tentokrát soustředit víc na řemeslné provedení než svůj vkus a to se mi vyplatilo. Vypravěči jsou tady totiž všechno, jen ne nezaujatí, a Lockwoodova i Nellyina osobnost se dá krásně vyčíst ze stylu jejich vyprávění, takže čtenář tak nějak tuší, že Nelly nejspíš vykresluje Cathy horší, než nejspíš byla, Haretona laskavějšího, Edgara líbivějšího, Lintona spratkovějšího a sebe rozumnější, zatímco Lockwood je značně ovlivněný faktem, že se mu Catherine líbí, což dělá knížku zajímavější pro ty, co ji nečtou poprvé.
Další věc, kterou jsem pořádně docenila až teď, byl příběh Isabelly, která pro mě dřív byla jen dějovým prostředkem pro získání Lintona, ale teď jsem její dopis Nelly vnímala jako jednu z nejsilnějších částí vyprávění. Oproti tomu mě nepříjemně překvapil fakt, že Hareton Catherine minimálně jednou praští, což dělá ten jejich incestní šťastný konec ještě o trochu zlověstnější, než už je. To je mimochodem další z věcí, která je na té knížce pozoruhodná; nezáleží na tom, jakou část příběhu a s jakým rozpoložením Nelly příběh vypráví a Lockwood tlumočí, nad postavami pořád jako by bylo zatažené nebe, které nikdy nemizí, a dává knížce těžkou atmosféru i v úplném konci.
Co se týče toho ústředního milostného příběhu, který většina adaptací tolik vyzdvihuje, překvapilo mě, jak totálně nemilostný v textu je. Jistě, jsou tam momenty, kdy se Cathy a Heathcliff objímají a líbají, a všechno, co o tom víme, je pasírované přes Nelly a/nebo Lockwooda, ale jejich vztah většinu času působí víc jako lehce incestní sourozenecká spoluzávislost než cokoliv jiného a udělat ho o sexu je skoro ta nejmíň zajímavá interpretace. I Heathcliffovo následné běsnění působí míň jako řádění člověka, který se snaží okolí způsobit stejnou bolest a žal, jako cítí sám, a víc jako válečné tažení proti světu, který mu byl odepřen. Není to o lásce, je to o egu.
Celkově mě to i přes ty počáteční porodní bolesti (způsobené víc stylem psaní a mým rozpoložením než dějem) bavilo od začátku až do konce a jsem fakt ráda, že jsem k tomu po letech vrátila. Pravda je totiž taková, že neexistuje adaptace, která příběh Wuthering Heights vypráví věrně; i ty neojmílanější citace jsou zpravidla vytržené z kontextu a vždycky něco chybí, takže zdrojový materiál je v tomto případě nutností. Podle mě tady dává mnohem větší smysl adaptovat ty části příběhu, které Nelly nevidí (jako Isabella na Heights a/nebo po svém útěku, Haretonův příběh, Catherine na Heights, Heathcliffovo zbohatnutí), než se neustále dokola vracet k „love story“ Cathy a Heathcliffa a snažit se ji přeložit do jazyka současného publika.
Ale to už je mimo téma této recenze. Podtrženo sečteno, Wuthering Heights je pořád hodné čtení, a klidně i víckrát.
“Nelly, do you ever dream queer dreams? […] And so do I. I’ve dreamt in my life dreams that have stayed with me ever after, and changed my ideas; they’ve gone through and through me, like wine through water, and altered the colour of my mind.”
“I’ve no more business to marry Edgar Linton than I have to be in heaven; and if the wicked man in there had not brought Heathcliff so low, I shouldn’t have thought of it. It would degrade me to marry Heathcliff, now; so he shall never know how I love him; and that, not because he’s handsome, Nelly, but because he’s more myself than I am. Whatever our souls are made of, his and mine are the same, and Linton’s is as different as a moonbeam from lightning, or frost from fire. […] My love for Linton is like the foliage in the woods. Time will change it, I’m well aware, as winter changes the trees – my love for Heathcliff resembles the eternal rocks beneath – a source of little visible delight, but necessary. Nelly, I am Heathcliff – he’s always, always in my mind – not as a pleasure, any more than I am always a pleasure to myself – but, as my own being.”
“We sometimes pity creatures that have none of the feeling either for themselves or others.”
“Poor wretch! You have a heart and nerves the same as your brother men! Why should you be so anxious to conceal them? Your pride cannot blind God! You tempt him to wring them, till he forces a cry of humiliation!”
“I pray one prayer – I repeat it till my tongue stiffens – Catherine Earnshaw, may you not rest, as long as I am living! You said I killed you – haunt me, then! The murdered do haunt their murderers. I believe – I know that ghosts have wandered on earth. Be with me always – take any form – drive me mad! only do not leave me in this abyss, where I cannot find you! Oh, God! it is unutterable! I cannot live without my life. I cannot live without my soul!”
“Treachery and violence are spears pointed at both ends – they wound those who resort to them, worse than their enemies.”
“It’s odd what a savage feeling I have to anything that seems afraid of me!”
“It was a strange way of killing, not by inches, but by fractions of hair-breadths, to beguile me with the spectre of a hope, through eighteen years!”
“My soul’s bliss kills my body, but does not satisfy itself.”
Původní recenze z 14/10/08:
Uznávám, že tuhle knížku jsem si fakt užila. Četla jsem ji chvilku po Austen a čekala jsem něco podobného, ale bylo to mnohem surovější, dynamičtější a propletenější. Nechyběly intriky, v podstatě příběh pomsty jednoho muže, který neuvěřitelně dokázal všem kolem zdemolovat život, než se odporoučel; a přesto je tam happy end. Jen mě trochu vytáčela neustála retrospektiva, nicméně zpětně bych si knížku stejně přečetla.