 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Celkově jsem se sbírky trochu na rozpacích. Normálně mám nenápadně propojené série povídek opravdu ráda a byť to samotné propojení bylo skutečně mistrně udělané - spoléhalo na informace, které už dalo, a přidávalo informace, které čtenáře zajímaly, což nefunguje, pokud to není dobře napsané - dobrá polovina těch postav mi byla buď protivná - což dokážu ocenit, iritovat mě většinou zvládne jen někdo, kdo mi na stránkách ožije - nebo mě vyloženě nebavila - ať už sama o sobě nebo v kontextu povídky, což už ocenit nedokážu. Pět posledních povídek bylo oproti tomu vyrovnané kvality, stylově i obsahově pestré a ani jedna pro mě nebyla prázdná.
Totál rektál pro mě celou sbírku neodstartovalo zrovna sympaticky; prostředí sanatoria a popis rekonvalescence po tak vážném úrazu byl hodně zajímavý a líbil se mi otevřený konec, protože tyhle životní situace nemají zavřené konce, ale poněkud to zabili tou přízemní pointou: nedělám si iluze, že lidi mnohem víc motivují praktické věci než vzletné fráze a ideologie, ale zároveň v tom pro mě nebylo nic, co by se mě dotklo. Fakt, že mi byl Vilém nesympatický, dvakrát nepomohl. Vzpomínky, co neuletí je přesně ten typ povídky, který četl (a psal) každý příznivec fanfiků (často kolem smrti jedné z hlavních postav) a který mě u originální tvorby prostě sám o sobě nebaví a narozdíl od té první se to ani neodehrávalo v pro mě zajímavém prostředí. Lenka mě zaujala mnohem víc později v těch zlomcích informací z jiných povídek, tady jsem se moc nechytla.
Když stromy pláčou pro mě bylo problematické hlavně formou, ale u dětských vypravěčů se mi to stává často (jediný autor, který podle mě umí psát děti bez toho, aby zněl jako dospělý, co píše děti, je Petra Soukupová), nicméně vynahradil mi to obsah, který uspokojivě propojil první dvě povídky a přidal něco navíc. Keltský kříž aneb Hříchy staré Váchové byla pro mě konečně pořádná povídka, spojení konfliktu pseudovědy a "vědy" s překvapením v hlavě herdekbáby, která si nemůže pomoct, by fungovalo i bez toho kopnutí na konci, ale takhle to bylo ještě lepší.
Lehkost železného muže pro mě byla asi nejnepříjemnější: stylem a jazykem hrozně připomínala deník vojáka ve Zvuku slunečních hodin, který mi nebyl po chuti, a hlavní hrdina Jarin byl obsahově prostě na přesdržku. Ne protože jsem s ním morálně a filosoficky nesouhlasila (i když to taky), ale spíš protože přemýšlel a vyjadřoval se jako pubertální hrdina literatury pro dospívající, který je patentovaně jiný než ostatní, nikdo mu nerozumí a lidi ho nemají rádi, protože se nebojí říkat pravdu a ty ovce to nerady slyší. Jarin si nerozumí se svými rodiči, protože oni jsou maloměšťáci a on je výjimečná alfa šelma, nemají ho rádi, ale matka ho vlastně láskou dusí, v cizinecké legii jsou všichni kolem ve světě ztracení debilové a gumy, jenom on je letadlo, a když narazí v hospodě na dvě holky, co s ním chtějí mít sex a přijdou mu příliš mladé, nechá si napsat jejich věk na pivní tácek "jako důkaz" místo aby ten sex prostě odmítl, protože... je to frajer? Seznam stížností zakončím faktem, že jedno z povolání, které podle svých slov dělal s láskou, byl pasák. Jarin byl prostě vyčerpávající a snesla jsem ho do konce jen protože jsou povídky propojené, jinak bych regulérně odpadla hned v první třetině. Vybírám si to vidět jako geniální introspekci do duše chodícího a myslícího polypu na řiti lidsva, protože implikace čekohokoliv jiného jsou víc než temné.
Tanec, kterým roztaje byla výborná, byť mě ke konci už trochu iritovalo, kolikrát jsme byli nuceni přečíst parafrázovaný, ale významově úplně stejný popis vetché ubohé stařeny s demencí, někdy repetice funguje, tady byla navíc. Rovnice o jedné neznámé byla skvělá, navzdory pochybné morálce byl hlavní hrdina i tak nejmíň protivný chlap, který v té sbírce byl, plus hrozně se mi líbilo, že ta povídka prakticky měla děj jen pokud člověk četl předchozí a četl pozorně, a za odměnu nádherně kopla. Slova nevyslovená byla sama o sobě fantastická ilustrace mezigeneračních a dědičných traumat, ale pořádné grády měla teprve v kontextu těch předchozích, protože se úskočně vyhnula tomu, co chtěli všichni po minulé povídce vedět, a beze studu příběh zakončila.
Chci tvé blaho jen! mě zmátlo, protože v této fázi jsem ještě nechápala, že ten povídkový cyklus skončil, a původně jsem si myslela, že popisuje dospělého syna Jiřího z druhé povídky (a pořád si myslím, že by klidně mohla). Každopádně jako samostojící kousek to fungovalo, byť citace Oidipa na mě byla až moc doslovná, tyhle typy zápletek pro mě fungují mnohem líp, když jsou jen naznačované a plíživé, nicméně konec pořád krásně kopl, takže za mě dobrá. Café Nero opět trošku připomínala fanfik, byla to prakticky jen krásně napsaná erotická vsuvka, ale výstižně ilustrovala, co jsem myslela tou erotickou obrazností v recenzi na Zvuk slunečních hodin a líbila se mi.
Rituál byla kratičká povídka s koncem, u kterého jsem se rozesmála nahlas, Laura to měla perfektně srovnané - ne morálně, ale perfektně - a celkově ten odlehčený kousek po všech předchozích vyloženě bodl. Objetí lásky bylo dokonalé od začátku do konce, nemůžu prakticky nic napsat bez prozrazení všeho, ale tohle přesně myslím tou plíživostí a náznaky, které miluju. Volání kostí bylo velmi své, ale opět skvělé, hrozně mi připomínalo Stone Woman od A. S. Byatt (vtipné, jak jsem to při prvním čtení zkritizovala, ale je to jediná povídka z té sbírky, která ve mně zůstala a nad kterou často přemýšlím).
Celkově si myslím, že není úplně fér tuhle knížku vidět jako čistou sbírku povídek - těch prvních osm ze Srdce na udici jsou spíš povídkový román než povídky, čtením zvlášť, napřeskáčku nebo vybíráním si zmizí většina jejich kouzla, protože jenom některé jsou podle mě dostatečně zajímavé bez kontextu ostatních - ale myslím si, že stojí za přečtení. Řemeslně je napsaná fantasticky, skutečně pohltí a až na pár kousků podle mě otevírá zajímavá témata.
„Možná se všechno pohybuje v kruzích. Možná se všechno opakuje, pořád dokola. Jenom my jsme zaslepení vlastní září, takže si toho nevšimneme. Opojení rychlostí. Jako na kolotoči. Všechno se míhá, závratná rychlost nám nedovolí rozeznávat barvy a tvary, které splývají. Spěch a sebestřednost nám to nedovolí. Jen když se zastavíme a vystoupíme z kruhu, pochopíme, že jsme jezdili cestou cestou pořád dokola jako slepí blázni.“