Hana Andronikova: Nebe nemá dno (2010)

„člověk má závrať, když si uvědomí vlastní rozměry.“

zdroj: databazeknih.cz

Od poslední části mého putování za Hanou Andronikovou v pražské knihovně jsem čekala, že bude možná nejtěžší, protože z letmého googlení jsem věděla, že zemřela na rakovinu, a že tahle knížka se tomu tématu věnuje. (Uvědomuju si, že nazývat individuální boj jednoho člověka s rakovinou těžším než holocaust, kterému se věnuje Zvuk slunečních hodin, je pravděpodobně trochu necitelné, ale u předchozí knížky se můžu utěšovat tím, že postavy byly fiktivní a co se týče problematiky holocaustu, to sama Hana Andronikova krásně shrnula v části, kterou jsem u příslušné knížky ocitovala.) Při čtení to překvapivě zase tak těžké nebylo, rakovina byla tak nějak na pozadí, a zlomilo mi to srdce až v závěru, kdy protagonistka ama přejde do remise, z čehož při znalosti autorčiny biografie prostě zamrazí.

Co jsem si tak všimla při lovení přebalu, velké téma v ostatních recenzích byla stylistika knížky a především fakt, že v ní neexistují velká písmena. Já osobně jsem s tím neměla nejmenší problém, mám ráda, když má stylistika výpovědní hodnotu a obecně mnohem hůř zvládám změnu vypravěčů, perspektivy a časové skoky než hrátky se stylem psaní jako takovým. Tady jsem navíc knížku vnímala jako takové zápisky, organizovaný proud vědomí z amina hledání, a dávalo mi smysl, že to forma bude nějakým způsobem odrážet, na místě autorky bych to asi udělala stejně. Děj je jasný a přímočarý, ale hodně obsažný po stránce filosofování a ve chvílích, kdy se filosofovalo matematicky, se mi vypínal mozek, což ale není renonc na knížku a čistě moje preference.

Popisy džungle a amerického západu byly zajímavé a v množství, kdy mě neunavovaly, což bylo oproti předchozím knížkám rozhodně plus, a chvílemi jsem se i zasmála. Líbily se mi vsuvky aminy komunikace s přáteli, byť mě trochu vyděsila představa, že Jarin v nějaké podobě skutečně existuje. Celkově knížka ani trochu nebyla, co jsem čekala, je mnohem víc o panice a rozmýšlení na rozcestí než fatalismu a (sebe)lítosti, a hodně se mi líbila.

„racionální úsudek může jen tam, kde už jednou byl. situaci analyzuje a vyhodnotí podle předem stanovených schémat a pravidel, tím pádem se vždy pohybuje v mezích známého a ověřeného. co se nedá zařadit, skartuje. a nikdy, nikdy nevymyslí nic nového.“

„nemá koule. to znamená nedostatečné, za pět. nezajímavé. neprůrazné. protože milé dámy, naše doba nemá prostoru pro věci bez koulí. kritéria hodnocení stojí na tvrdosti, topoří se k nebeským výšinám. a tak hodné dcery patriarchátu klečí, sklání se, lopotí, snaží se přeskočit laťku, potěšit taťku, tatínkovv holčičky. hlavně nebuď hysterická. hystera je děloha. co se tím myslí? nechovej se, jako bys měla dělohu. emoce si nechej od cesty, hlavně nedělej scény a buď rozumná. rozumná! zaklínadlo, všeobecné uřknutí ještě když jsi v plenkách. pod knutou rozumu. běda ženám, kterým mužský rozum vládne.“

„je zvláštní, jak ulpíváme. nikoli na vizích, ale na jejich interpretacích, které můžou být, a často jsou, úplně mimo.“

„psaní je stavení mostů, tkaní pavučin, hledání souvislostí, paralel, spojů. psát proto, aby se člověk předváděl, je pošetilost. bere slovům váhu i lehkost, dělá z každé věty šaška, malého kripla, který se staví na špičky. skutečný smysl má jen psaní, kterým chci obdarovat, dát něco ze sebe, pláty duše, ne pár ošuntělých hadříků pro armádu spásy. psaní, které chci sdílet, otevírá prostor, váže lávky a vysuté mosty. v tu chvíli se ze stránky, kterou právě čteš, natáhne ruka a dotkne se rýhy na tvém čele. myšlenku, která tě včera poprvé napadla, dnes čteš v téhle knize, a možná tě napadne, že všechno, co tě kdy napadlo, už někdy napadlo tisíce jiných lidí. a ta ruka, která na tebe sáhla u papíru, by mohla být tvoje.“