 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. Popravdě nevím, co je zmatenější, jestli moje naivní kecy v recenzi na původní film nebo tohle pokračování. Faktem je, že nakolik jsem ten film tehdy vychválila, za těch šestnáct let, které od té doby uplynuly, jsem ho znovu pořádně neviděla, a na dvojku by mě samotnou do kina jít nenapadlo. V očekávání nejhoršího jsem se schválně na původní film znovu nepodívala, abych dala dvojce šanci, a asi se to vyplatilo, protože to rozhodně bylo lepší, než jsem čekala. Ne vyloženě dobré, ale lepší.
Hlavní problém tohoto filmu je v tom, že vlastně neví, co chce být. První část je prakticky obšlehlá jednička a tím pádem poměrně nudná, druhá se snaží dělat nějaký sociální komentář na téma pozdního kapitalismu a zániku tradičních médií, ale celé se to tak nějak ztrácí v těch bizarních machinacích hodných Disney filmu pro puberťáky, které tam Andy (Anne Hathaway) předvádí. Nijak se to nevyjadřuje k rychlé módě, toxičnosti celého průmyslu, které jeAnna Wintour Miranda Priestly jasným symptomem, v podstatě to neříká vůbec nic, což by bylo ok – nakonec nikdo, kdo viděl tu marketingovou kampaň s Annou Wintour, nemohl čekat, že ten film skutečně bude mít nějaké poselství – kdyby si to film ovšem přiznal a o to zrcadlo realitě se poněkud nešikovně a většinou i nemístně nesnažil opakovaně nastavovat.
Zatímco u prvního filmu mě z postav nejvíc rozčiloval Andyin přítel a kamarádi, tady jsem měla největší problém s Andy (Anne Hathaway) samotnou. Scénář nám od začátku vnucuje, jak fantastická novinářka s dvacetiletou praxí je, ale my se celé dvě hodiny díváme na někoho, kdo se chová stejně naivně a nezkušeně jako v prvním filmu. Na začátku jsem si říkala dobře, já mám taky tendence občas zapadávat do toho vystresovaného pubertálního fakana v kontaktu s některými členy rodiny, ty obranné staré vzorce chování není lehké rozbít, ale tohle bylo přes míru a chvílemi se těžko věřilo, že je Andy skutečně tak inteligentní, jak nám film podsunuje. Problém jsem měla i s tou love story, která postrádala chemii a kdyby ji vystřihli, nic by se nestalo. (A film by měl konečně normální stopáž.)
Miranda (Meryl Streep) a Emily (Emily Blunt) byly naopak přesně, v co jsem doufala. Miranda se dostala na vrchol, protože je psychopat, a já jsem moc ráda, že ji nenechali vyměknout. Měla sice asi tři překvapivě zranitelné momenty, které mohly mít větší sílu, kdyby nechali jen jeden z nich, ideálně ten s Andy v autě, ale chápu, že tam byly, aby si Meryl Streep skutečně zahrála, a respektuju to. Emily stejně jako Andy poněkud zamrzla v minulosti, ale u ní to spíš připomíná trauma z časů strávených s Mirandou než špatný scénář, a dávalo mi to smysl. S usmířením obou Emily v závěru jsem si ve filmu úplně neuměla poradit, ale zpětně mi došlo, jak smutný Emilyin příběh je a že Andy ve skutečnosti potřebuje v životě někoho tak pragmatického, jako je ona, takže to beru.
Nigela (Stanley Tucci) jsem si opět neuvěřitelně užila, všechny jeho scény s Andy byly super a ta závěrečná mě upřímně dojala, je to jeden z nejhezčích vztahů celého příběhu. Z Andyina moralistického kroužku přežila jen Lily (Tracie Thoms), která se chovala normálně, což jsem kvitovala s povděkem, a přibyli kolega Mack (Larry Mitchell), který tam byl tak málo, že tam ani být nemusel, a Talia (Rachel Bloom), která mě potěšila hlavně tím, že ji hrála Rachel Bloom. Amari (Simone Ashley) působila, že by uřídila i armádu, a zobala jsem jí z ruky, B. J. Novak (Jay Ravitz) byl fantastický fintech bro a Justin Theroux (Benji Barnes) si toho imbecila nemírně užil. Lucy Liu (Sasha Barnes) zmíním jenom protože ji mám ráda, jinak tam byla zanedbatelně.
Vzhledem k faktu, že si ve filmu zahrála Lady Gaga svou fiktivní verzi (její nepřátelství s Mirandou byla jedna z nejvtipnějších scén filmu), mám potřebu okomentovat i hudbu. Runway jsem myslela, že budu milovat, protože Gaga a Doechii, ale i když oceňuju ten LGBTQ přesah a v hlavě ji mám už pár dní zaseklou, nadšená z toho nejsem. Jinak je to ale poměrně silný soundtrack, k filmu seděl a dobře se mi poslouchá i sám o sobě.
Celkově mě The Devil Wears Prada 2 bavilo, byť od Milána až do konce se to poněkud táhlo, ale v kině jsem to vidět nemusela, streamování by bohatě stačilo. Pravda je totiž taková, že ačkoliv to rozhodně nebyl ten nejhorší film, který jsem za poslední dobu viděla, pořád je to jenom průměrné zpeněžení nostalgie, které nejen, že neříká nic nového, ale chvílemi ani neví, co vlastně říká, a všichni bychom se bez něj dost pravděpodobně obešli. Pokud ale pro někoho první film absolutní srdcovka, dvojka ho nejspíš bavit bude.
Hlavní problém tohoto filmu je v tom, že vlastně neví, co chce být. První část je prakticky obšlehlá jednička a tím pádem poměrně nudná, druhá se snaží dělat nějaký sociální komentář na téma pozdního kapitalismu a zániku tradičních médií, ale celé se to tak nějak ztrácí v těch bizarních machinacích hodných Disney filmu pro puberťáky, které tam Andy (Anne Hathaway) předvádí. Nijak se to nevyjadřuje k rychlé módě, toxičnosti celého průmyslu, které je
Zatímco u prvního filmu mě z postav nejvíc rozčiloval Andyin přítel a kamarádi, tady jsem měla největší problém s Andy (Anne Hathaway) samotnou. Scénář nám od začátku vnucuje, jak fantastická novinářka s dvacetiletou praxí je, ale my se celé dvě hodiny díváme na někoho, kdo se chová stejně naivně a nezkušeně jako v prvním filmu. Na začátku jsem si říkala dobře, já mám taky tendence občas zapadávat do toho vystresovaného pubertálního fakana v kontaktu s některými členy rodiny, ty obranné staré vzorce chování není lehké rozbít, ale tohle bylo přes míru a chvílemi se těžko věřilo, že je Andy skutečně tak inteligentní, jak nám film podsunuje. Problém jsem měla i s tou love story, která postrádala chemii a kdyby ji vystřihli, nic by se nestalo. (A film by měl konečně normální stopáž.)
Miranda (Meryl Streep) a Emily (Emily Blunt) byly naopak přesně, v co jsem doufala. Miranda se dostala na vrchol, protože je psychopat, a já jsem moc ráda, že ji nenechali vyměknout. Měla sice asi tři překvapivě zranitelné momenty, které mohly mít větší sílu, kdyby nechali jen jeden z nich, ideálně ten s Andy v autě, ale chápu, že tam byly, aby si Meryl Streep skutečně zahrála, a respektuju to. Emily stejně jako Andy poněkud zamrzla v minulosti, ale u ní to spíš připomíná trauma z časů strávených s Mirandou než špatný scénář, a dávalo mi to smysl. S usmířením obou Emily v závěru jsem si ve filmu úplně neuměla poradit, ale zpětně mi došlo, jak smutný Emilyin příběh je a že Andy ve skutečnosti potřebuje v životě někoho tak pragmatického, jako je ona, takže to beru.
Nigela (Stanley Tucci) jsem si opět neuvěřitelně užila, všechny jeho scény s Andy byly super a ta závěrečná mě upřímně dojala, je to jeden z nejhezčích vztahů celého příběhu. Z Andyina moralistického kroužku přežila jen Lily (Tracie Thoms), která se chovala normálně, což jsem kvitovala s povděkem, a přibyli kolega Mack (Larry Mitchell), který tam byl tak málo, že tam ani být nemusel, a Talia (Rachel Bloom), která mě potěšila hlavně tím, že ji hrála Rachel Bloom. Amari (Simone Ashley) působila, že by uřídila i armádu, a zobala jsem jí z ruky, B. J. Novak (Jay Ravitz) byl fantastický fintech bro a Justin Theroux (Benji Barnes) si toho imbecila nemírně užil. Lucy Liu (Sasha Barnes) zmíním jenom protože ji mám ráda, jinak tam byla zanedbatelně.
Vzhledem k faktu, že si ve filmu zahrála Lady Gaga svou fiktivní verzi (její nepřátelství s Mirandou byla jedna z nejvtipnějších scén filmu), mám potřebu okomentovat i hudbu. Runway jsem myslela, že budu milovat, protože Gaga a Doechii, ale i když oceňuju ten LGBTQ přesah a v hlavě ji mám už pár dní zaseklou, nadšená z toho nejsem. Jinak je to ale poměrně silný soundtrack, k filmu seděl a dobře se mi poslouchá i sám o sobě.
Celkově mě The Devil Wears Prada 2 bavilo, byť od Milána až do konce se to poněkud táhlo, ale v kině jsem to vidět nemusela, streamování by bohatě stačilo. Pravda je totiž taková, že ačkoliv to rozhodně nebyl ten nejhorší film, který jsem za poslední dobu viděla, pořád je to jenom průměrné zpeněžení nostalgie, které nejen, že neříká nic nového, ale chvílemi ani neví, co vlastně říká, a všichni bychom se bez něj dost pravděpodobně obešli. Pokud ale pro někoho první film absolutní srdcovka, dvojka ho nejspíš bavit bude.