 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. Project Hail Mary byl jeden z mála filmů, na které jsem se skutečně těšila; knížka se mi hodně líbila a v obsazení nebyl nikdo, kdo by mi vadil, takže jsem si to tentokrát pohlídala a vyrazila do kina. A dobře jsem udělala. Tohle byl totiž zážitek, který si to velké plátno rozhodně zasloužil.
Myslím, že na téma filmů, které mají víc než dvě hodiny, jsem se tu už rozvášňovala, a když mi ta stopáž (naštěstí až v kině) došla, trochu jsem orosila. Knížku jsem sice četla víc než pět let zpátky, ale děj jsem si pamatovala překvapivě dobře, a tudíž jsem se bála, že se mi to potáhne. Naštěstí jsem se spletla, bavila jsem se celou dobu, několikrát jsem se dojala (poprvé z nějakého důvodu hned na začátku, nechci o tom mluvit), a upřímně si myslím, že Project Hail Mary je jeden z těch vzácných filmů, který funguje jako adaptace i jako samostatný příběh (aspoň podle recenzí od lidí, co knížku nečetli), a toho není lehké dosáhnout.
Ryan Gosling byl fantastický Ryland Grace, jelikož měl ten správný poměr muskulatury nabrané při práci na projektu, díky které mu člověk věřil, že ve vesmíru přežije, a vrozeného šprťáctví, kterým tu postavu levou zadní prodal. Emocionální momenty byly krásně zahrané a celkově jsem z toho neměla ten pocit falše, který mívám u moderního sci-fi, což bylo u filmu, kde je většinou jen on a Rocky, extrémně důležité. A když už jsme u Rockyho, James Ortiz odvedl (nejen) při vyvažování strojového hlasu a emocí perfektní práci, smekám. Fakt, že Rocky nebyl CGI, byl nejen vidět, ale hlavně viscerálně cítit, a právě díky tomu podle mě ten film tak fungoval.
Sandra Hüller (Eva Stratt) hrála postavu, která mohla snadno spadnout do jedné z těch černobílých škatulí, do kterých Hollywood ženy stále cpe, a jsem moc ráda, že se to nestalo. Filmová Stratt měla tu výhodu, že nebyla pasírovaná jen přes Rylandův pohled jako ta knižní, a Sandra Hüller toho prostoru využila subtilním, ale nesmírně efektivním způsobem. Zbytek obsazení nemá smysl vyjmenovávat, byli tam tak málo, že jsem si na něj stejně sotva udělala názor, ale líbilo se mi, že zachovali tu mezinárodnost knížky.
Abych řekla pravdu, na tom filmu nebylo nic, co by se mi nelíbilo, takže zmíním už jen fantastickou hudbu Daniela Pembertona (zvlášť Time Go Fishing), a půjdu. Pokud letos stojí za to vidět v kině nějaký film, je to Project Hail Mary. Nemůžu se dočkat, až se na něj budu moct podívat znovu.
Myslím, že na téma filmů, které mají víc než dvě hodiny, jsem se tu už rozvášňovala, a když mi ta stopáž (naštěstí až v kině) došla, trochu jsem orosila. Knížku jsem sice četla víc než pět let zpátky, ale děj jsem si pamatovala překvapivě dobře, a tudíž jsem se bála, že se mi to potáhne. Naštěstí jsem se spletla, bavila jsem se celou dobu, několikrát jsem se dojala (poprvé z nějakého důvodu hned na začátku, nechci o tom mluvit), a upřímně si myslím, že Project Hail Mary je jeden z těch vzácných filmů, který funguje jako adaptace i jako samostatný příběh (aspoň podle recenzí od lidí, co knížku nečetli), a toho není lehké dosáhnout.
Ryan Gosling byl fantastický Ryland Grace, jelikož měl ten správný poměr muskulatury nabrané při práci na projektu, díky které mu člověk věřil, že ve vesmíru přežije, a vrozeného šprťáctví, kterým tu postavu levou zadní prodal. Emocionální momenty byly krásně zahrané a celkově jsem z toho neměla ten pocit falše, který mívám u moderního sci-fi, což bylo u filmu, kde je většinou jen on a Rocky, extrémně důležité. A když už jsme u Rockyho, James Ortiz odvedl (nejen) při vyvažování strojového hlasu a emocí perfektní práci, smekám. Fakt, že Rocky nebyl CGI, byl nejen vidět, ale hlavně viscerálně cítit, a právě díky tomu podle mě ten film tak fungoval.
Sandra Hüller (Eva Stratt) hrála postavu, která mohla snadno spadnout do jedné z těch černobílých škatulí, do kterých Hollywood ženy stále cpe, a jsem moc ráda, že se to nestalo. Filmová Stratt měla tu výhodu, že nebyla pasírovaná jen přes Rylandův pohled jako ta knižní, a Sandra Hüller toho prostoru využila subtilním, ale nesmírně efektivním způsobem. Zbytek obsazení nemá smysl vyjmenovávat, byli tam tak málo, že jsem si na něj stejně sotva udělala názor, ale líbilo se mi, že zachovali tu mezinárodnost knížky.
Abych řekla pravdu, na tom filmu nebylo nic, co by se mi nelíbilo, takže zmíním už jen fantastickou hudbu Daniela Pembertona (zvlášť Time Go Fishing), a půjdu. Pokud letos stojí za to vidět v kině nějaký film, je to Project Hail Mary. Nemůžu se dočkat, až se na něj budu moct podívat znovu.