 |
| zdroj: knihcentrum.cz |
Zatím každý z románů Andyho Weira se úchylil do trochu jiného úseku sci-fi a vyžadoval tak od čtenáře jinou dávku "suspension of disbelief": The Martian byl pravý a nefalšovaný "final frontier" zasazený do doby, která je pro nás téměř na dosah ruky; Artemis byla typická sci-fi z budoucnosti o aktivní kolonizaci vesmíru; a Project Hail Mary se ponořil do toho bájného "prvního kontaktu". Dávalo to absolutní smysl a přesto jsem z nějakého důvodu pořád čekala, že se vyvine jinak: zatímco v předchozích knížkách není těžké přijmout za fakt místa či technologie - především protože přímo vychází z věcí pro nás známých a často poměrně snadno pochopitelných - mimozemšťani jsou pro mě už trošku náročnější sousto a to přestože jsem a) vyrostla na Stargate SG-1 a b) přesvědčená, že není možné, abychom byli v celém širém vesmíru sami.
Knížka je opět vyprávěná v ich-formě a stejně jako v případě obou předchozích mi to nevadilo, protože Andy Weir je umí napsat tak, že čtenář skutečně neví nic, co neví Ryland a když, tak jen protože si spojí indicie rychleji. Ryland Grace - stejně jako ostatní Weirovi hrdinové - není génius, co nedělá chyby, a má právě tolik osobnosti, aby bavil a autenticky reagoval, zkrátka a dobře není prázdná schránka pro Mary Sue ani natolik zahleděný sám do sebe, že zapomíná na děj. Počítala jsem s tím, že dostanu dějem, ne charakterem řízený příběh s obyčejným (ale ne performativně obyčejným a ve skutečnosti výjimečným) hrdinou, dostala jsem přesně to a mnohem víc: Ryland Grace si kromě přežívání i zachraňování najde čas na charakterový vývoj.
Knížka je rozdělená do dvou rovin - současnosti, kdy se Ryland s amnézií probírá na Hail Mary, a flashbacků, přes které si Ryland rozpomíná, kdo je, kde je a co má za úkol. Přiznám se, že flashbacky mě dělaly trochu netrpělivou - ten první kontakt odehrávající se v současnosti byl prostě mnohem zajímavější - ale nenudily mně a ani bych netvrdila, že zdržovaly, spíš přidávaly na napětí. Poslední dva překvapivě přinesly vyvrcholení, které Rylanda (i mně) způsobilo pěknou katarzi. Fakt, že je Ryland na misi nedobrovolně, to najednou celé hodil do jiného světla a přestože na konci snad nikdo realisticky nečeká, že by Ryland nechal Rockyho ve štychu, jeho rozhodnutí obětovat se je díky tomu monumentální, protože víme, že Ryland na začátku příběhu by to neudělal.
Knížka mě třikrát dojala: poprvé, když se Ryland dozvěděl, že on i Rocky jsou na tom prakticky úplně stejně, podruhé, když se Ryland pro Rockyho vrátí a potřetí úplně na konci. Závěr mě překvapil, čekala jsem happy end čistě protože Andy Weir zatím nikdy špatný konec nenapsal, ale nečekala jsem, že to skončí zrovna takto - zvlášť když ten absolutní happy end byl nadosah - ale je pravda, že v rámci celého příběhu to dává největší smysl.
Celkově mě to pohltilo, bavila jsem se a dovedu si představit, že po tom v budoucnu sáhnu zase.
“Human beings have a remarkable ability to accept the abnormal and make it normal.”
“I can’t imagine explaining “sleep” to someone who had never heard of it. Hey, I’m going to fall unconscious and hallucinate for a while. By the way, I spend a third of my time doing this. And if I can’t do it for a while, I go insane and eventually die. No need for concern.”
“Sometimes, the stuff we all hate ends up being the only way to do things.”