Hana Marie Körnerová: Hlas kukačky (2019)

zdroj: databazeknih.cz

Měla jsem pro tuhle knížku už sepsanou recenzi, ale když jsem si ji po sobě přečetla, vyzněla tak negativně, že jsem musela trochu přeházet pořadí jednotlivých bodů. Hlas kukačky je příběh dvou žen s podobným osudem, který je částečně ovlivněn českou historií první poloviny dvacátého století. Prolog mě sice naladil na příběh, který zkoumá psychologii kukaččího dítěte, ale přišlo mi, že tuhle linku autorka jen naňahňala do stručného závěru, který byl k prologu přišitý trochu horkou jehlou, nicméně uznává, že tady mě pravděpodobně zklamala hlavně moje vlastní očekávání. Knížka se četla dobře, zhltla jsem to asi za tři večery, ale nemůžu říct, že by mi to ustřelilo fusekle nebo že bych se tím cítila nějak duševně obohacená. Lenka Horňáková-Civade v Marie a Magdalény podobné téma zpracovala mnohem lépe.

A teď k původní recenzi a problémům, které jsem s knížkou měla. Začneme tím nejhorším prohřeškem a to je výpověď / agitka autora nijak nezapuštěná do myšlení postav nebo do děje, která je tak čtenáři prakticky vnucená. Nesnáším, když mě autor beletrie poučuje o obecně známých faktech bez jakékoliv nové myšlenky. (Stieg Larsson to dělal se švédským sociálním systémem a produkty Apple a David Zábranský to dělal tak povýšeně, že jsem Slabost pro každou jinou pláž ani nedočetla.) Pasáže ke konci Hlasu kukačky, kde autorka patetickým způsobem shrnuje osudy hrdého českého národa pod německým bičem, bolestínsky jej lituje a dokonce ztučňuje jako v učebnici dějepisu, mě opravdu zklamaly. (A ano, četla jsem slovo autorky na začátku a chápu, proč to takhle napsala, ale tyhle pasáže patřily maximálně do té předmluvy, ne do děje, protože pro něj nic neudělaly a naopak ho zpomalily.)

S prvním bodem souvisí bod druhý a to je zvolená dějinná doba. Řeknu narovinu, že jsem z toho nebyla nadšená - německá okupace je podle mě hlavně v českém prostředí už dost vyčerpané téma a zpracovává se stále stejným způsobem. To je ale můj osobní problém a nechtěla jsem ale knížku odsoudit za prohřešky jiných, takže jsem zůstala zvědavá. Dokud to bylo zapuštěné do děje tak, že na události reagovaly konkrétní postavy a autorka nám ukazovala, jak jim to (ne)řídí životy, vlastně jsem si to docela užila. Kontrast Editiných starostí s obecnou náladou pomnichovské doby mi přišel vyloženě super. Pak ale došlo na problémy popsané výš a fakt, že knížka končí někdy v polovině padesátých let, která byla minimálně podobně turbulentní jako doba protektorátní, ale autorka se o tom nezmíní ani slovíčkem. Jestli mě něco rozčiluje víc než ta naše národní sebelítost, tak je to to pokrytecké mlčení o zvěrstvech, která jsme jako národ páchali sami na sobě. Ve chvíli, kdy mám příběh, který sahá od fin de siècle do dějinného vrcholu komunistického teroru, ale taktně mlčím o historických událostech, které se mi nehodí do krámu, jak vůbec můžu s čistým svědomím dělat generalizované závěry o povaze českého národa?

Můj třetí problém byla struktura knížky: Editina část byla podle mě fakt dobrá, ale jakmile došlo na Irmu, začal to být drobet bordel. Její historie a pohled na situaci se proplétal s tím Josefovým a Kristýniným a to způsobem, který příběhu nepřidal na napínavosti ani zajímavosti a jenom mě tou rozházenou chronologií rozčiloval. Nerozumím tomu, proč každá postava neměla svůj úsek. Dál mi přišlo, že ty nejzajímavější části byly shrnuté poměrně narychlo, zatímco ty nezajímavé byly zbytečně rozpatlávané, aby seděly ke všemu zmíněnému v předchozích odstavcích.

S tím souvisí problém čtvrtý a to celkový autorčin styl. Přiznávám, že jsem vyrostla na Loukotkové a její hutné květnaté próze, takže na stylistiku mám poměrně vysoké nároky a preferuju takovou prózu, která se řídí pravidlem "ukazuj, ne popisuj". Styl psaní autorky mě v tomto pohledu neuspokojil: některé věty či odstavce byly repetitivní a často se opakovala i jednotlivá slova způsobem, který nevypadal jako záměrná stylistická volba. Nebudu lhát, když jsem zjistila, kolik toho autorka už napsala, byla jsem tím zaskočená. Upřímně jsem čekala, že Hlas kukačky je něčí prvotina nebo výškrab z šuplíku. Na druhou stranu je jazyk knížky nekomplikovaný a snadno stravitelný, což méně snobští čtenáři určitě ocení.

Poslední bod vlastně ani není problém jako spíš povzdech: kdybych měla korunu pokaždé, kdy čtu o znásilnění ženské postavy, která je takhle týraná jenom proto, aby čtenář jako pochopil, že to neměla lehký, nemusela bych pracovat. Ani tady to z mého pohledu nesloužilo ničemu dalšímu - dávno jsme věděli, že Edita není mateřský typ, nepotřebovala další motivaci zříct se dítěte. A nikdo ze čtenářů asi nepotřeboval další motiv nenávidět nácky. Preferovala bych, kdyby si Irma detaily početí dítěte nechala pro sebe úplně a Editino tajemství neprozradila ani čtenáři - jak ostatně Editě slíbila. Stejně neexistoval čtenář, kterému by to nedošlo.

Lidem s podobným vkusem jako já bych knížku asi úplně nedoporučila, Hana Marie Körnerová nebude moje autorka, ale pro milovníky nenáročné historické fikce a dojáků to bude vhodná volba.