 |
| zdroj: divadlonavinohradech.com |
Divadlo na Vinohradech. Letos mám očividně rok adaptací oblíbených knížek a myslím, že ho ukončím předčasně, protože to zatím bylo víc omylů než tref. Velký Gatsby byl rozhodně jedním z těch omylů; první polovinu představení jsem skoro usínala a tu druhou jsem se v duchu promodlila, aby Gatsbyho konečně zastřelili a já mohla jít domů.
Faktem je, že udělat adaptaci známého příběhu tak, aby pořád bavila, nemůže být jednoduché, a když je ten příběh sto let starý, několikrát zfilmovaný román, je potřeba, aby se buď pořádně šláplo do produkce, nebo do interpretace. Interpretace tady prakticky chyběla, tahle adaptace byla 1:1, což na jednou stranu chválím, na druhou to podle mě byl důvod, proč jsem se nudila. Ten příběh jako takový totiž je nadčasový, ale zpracování nikoliv, a produkce byl zvláštní mix minimalismu a opulence, skrz který se ale nikdy nepropsala osamělost davu; byla tam prostě jen sterilnost, u které si úplně nemyslím, že byla záměrná.
Přesto se mi ale scéna jako taková líbila nejvíc. Moc jsem nepochopila to polstrované falešné „hlediště“ před skutečným hledištěm, ale traverza a kruhový výřez, který v závěru suploval bazén a pak se do něj promítaly záběry na New York, byly super. Kostýmy taky nebyly vůbec špatné, byť tahle specifická kombinace historické inspirace a moderny není moje kafe, a jak jsem psala výš, nutně pro mě nefungovala se zbytkem.
Obsazení mi povětšinou přišlo fajn, ale na zadek mě nikdo neposadil. Marek Lambora (Jay Gatsby) byl super v těch emocionálních polohách na konci, ale ta tajemná, ležérní frajeřina Gatsbyho mi chyběla. Jana Kotrbatá udělala udělala Daisy lidštější, než jsem si ji pamatovala, ale stejně mě nedonutila mít ji ráda. (I když je fakt, že knížku jsem četla asi jenom dvakrát a naposledy už aspoň deset let zpátky, takže je možná čas přečíst si to dospělýma očima, hlavně ženské postavy teď obvykle vnímám jinak.)
Na Ondřeje Krause (Tom Buchanan), Sáru Rychlíkovou (Myrtle Wilson), Tomáše Dastlíka (George Wilson) a Ondřeje Brouska (Nick Carraway) jsem si moc názor neudělala, ale cením si, že Nick byl obsazen tak, že měl člověk skutečně pocit, že k němu mluví s několikaletým odstupem. Opravdu mě bavila jen Aneta Krejčíková (Jordan Baker); její Jordan byla přesně tak afektovaná drama queen, jakou jsem si ji vždycky představovala, a vypadalo to, že si ji Aneta Krejčíková fakt užívá.
Prakticky jediná část představení, která se mě nějak dotkla, byl úplný závěr. Každý intelektuální pozér tvrdí, že poslední tři odstavce The Great Gatsby jsou jedny z nejkrásnějších vět světové (tj. v tomto případě vždy euroamerické) literatury, a já se mezi tyto pozéry rozhodně řadím, takže mi udělal velkou radost jak fantasticky procítěný přednes Ondřeje Brouska, tak přebásnění do češtiny, které bylo hodně povedené. (Až mě to překvapilo vzhledem k faktu, že například „college“ překládali zastarale jako „kolej“.) Fakt, že se příběh odehrává po 1. světové válce a hra končí zvuky válečných letadel, ta závěrečná slova působivě podtrhl.
Celkově mě Velký Gatsby na Vinohradech nijak zvlášť neobohatil, ale dovedu si představit, že pro ty, kteří nečetli knížku a neviděli předchozí filmové adaptace, to může být povedený zážitek. Nejvíc si to podle mě ale užijí ti, co se jen přišli podívat na Marka Lamboru v plavkách. Ty pravděpodobně zklame jen to dvouhodinové čekání, které oné slavné bazénové scéně předchází.
Faktem je, že udělat adaptaci známého příběhu tak, aby pořád bavila, nemůže být jednoduché, a když je ten příběh sto let starý, několikrát zfilmovaný román, je potřeba, aby se buď pořádně šláplo do produkce, nebo do interpretace. Interpretace tady prakticky chyběla, tahle adaptace byla 1:1, což na jednou stranu chválím, na druhou to podle mě byl důvod, proč jsem se nudila. Ten příběh jako takový totiž je nadčasový, ale zpracování nikoliv, a produkce byl zvláštní mix minimalismu a opulence, skrz který se ale nikdy nepropsala osamělost davu; byla tam prostě jen sterilnost, u které si úplně nemyslím, že byla záměrná.
Přesto se mi ale scéna jako taková líbila nejvíc. Moc jsem nepochopila to polstrované falešné „hlediště“ před skutečným hledištěm, ale traverza a kruhový výřez, který v závěru suploval bazén a pak se do něj promítaly záběry na New York, byly super. Kostýmy taky nebyly vůbec špatné, byť tahle specifická kombinace historické inspirace a moderny není moje kafe, a jak jsem psala výš, nutně pro mě nefungovala se zbytkem.
Obsazení mi povětšinou přišlo fajn, ale na zadek mě nikdo neposadil. Marek Lambora (Jay Gatsby) byl super v těch emocionálních polohách na konci, ale ta tajemná, ležérní frajeřina Gatsbyho mi chyběla. Jana Kotrbatá udělala udělala Daisy lidštější, než jsem si ji pamatovala, ale stejně mě nedonutila mít ji ráda. (I když je fakt, že knížku jsem četla asi jenom dvakrát a naposledy už aspoň deset let zpátky, takže je možná čas přečíst si to dospělýma očima, hlavně ženské postavy teď obvykle vnímám jinak.)
Na Ondřeje Krause (Tom Buchanan), Sáru Rychlíkovou (Myrtle Wilson), Tomáše Dastlíka (George Wilson) a Ondřeje Brouska (Nick Carraway) jsem si moc názor neudělala, ale cením si, že Nick byl obsazen tak, že měl člověk skutečně pocit, že k němu mluví s několikaletým odstupem. Opravdu mě bavila jen Aneta Krejčíková (Jordan Baker); její Jordan byla přesně tak afektovaná drama queen, jakou jsem si ji vždycky představovala, a vypadalo to, že si ji Aneta Krejčíková fakt užívá.
Prakticky jediná část představení, která se mě nějak dotkla, byl úplný závěr. Každý intelektuální pozér tvrdí, že poslední tři odstavce The Great Gatsby jsou jedny z nejkrásnějších vět světové (tj. v tomto případě vždy euroamerické) literatury, a já se mezi tyto pozéry rozhodně řadím, takže mi udělal velkou radost jak fantasticky procítěný přednes Ondřeje Brouska, tak přebásnění do češtiny, které bylo hodně povedené. (Až mě to překvapilo vzhledem k faktu, že například „college“ překládali zastarale jako „kolej“.) Fakt, že se příběh odehrává po 1. světové válce a hra končí zvuky válečných letadel, ta závěrečná slova působivě podtrhl.
Celkově mě Velký Gatsby na Vinohradech nijak zvlášť neobohatil, ale dovedu si představit, že pro ty, kteří nečetli knížku a neviděli předchozí filmové adaptace, to může být povedený zážitek. Nejvíc si to podle mě ale užijí ti, co se jen přišli podívat na Marka Lamboru v plavkách. Ty pravděpodobně zklame jen to dvouhodinové čekání, které oné slavné bazénové scéně předchází.