 |
| zdroj: knihcentrum.cz |
Sotva jsem se začetla, věděla jsem, že se s knížkou budu trochu prát – nemám ráda ich-formu, překousnu ji jen v případě, kdy je knížka dobře napsaná, a ve chvíli, kdy se střídají dvě ich-formy a do toho se ještě bez varování spouští er-forma úplně jiných postav z jiných časových období a často s informacemi, které původní vypravěč prostě neměl jak vědět, začínám být nejen zmatená, ale silně podrážděná. Ve chvíli, kdy se do toho ještě přidal deník z fronty další postavy, musela jsem si od čtení tak na měsíc odpočinout.
Ke knížce jsem se nakonec vrátila, protože celkový sloh a styl autorky je přesně to psaní, které mám ráda, ale ty deníkové pasáže jsem přeskakovala – u knížky, která popisuje zvěrstva holocaustu a pomalou destrukci rodiny zničené norimberskými zákony, skutečně nepotřebuju další vložku o amerických vojácích, kteří prakticky s nikým nijak nesouvisí, baví se mezi sebou asi stejně realisticky a přirozeně, jako kdyby hrdý socialistický soudruh psal scénář k americkému válečnému filmu, a vysírají se z podoby na úplavici a nakonec většina z nich popadá jak mouchy, jenom aby o tom hlavním padlo v přítomnosti sotva pár slov... Fakt, že mi na konci nechyběla žádná informace k hlavnímu příběhu, v této části asi mluví za svoje. Respektuju touhu autorky psát přesně to, co chce psát – ze své pozice ani nemůžu jinak – ale tady měl podle mě zasáhnout editor.
Výše zmíněná Indie mě rozhodně nezklamala, aspoň zezačátku. Popisy prostředí a kultury dětskýma očima, za kterýma se realita pořád ještě prolíná s fantasií, byly skvělé. Postupem času jsem jimi ale byla příliš zahlcená – ač se mi líbilo, že Dan se vždycky uchýlil do šťastných rodinných chvil v Indii, když mu nebylo na srdci dobře, časem to přestalo přinášet jakékoliv nové informace a jen to zpomalovalo, jakmile byla vysvětlená ta emocionální vazba, úvod těch flashbacků by bohatě stačil a efekt by byl stejný.
Co jsem na té knížce ale naprosto milovala a co mě u ní udrželo u konce, byla milostný příběh Danových rodičů. Láska Ráchel a Tomáše byla páteř knížky – a podle posledních pár vět a názvu jsem si celkem jistá, že to není jen můj pocit – a ano, byla to přesně ta spalující vášeň dvou rozdílných povah, u kterých si člověk není jistý, proč jsou vlastně spolu, které tak ráda kritizuju, ale fungovalo to na mě. Cítila jsem z toho, že ti dva spolu jsou jeden pro druhého a ne pro ten velkolepý koncept lásky, ve všech jejich chybách byla lidskost a nebudu lhát, chvílemi to bylo pekelně sexy. Milostné scény byly popsané takovým tím neurčitým, metaforickým způsobem, ale „lastury“ a „perly“ se neděly, takže za mě víc než v pořádku.
Nesmírné plus pro mě má autorka za moment, kdy Dan porovnává výbušnou, chvílemi dramatickou lásku svých rodičů s bezpečným, vřelým a klidným vztahem, který má s vlastní ženou, aniž by kohokoliv srážel nebo něco z toho označil za ten jediný správný způsob. Ta osudová, všespalující láska je často vyzdvihovaná na oltář jako ideál na úkor skutečně fungujících, milujících vztahů - čistě protože ty nejsou tak dramaticky atraktivní, co si budem – což je chvílemi značně frustrující (zvlášť protože je to často všechno, jen ne láska), takže tenhle moment byl neskutečně osvěžující.
Další přednost knížky je rozhodně ten historický úhel; byť jsem toho názoru, že v beletrii fakta často zbytečně skáčou do cesty dobrému příběhu (ano, je to dvojsečný výrok, jsem si toho vědomá) a odmítám historické romány zaměňovat za literaturu faktu, mám ráda, když se dozvím něco, co jsem ještě nevěděla – jako například, že Baťa podnikal v Indii – nebo narazím na úhel, který nevidím tak často – jako například že Židé nebyli ovce slepě vedené na popravu, jak dokazuje život v Terezíně, a že poválečná doba nebyla jenom o překonání traumat z toho, co jim bylo provedeno, ale i o vině přeživšího.
Co se mé zkušenosti s historickými romány toho tažení týče, Zvuk slunečních hodin je rozhodně jeden z těch lepších, hlavní příběh je osobní a odehrává se na popředí dějin, není jimi nutně definovaný, a ty emocionální části příběhu nejsou postavené na obecném patosu, ale osobní tragédii. Dokonce i věci, které znám – jako svědectví o zpívání hymny v osvětimských "sprchách" – jsou zpracované tak, že mě přinutily tu informaci skutečně cítit – možná až moc – nejen udělat si jí alibi na hrození prstem. Navzdory všem těm hrůznám pro mě ale byl patrně nejemocionálnější Ráchelin skon - nebo spíš jeho absence - protože ačkoliv jakákoliv varianta jejího odchodu by byla hrozná, nechat ji prakticky se rozplinout ve chvíli, kdy už byla téměř na konci cesty domů, bylo snad ještě krutější než udělat to kdykoliv předtím. Její ani Tomův osud by její návrat sice nijak nezvrátil, ale nabízí se myšlenka, o kolik jiný by byl Danův život, kdyby měl tuto kapitolu od začátku uzavřenou.
Dočíst tu knížku byla námaha – zčásti pro věci popsané v začátku a zčásti pro můj očividně nikdy nekončící splín – ale nakonec jsem fakt ráda, že jsem došla na konec, a rozhodně se podívám po dalších věcech Hany Andronikové. (Ale napřed si trochu mentálně odpočinu.)
„Největším nepřítelem lidí je jejich vlastní omezenost. Jejich strach. Strach z odlišnosti, strach z jiné kultury, z něčeho, co neznají. Symbolem jejich strachu se pak stanou symboly jiné kultury. Turbany sikhů, čelenky indiánů, muslimské šátky, cokoliv, co není součástí světa, který znají. Největším nepřítelem takových lidí je jejich vlastní hloupost.“
„Zůstala vzpomínka, která se vrátila ve snu jako jedem napuštěný šíp. To vzpomínky dělají. Vracejí se v podobě snů, zrazují a popírají samy sebe, vysmívají se paměti.“
„Nejhorší je, že se všude píše o holocaustu, o číslech umučených, zavražděných lidí. Ale obyčejného člověka, který to nezažil, ale víc dotkne, když sousedovi pojde pes, než fakt, že Hitler poslal na smrt miliony lidí. [...] Počty tak kolosální, jako šest milionů oběti, přesahují představivost a chápání běžného mozku. Zato prašivé psisko, které denně štěká u boudy v sousedství, je reálné. Jeden den je tu, druhý je fuč. Pod drnem. Změna, kterou nepřehlédnete. Na rozdíl od zmizení šesti milionů anonymních lidí. Je těžké za tím číslem vidět jednotlivé osudy, jednotlivé tváře, jejich touhy, naděje, zklamání a smrt.“
„My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. Hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdařovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a hladily. Rukopisy milovaných.
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?“