Zobrazují se příspěvky se štítkem2000s. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem2000s. Zobrazit všechny příspěvky

28. září 2024

D.E.B.S. (2004)

Love is harder than crime.

zdroj: imdb.com
IMDb. D.E.B.S. mi přistálo na radaru díky své lesbické zápletce a šla jsem do toho hlavně protože jsem chtěla zjistit, jestli je to film seskládaný z předvídatelných fetišů průměrného heteráka. Byla jsem ale příjemně překvapená: zaprvé faktem, že ta lesbická linka nebyla vedlejší linka existující pro lechtivé scény, ale hlavní zápletka, a zadruhé faktem, že navzdory kostýmům a marketingu tam v podstatě úplně chyběla sexualizace. Samozřejmě, kdybych si o tom něco zjistila, minimálně to první by mě nepřekvapilo, ale ráda žiju nebezpečně. (Jsem líná.)

Amy Bradshaw (Sara Foster) začne jako typická hlavní hrdinka, která všechno umí a všichni ji milují, aniž by pro musela hnout prstem, a bohužel se to nikam moc nepohne. Lucy (Jordana Brewster) mě bavila, což bylo překvapivé hlavně protože Jordana Brewster mě nebavila nikdy (vlastně jsem její předchozí role obvykle nesnášela), ale Lucy měla šťávu (zvlášť v porovnání s Amy) a přesvědčila mě, že je skutečně zamilovaná.

Max (Meagan Good) byla ten prototyp věčně nedoceněného dříče, které mám obvykle ráda, a navzdory tvrdé slupce ukázala i svou něžnější stránku, ze které Meagan Good vytěžila, co šlo. Janet (Jill Ritchie) byla profilovaná jako taková typická nanynka, ale její dějová trajektorie se mi líbila a upřímně mě asi bavila nejvíc. Dominique (Devon Aoki) existovala někde na hranici zábavného pozadí a chodícího stereotypu a nebavila mě vůbec.

Bobby (Geoff Stults) byl přesně ten typ chlapa, pro kterého jsem se bála, že je tenhle film psaný, byl krásně napřesdržku. Scud (Jimmi Simpson) byl fantastický pohůnek, 100/10, žádné výhrady. Ms. Petrie (Holland Taylor) byla dokonalý vzorek typického CEO a Mr. Phipps (Michael Clarke Duncan) měl asi dvě scény, ale hezky vystřídal Charlieho i tu patentovanou moudrou postavu, což mě bavilo, protože ani do jedné z těch rolí bych ho nedosadila.

Celkově jsem čekala, že D.E.B.S. bude víc parodie špionážního žánru, brala bych tam ještě trochu víc nadsázky, ale film mě pořád překvapil víc příjemně než nepříjemně a byť se k němu asi nevrátím, jsem ráda, že jsem ho viděla.

8. prosince 2023

Van Helsing (2004)

There's a brighter side of death, it's just harder to see.

zdroj: imdb.com
IMDb. Nemám nejmenší tušení, co mě přimělo dát si ten film na seznam (možná zoufalá snaha namotivovat se na dokončení toho upířího fanfiku, jehož existenci stále nechápu), ale byl tam, a jelikož jsem potřebovala zabít čas něčím, u čeho nemusím dávat moc pozor, zapnula jsem si to. Nečekala jsem moc, ale i to bylo očividně příliš. To byla pane sračka.

Když jsem to zapínala, věděla jsem jen o obsazení a že se natáčelo v Praze, a úplně mi uniklo, že je to dílo Stephena Sommerse - autora The Mummy a The Mummy Returns, které se neironicky řadí mezi moje nejoblíbenější filmy - což je možná dobře, protože se od závěrečných titulků snažím pochopit, co se proboha stalo, a hrozilo by, že se při sledování budu snažit najít smysl, který tam není. Obě Mummy jsou skvělá zábava s přímočarým, správně přepáleným dějem, výbornými herci hrajícími sympatické postavy a spoustou fantastických hlášek, které nezabil ani nepřeklad. Van Helsing nemá nic z toho; je to překombená selanka poskládaná z klišé, ale těch špatných (jako napadení a uvedení do bezvědomí ženy, která udělala rozhodnutí, které se hlavnímu hrdinovi nelíbí, „pro její dobro“).

Dlouho jsem nezažila tak nesympatickou hlavní postavu jako byl Van Helsing (Hugh Jackman). Ani po přečtení původního románu nemám nic proti konceptu vysvaleného akčního lovce, ale Van Helsing byl doslova jenom to. Asi měl být tou sexy rozpolcenou temnou postavou, ale vyzněl jako nepříjemný a agresivní všeználek, který pečlivě balancuje na hraně toho, co publikum ještě akceptuje jako chování klaďáka. Byly tam momenty, kdy to Jackman mohl emocionálně rozehrát - proměna v monstrum, které loví, jeho minulý život, instinkty vs. dogma církve - ale přišlo mi, že si jich všimli všichni kromě Van Helsinga. Na Hugha Jackmana nemám zvlášť názor; popravdě si ho nepamatuju v jediném filmu, kde jsem ho viděla, ale tady to docela prokaučoval. Chápu, že tam toho moc nebylo, ale nemuselo odignorovat to málo, co zbylo.

Anna Valerious (Kate Beckinsale) byla přesně to, co myslím, když mluvím o pseudofeministických drsných hrdinkách, kterých mám po krk. Je představená jako bojovník, ale v žádné situaci si neporadí bez toho, aby jí nějaký z kolemjdoucích mužů nezachraňoval prdel (napřed její bratr, pak Van Helsing, Frankensteinovo montrum a nakonec dokonce i Carl), její motivace se odvíjejí jen od chlapů kolem (a z nějakého důvodu chce pořád zachraňovat svou rodinu, ačkoliv na konci už zůstala jen ona? uniklo mi něco nebo byli tak líní, že si ani nepohráli s motivacemi?), je nevyhnutelně zamýšlená jako matrace pro hlavního hrdinu (a bože, dlouho jsem neviděla pár s takovou absencí chemie), který ji nakonec zabije, když ho zachraňuje. Ale nebojte, je to v pohodě, protože on to tak nemyslel a její dýmový duch stoupající do nebe se na svého vraha usměje. Kate Beckinsale posuzovat nebudu, kromě toho křečovitého maďarského/rumunského rádoby sexy temperamentu podtrženého univerzálním evropským přízvukem neměla co hrát. Muselo jí to vlastně jenom slušet a to splnila.

Byly tam jediné dvě postavy, které jsem byla schopná vystát: první byl Carl (David Wenham), čistě protože koncept mnicha vynálezce lehce steampunkových zbraní, který ze z teorie hozen do akce, je super, ale charakterově mě s ním ztratili ve chvíli, kdy si řekl o sex. Kdyby místo toho „ha ha chlípnej mnich“ nevtipu trávili víc času jeho vnitřním životem, mohla být chvíle, kdy se stejně jako Van Helsing vzpříčí nařízení řádu, fakt velká, ale nebylo z toho zase nic. Druhým bylo Frankensteinovo monstrum (Shuler Hensley): vizuálně byl super pojatý a dějově by dokonce fungovalo i to jeho sebeobětování pro Van Helsinga, kdyby ovšem měli čas rozpracovat jeho mentální utrpení a touhu po „skutečném“ životě tak silnou, že je ochotný pro jeho záchranu obětovat všechno. Takhle jsem to sice pochopila, ale mohlo to být o hodně lepší.

Hlavní záporák Dracula (Richard Roxburgh) byla správně dramatická malá čubka, tam se jim fakt povedlo provedení a obsazení, a jako jeden z mála měl jasnou, nekomplikovanou motivaci. Nevěsty s výjimkou Aleery (Elena Anaya) nedostaly moc prostoru - Marishka (Josie Maran) si chudák moc neužila a Verona (Silvia Colloca) nějak vyšuměla do prázdna - ale vizuálně se mi líbily, když tedy odmyslíme to otřesné CGI a fakt, že se očividně nemohli shodnout, jak to vlastně vypadá, když upír umírá. Aleeře jsem na konci regulérně fandila. Vlastně jsem těm upírům fandila od začátku; klaďáci tady byli povětšinou nesnesitelní.

Vlkodlaky komentovat nebudu (byť teda když si vlkodlak Van Helsing uvědomí, že Annu zabil, a ukážou detail jeho CGI obličeje, málem jsem se počůrala smíchem) a Jekylla/Hydea (Stephen Fisher/Robbie Coltrane) už vůbec ne: zaprvé to byla snad nejhorší verze toho příběhu, kterou jsem viděla, a zadruhé to bylo ale absolutně zbytečné, ta první Van Helsingova oběť mohl být doslova kdokoliv. (Hups, právě jsem to stejně okomentovala.) Toho Frankensteina (Samuel West) jim nechám, do „děje“ ho ukotvili dobře a jeho monstrum bylo jeden z mála světlých momentů filmu, ale při jeho představení šíleného vědce jsem obrátila oči v sloup, nebudu lhát.

Některé filmy jsou tak špatné, až jsou dobré nebo aspoň vtipné. Van Helsing nebyl ani jedno z toho - byl prostě jen průměrně špatný. Neříkám to často, ale tohle mělo zůstat na AO3. (AO3 tehdy ještě neexistovalo, ale stejně to tam mělo zůstat.)

8. října 2023

Monster House (2006)

It's gonna be a bloodbath.

zdroj: imdb.com
IMDb. Protože zase nastává ta část roku (kterou anglicky mluvícím zemím docela závidím), začínají se mi připomínat resty v tematických filmech a Monster House byl rozhodně jedním z nich (výjimečně děkuji instalgoritmu, který mi ho připomněl). A jsem ráda, že jsem ho dohnala.

Monster House je jeden z těch filmů, u kterých jsem ráda, že jsem je neviděla jako dítě, protože by to na mě asi bylo dost. Atmosféra byla ponurá, zážitky dětí (a hlavně chybějící podpora dospělých) sugestivní a rozuzlení dostatečně smutné - aspoň ve chvíli, kdy se člověk zamyslí nad celým příběhem Nebbercrackerů. Na začátku jsem si nebyla úplně jistá animací, ale hodně rychle jsem si na ni zvykla a k tomu filmu se hodila.

Další důvod, proč jsem byla ráda, že jsem to viděla až jako dospělá je, že určité věci by mi prolétly nad hlavou. DJ, Chowder a Jenny měli typickou „dva tupci se perou o ženskou“ dynamiku, kterou ale zpracovali překvapivě uvědoměle, když si oba kluci uvědomili, že to, kdo si ji „zamluvil“ nerozhoduje - ona rozhoduje - a narativ nijak nevyzdvihoval tu dementní „bros before hoes“ mentalitu. Stejně tak bych úplně nepobrala milostný život Zee a nedržela se za hlavu nad faktem, jak je tato mentalita u překvapivého množství heterosexuálních žen bohužel stále aktuální.

Super bylo i obsazení: Mitchel Musso (DJ), Sam Lerner (Chowder) a mi Spencer Locke (Jenny) nic neříkají, ale jako dětské hlasy mě přesvědčili. Steve Buscemi (Horace Nebbercracker) se ke své postavě skvěle hodil, Maggie Gyllenhaal (Zee) jsem nepoznala, ale když to vím, tak Zee snad byla animovaná pro ni, a potěšily i Catherine O'Hara (máma) a Kathleen Turner (Constance Nebbercracker) (byť taky až díky titulkám).

Celkově je pro mě Monster House podobný případ jako ParaNorman - jinými slovy skrytý poklad.

2. října 2023

Kinky Boots (2005)

One never knows what joy one might find amongst the unwanted.

zdroj: imdb.com
IMDb. První říjnový víkend jsem si očividně jela v tématu (které zjevně ještě a překvapivě nebylo Halloween) a rovnou jsem si sjela další drag restík, který mi byl doporučen roky zpátky na travesti show. Po zapnutí Kinky Boots jsem si uvědomila, že už jsem se na to jednou zkoušela dívat, ale asi po čtvrt hodině jsem to vypnula. Byla jsem tedy napjatá, jestli to bylo mnou nebo filmem a při druhém pokusu se ukázalo, že mnou. Film byl super.

„Podle skutečné události“ neberu moc vážně, protože to nikdy není tak, jak se to stalo, a realita bývá o dost méně povzbudivá, takže jsem se na to dívala čistě jako na fikci. A jako takové to mělo všechno: silné hrdiny, dobrý příběh, překonávání překážek a finální úspěch, který přišel po postavení se většinové společnosti a překonání vlastních démonů.

Kinky Boots je jeden z těch filmů, kde v obsazení neznám skoro nikoho, takže na to musím jít přes postavy. Charlie (Joel Edgerton) se na začátku jevil jako jedna z postav, která má jen „daddy issues“ a nic víc, ale líbilo se mi, že ho do toho nechali pořádně šlápnout a sáhnout si na dno. A že bylo vidět, že si uvědomuje, že bez Loly a Lauren by byl dost v loji. Lola (Chiwetel Ejiofor) měla celkem tradiční LGBT příběh, ale bylo to skvěle zahrané, fakt jsem se Simonem cítila. Trochu mě mrzí, že pokud jsem konec správně pochopila, Simon se přestal „schovávat“ za Lolu a to bylo trochu zklamání, protože až budu velká, chci být jako Lola.

K Lauren (Sarah-Jane Potts) jsem přistupovala od začátku opatrně, trochu jsem se bála, že bude dělat anděla čertici Nicole (Jemima Rooper), ale nakonec jí dali páteř a Sarah-Jane Potts to zahrála tak, že jsem měla do konce filmu pocit, že v Lauren bylo dost co objevovat. Ani Nicola nebyla ten jasný záporák, popravdě jsem jí dost rozumněla až do chvíle, kdy začala dělat věci Charliemu za zády, tam mě ztratila. Nick Frost (Don) byl ve své obvyklé roli (a kecám, znala jsem dva herce), ve které nepřekvapil, ale hezky s Donem pracovali.

Celkově to nebyla taková show jako ty ostatní drag filmy, které jsem viděla, ale užila jsem si to hodně a měla jsem po shlédnutí výbornou náladu. Rozhodně nelituju, že jsem tomu dala druhou šanci.

18. března 2023

Star Wars: The Clone Wars (2008)

Master, if you have taught me one thing, it’s that nothing is easy when you are around.

zdroj: imdb.com
IMDb. The Clone Wars je jeden z projektů, které mám v seznamu nasledování snad historicky nejdéle, z části protože jsem věděla, že to chci vidět všechno pro kontext, ale aspoň 50% mě nebude bavit, a z části kvůli dostupnosti. Z milosti mi ale bylo umožněno sockovat na Disney+, takže konečně nadešel čas. Dopředu jsem věděla, že film (i začátek seriálu, ale o tom později) jsou slabota, ale stejně jsem byla celkem zklamaná.

Dlouho jsem neměla takový problém u něčeho udržet pozornost; tuto recenzi píšu asi s dvoutýdenním zpožděním (je antedatovaná) a musela jsem si na Wikipedii znovu přečíst obsah, abych si vzpomněla, o čem to vlastně bylo. (Upřímně si myslím, že kdyby to nasekali na epizody a prezentovali jako nultou řadu, zklamalo by mě to asi míň, protože bych od toho nečekala nějaký epický celovečerní zážitek.)

Nijak se netajím tím, že Anakina (Matt Lanter) nemůžu vystát a byť jsem šla do The Clone Wars s tím, že ho budu muset strpět, nečekala jsem, že to bude prakticky "the Anakin Skywalker show". Obi-Wan (James Arnold Taylor) je naopak ten hlavní důvod, proč jsem chtěla film a seriál vidět, takže jsem logicky zklamaná tím, že hrál Anakinovi druhé housle. Navíc mě trochu rozčiloval James Arnold Taylor, přišlo mi, že se snaží znít jako Ewan McGregor - přízvukem i dikcí - ale hrozně jsem slyšela, že to není on, a výsledek pro mě byl křečovitý.

Ahsoka (Ashley Eckstein) byla druhým důvodem, proč jsem chtěla The Clone Wars nakoukat, protože ji všude vidím, a hodně se mi líbila. Příjemně mě překvapili s partem pro Padmé (Catherine Taber); myslela jsem si, že tam bude, aby tam byla (pro Anakina), ale jednala sama za sebe (byť kvůli Anakinovi) a za to mají malé bezvýznamné plus. Podruhé mě překvapili postavou Asajj Ventress (Nika Futterman), o jejíž existenci jsem nic nevěděla, ale bavila mě od první minuty.

Celkově jsou pro mě The Clone Wars spíš kousek na pozadí než něco, kvůli čemu by stálo za to dělat popcorn a zhasínat, ale pro Asajj Ventress jim to odpustím.

16. listopadu 2020

The Princess and the Frog (2009)

"You wish on that star. You wish and you dream with all your little heart. But you remember that that old star can only take you part of the way. You got to help it along with some hard work of your own, and then you can do anything you set your mind to."

zdroj: imdb.com
IMDb. Když jsem původně začala koukat převážně na animáky, slíbila jsem si, že nespadnu do těch princeznovských disneyovek typu Sněhurka, Popelka a Šípková Růženka (jejichž hrdinky stojí jak hydrant a čekají, až je někdo spasí), protože další negativitu v životě nepotřebuju. The Princess and the Frog mi ale poslední dobou stále skákala do cesty a nakonec její barevnosti a image doktora Faciliera neodolala. A jsem za to opravdu vděčná.

Tiana (Anika Noni Rose) je jedna z nejsympatičtějších Disney princezen - nejen protože má svůj sen, za kterým si jde a nezapomene na něj ve chvíli, kdy jí přes cestu přeběhne chlap, ale i svou odvahou, odhodláním a ochotou se učit. Naveen (Bruno Campos) měl propracovanější osobnost, než jakou Disney princové obvykle mívají, a byť na mě otočil hrozně náhle (ano, vím, je to pohádka), bavil mě rovněž. Výše zmíněný doktor Facilier / Shadow Man (Keith David) měl dokonalou image od oblečení až do oživlého stínu a je to podle mě jeden z nejzajímavějších Disney záporáků.

Louis (Michael-Leon Wooley) a Ray (Jim Cummings) byli nečekaní, ale naprosto dokonalí zvířecí sidekickové a Rayova linie s Evangeline mě dostala, brečela jsem jak želva. Za Lottie (Jennifer Cody) mají plusové body, protože ačkoliv není nijak zvlášť plastická, vyprávění ji za její aspirace neponižuje a ani se neuchýlí k lacinému triku udělat z ní záporačku nebo bílého zachránce. A nemůžu nezmínit Mama Odie (Jenifer Lewis), která byla sice stejné pozadí jako zbytek postav, které jsem nezmínila, ale její image byla podobně propracovaná jako v případě Faciliera.

Celkově je pro mě The Princess and the Frog jedna z těch lepších princeznovských disneyovek a sama o sobě výborná a milá oddechovka. Můžu doporučit.

6. listopadu 2020

From Hell (2001)

"I'm an unfortunate, not a whore. England doesn't have whores, just a great mass of very unlucky women."

zdroj: imdb.com
IMDb. From Hell mám ve své hlavě z nějakého důvodu spojené se Sleepy Hollow, což vysvětluje, proč jsem na to vzpomněla zrovna touhle dobou. Nemám nejmenší tušení, proč se pořád koukám na slashery, když vím, že je to pro mě ten snad nejmíň zajímavý žánr filmu, a už vůbec netuším, proč jsem se rozhodla zopakovat si film, ze kterého si nepamatuju vůbec nic, což s největší pravděpodobností znamená, že mě tenkrát poprvé absolutně ničím nezaujal, ale stejně jsme teď tady.

Jak se dá tušit už z mého úvodního postoje, žádný zázrak se z From Hell nevyklubal. Whitechapelské vraždy se po všech těch letech dají udělat zajímavé jedině tím, že se zaměří na tu obvykle opomíjenou část příběhu a to jsou ony zavražděné ženy. From Hell se o něco takového pokoušelo, ale jediné, co si o všech těch ženách den po shlédnutí vybavím je, že jedna byla na ženský a jedna z Irska, jinak jsme se nedozvěděli vůbec nic hodnotného. Klást neustále důraz na vraha nebo vrahy, o kterých se nic neví a nikdy se to nezmění, nebo na policisty, kteří historicky vyšetřili starou belu, prostě není cesta k originálnímu pojetí látky.

Je ale nefér posuzovat film podle historických reálií, zvlášť ve chvíli, kdy se i na biografie dívám jako na fikci, a ve chvíli, kdy se ani nikdo nesnažil tvářit, že to fikce není. V tomto příběhu Abberline Jacka Rozparovačce najde a viník je potrestán, přičemž je odhalena vládní konspirace, která má zabránit skandálu. V britském nástupnickém právu druhé poloviny devatenáctého stolení se moc nevyznám, ale pochybuju, že by sňatek budoucího následníka trůnu s prostitutkou, ač katolický, byl cokoliv jiného než morganatické manželství, tím pádem děti z něho vzešlé nemohly britskou korunu nijak zvlášť ohrozit. Nebyl důvod útočit na to dítě, jehož otcovství nebylo jak prokázat, ani na Anniny rodiče či kamarádky, protože pochybuju, že by někdo věřil skupině prostitutek, že se jejich kamarádka provdala za prince. Představa, že by Svobodní zednáři rozpoutali takový masakr kvůli... Vzdávám to, jsem unavená jen z té rekapitulace.

Jediný skutečný zvrat byl prozrazen dopředu Abberlineovou vizí, všechno ostatní bylo poměrně předvídatelné, a ty vize jako takové kromě toho vůbec k ničemu nevedly, takže mi přišly jako celkem zbytečný nadpřirozený prvek, který měl Abberlina udělat zajímavého, což se podle mě nepovedlo - kde nic není ani smrt nebere. Zkrátka a dobře děj mi přišel zbytečně komplikovaný, roztahaný a zcela upřímně trochu pitomý.

Frederick Abberline (Johnny Depp) byl typický démony stíhaný a na drogách závislý ztrápený hrdina, kterého mělo dělat zajímavé patrně hlavně kouzlo Johnnyho Deppa, které je pro mě touto dobou neexistující. Mary Kelly (Heather Graham) sloužila jen jako hezký předmět, pro který se Abberline bude moct obětovat, a jelikož mimo pohádky absolutně nesnáším takové to "osudově se do sebe zamilovali za jedno odpoledne" a Johnny Depp s Heather Graham neměli žádnou chemii, nefungovala pro mě ani tak. Z celého obsazení mě zaujali prakticky jen Susan Lynch (Liz Stride) a Jason Flemyng (John Netley), ale ti moc prostoru neměli.

Na závěr ani nevím, co bych dodala, From Hell podle mě za ty dvě hodiny života zkrátka nestojí. Jsem mu ale do jisté míry vděčná, protože jsem z nějakého důvodu plánovala znovu shlédnout další podobný film a ta chuť mě dokonale přešla.

5. listopadu 2020

Jennifer's Body (2009)

"Sandbox love never dies."

zdroj: imdb.com
IMDb. Jennifer's Body je jeden z těch filmů, který je širokou veřejností odsuzovaný či úplně zapomenutý, ale na tumblru z nějakého důvodu žije jako feministický kult. Dlouho jsem mu odolávala, ale ten poslední ve mně tak nějak zůstal a když se to kolem Halloweenu začalo objevovat v různých osobních seznamech oblíbených sezóních filmů, povolila jsem. Výsledek je docela zajímavý, protože pro mě moje vlastní pocity byly matoucí, dokud jsem si neuvědomila, že musím rozdělit, co si myslím o tom filmu jako takovém a co si myslím o jeho statusu feministického kultu, a pak to bylo hned jasnější.

Začnu filmem jako takovým: dlouho jsem se tak nebavila, prakticky u každého druhého dialogu jsem vyprskla smíchem a často jsem nevěřila, co slyším, což je ale v tomto případě dobře. Humorem bych to hodně přirovnala k Mean Girls (další perla, která tu měla dávno mít recenzi) a přiznám se, že je pro mě trochu záhada, proč si to nenašlo stejné publikum. Ta hororová část je sice nechutná, ale za mě popravdě nijak zvlášť děsivá a dějově naprosto druhotná, takže by to neměla tak limitovat.

Film stojí na vztahu Jennifer s Needy, u kterého je celkem od začátku patrné, že to není jen přátelství či platonická láska, a který postupně eskaluje až k tragickému finále. Ta emocionální a v jádru romantická linka je extrémně uspokojivá, byť tragická, a výborně zahraná. Taky si myslím, že právě ona je z velké části zodpovědná za důvod, proč film neuspěl u typického hororového publika (tj. heterosexuálních chlapů), protože ačkoliv je ta muchlovačka sexy, vztah mezi Jennifer a Needy se vyhýbá jakékoliv fetišizaci leseb, která je pro heteráky typická, takže se logicky nemají na co dívat.

Film byl psaný (Diablo Cody) a režírovaný (Karyn Kusama) ženami, což je hodně poznat ve způsobu, jakým se staví k dívkám k pubertě, což není látka, kterou se filmy zabývají často a když, tak popisují pubertální dívky jako nezvladatelné šílené bytosti, což je přesně koncept, který Jennifer's Body naprosto geniálně převrací na hlavu tím, že z ústřední puberťačky doslova udělá nezvladatelnou šílenou bytost. Navíc si nejde nevšimnout, že je Jennifer je psaná s typicky mužskými vlastnostmi, jako je chladnokrevnost, řevnivost, majetnickost, nadrženost a neochota brát ohledy na kohokoliv, od koho nic nechtějí nebo už to dostali, což byl podle mě důvod, proč na Jennifer (a přeneseně Megan Fox) tolik lidí nasazuje: ženy jsou obecně trestané za to, co je u mužů považované minimálně za přitažlivé, pokud ne rovnou žádoucí, a hlavně naprosto přirozené.

Megan Fox (Jennifer) je jeden z těch lidí, které bylo kdysi módní bezpředmětně nenávidět (já sama jsem se tím provinila a ještě u filmu, u kterého je zpětně jasné, že se v něm dobrý výkon předvést nedal), ale tady se mi fakt líbila. Její síla byla především v její mimice a očích, kde pod tím otravným teenagerem prosvítaly skutečné syrové emoce (viz tumblr link výše), a dalo se krásně rozlišit, kdy je Jennifer v póze a kdy je upřímná, což by podle mě špatná herečka zachytit nedokázala. Amanda Seyfried (Needy) je moje holka a tady byla opět brilantní, plus s Megan Fox měly úžasnou chemii, která mi ten film skutečně prodala.

Z vedlejších rolí musím vypíchnout Adama Brodyho (Nikolai Wolf), kterého znám jako slušňáka, ale tady z něj bylo dokonale na blití, a Kylea Gallnera (Colin Gray), kterého sice neznám, ale udělal Colina krásně emotivního bez té dramatické emo přepálenosti a dokázal, že mi ho bylo fakt líto. Ne tak líto jako Ahmeta z Indie (Aman Johal), ale ten měl tak málo prostoru a určovaly ho spíš okolnosti než jeho herecký představitel, že ho moc nemá smysl vypichovat. (Což jsem právě technicky udělala. Oh well.)

Co se týče kulis, kostýmů, efektů a hudby, Jennifer's Body naprostou esencí právě končící šílené dekády, což dokazuje nejen nízkými džínami, krátkými topíky a mikinami, výraznými náušnicemi a hektolitry lesku na rty, ale hlavně interiéry a soundtrackem, který je naprosto brilantní. Jediné, co mi do vizuálu filmu nezapadalo, byl Needyin styling na maturitním plese, tam se sekli tak o třicet let a byť je mi jasné, že to bylo nejspíš záměrné, Needy se ve filmu neprojevuje zase o tolik horším vkusem než všichni ostatní a z její matky tam není dost na to, aby to vysvětlilo, proč dceru nahastrošila, jak ji nahastrošila, takže se to podle mě trochu minulo účinkem.

Konec mi, přiznám se, zlomil srdce: zaprvé protože jsem celou dobu čekala, kdy Jennifer konečně obrátí svou pozornost k Low Shoulder a roztrhá je, k čemuž bohužel nikdy nedošlo, a zadruhé protože Jennifer a Needy nikdy nedostanou příležitost ujasnit si, co mezi nimi vlastně je, a dospět, což je prostě jenom smutné.

No a teď k tomu "feministickému kultu", který ten film obklopuje, a který mi přijde značně problematický. Rozumím premise, že je tělo Jennifer zneužito k potěše chlapů bez jejího souhlasu a ona si ho vezme zpátky tak, že se doslova začne krmit chlapy, to je poetická spravedlnost a tu mám ráda. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se její hněv neobrátí proti Low Shoulder, ale proti puberťákům, u kterých nemáme žádný důvod myslet si, že jsou to špatní lidé nebo predátoři. Vím, že je to hyperbola, ale mám potřebu poznamenat, že misandrie není feminismus, a tam to nechám.

Celkově je podle mě Jennifer's Body chytrá satira na puberťácké komedie s výborně napsanými ženskými postavami a naprosto neskutečnými dialogy. Nevím, nakolik to funguje jako horor, už několikrát jsem zmiňovala, jaký k nim mám vztah, ale pro mě to fungovalo výborně.

31. října 2020

Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street (2007)

"There's little point in dwelling on the past."

zdroj: imdb.com
IMDb. Na Sweeneyho Todda jsem dostala chuť během sledování Sleepy Hollow (atmosféra obou filmů je téměř totožná) a jelikož mi v tom nikdo nezabránil, pustila jsem si to. Byla jsem upřímně zvědavá, jak na ten film budu reagovat, protože když jsem ho roky zpátky viděla, bylo to nějak poměrně záhy po návštěvě muzea v Osvětimi a celý ten úhel s házením lidí do pecí mi nedělal dobře natolik, že mi to ten film poměrně pokazilo.

Záznam původního muzikálu jsem nikdy neviděla, žádnou písničku neslyšela (fakt, že je to podle muzikálu, mi snad odhalil až Castle, pokud si správně pamatuju), takže adaptaci hodnotit nemůžu a hudba mě nezaujala natolik, abych se to chystala měnit. Atmosféra je ponurá, jak jsem naznačila výše, a ještě ji umocňuje studený temný filtr, se kterým je film točený. Ten ale bohužel udělal i to, že (aspoň v mé kopii filmu) krev byla spíš oranžová než červená a veškeré násilí tak působilo spíš groteskně než děsivě - a ne tím správným způsobem.

Když teď nad tím přemýšlím, dost mi to připomíná Carnival Row: bylo to tak urputně temnotemné a přesycené násílím bez jediné světlé dějové linie, že tam nebylo co prožívat. Uvědomuju si, že to měl být slasher a že je zbytečné hledat v tom hloubku, ale jak není komu fandit a na co se emocionálně napojit, je to pro mě prostě úplně prázdné, nemůžu si pomoct. Děj mi po shlédnutí v dospělosti neodhalil žádné nuance, byl přesně tak přímočarý a povrchní, jak si pamatuju, takže jediný klad, kterým jsem v tom našla, byly kostýmy Colleen Atwood - jako vždycky dokonalé, hlavně garderóba Lovett.

Johnny Depp (Sweeney Todd) tady oproti svým ostatním rolím neměl co hrát, ale Helena Bonham Carter (Lovett) dokázala poměrně přímočarou úlohu proměnit ve zlato - zvlášť ve Lovettině toužení po Toddovi ("but a seaside wedding could be devised / me rumpled bedding legitimized" je geniální linka). Alan Rickman (soudce Turpin) a Timothy Spall (Beadle) byli dokonale odporní, Sacha Baron Cohen (Pirelli) i Ed Sanders (Tobias) příjemně překvapili. Jayne Wisener (Johanna), Laura Michelle Kelly (Lucy) a Jamie Campbell Bower (Anthony) vlastně ani nehráli postavy, ale dějové prostředky, a víceméně mi lezli na nervy. Na Johanně a Anthonym měli příležitost to trochu pozvednout, ale místo toho to byla doslova nejpitomnější část příběhu.

Jak jsem psala výš, při první sledování mi film zkazily nepříjemné asociace, takže jsem do něj docela vkládala naděje, ale očividně to byla chyba. Vypadá to, že ten pokles kvality Burtonových filmů začal dřív než v roce 2010, kam jsem ho původně zařazovala.

27. října 2020

Shrek the Third (2007)

"A good friend once told me just because people treat you like a villain, or an ogre, or just some loser, doesn't mean you are one. What matters most is what you think of yourself. If there's something you really want, or someone you want to be, the only person standing in your way is you."

zdroj: imdb.com
IMDb. Zatímco jednička a dvojka pro mě byla poměrně přímočará záležitost, na kterou jem po stopáté koukala primárně pro svou potěchu, trojku a čtverku jsem si nepamatovala v příliš příznivém světle a samotnou mě zajímalo, jestli to s odstupem času budu vidět stejně tragicky. Ačkoliv je cílovka prvních dvou Shreků poměrně široká, pořád jsem byla v době jejich vydání mladá a nekritická, zatímco další dva díly mě zastihly uprostřed puberty, což... jo, no.

Původně jsem zamýšlela sjet všechny čtyři filmy najednou, abych je mohla co nejlépe porovnat, ale začala jsem pozdě a zvládla jsem jen první tři, což je sice škoda, ale pro účely této recenze je zcela dostačující. Ten pokles kvality a hlavně zábavnosti u trojky je znatelný, ale chvilku mi trvalo pochopit, proč mě to baví o tolik míň; přece jen styl humoru, nasázka ani styl vypravování se zase tak moc nezměnily. Až teprve dneska ráno mi to konečně došlo - trojka je prakticky jednička, ale s příliš velkým množstvím postav a bez jakékoliv chemie.

Shrekova cesta s (a cesta k) Artiemu prakticky kopíruje jeho seznámení a hledání cesty k Fioně, jen s tím rozdílem, že zatímco v prvním díle bojuje s představou, že by mohl být milován, ve třetím bojuje s představou, že by mohl být dobrým rodičem. V obou případech je vyvrcholením nedorozumění (byť ve trojce ze Shrekovi strany záměrné) a v obou případech se do toho musí vložit Oslík (a Kocour v botách), aby se všechno vrátilo do normálu. To schéma jako takové ale není problém, problém je za mě to provedení.

Zatímco v jedničce je mezi hlavními postavami chemie a fakt, že i když víme, jak to dopadne, v rozpoložení Shreka a Fiony se natolik vidíme, že s nimi cítíme víc než jsme otrávení předvídatelností děje. Ta zápletka sebeakceptace a následné akceptace lásky, která nám je nabízená, je ale v jedničce vyřešená a ve dvojce ještě utvrzená a místo abychom se ve trojce posunuli dál, řešíme znovu to stejné v bleděmodrém. Navíc se zakomponováním Artušovské legendy podle mě snažili zamaskovat, že s klasickými pohádkami už udělali, co se dalo, a víc z toho nevytřískají, ale zase to byl stejný obsah, jiné balení, navíc kultura amerických středních škol mi brutálně leze na nervy. (Což je ale hlavně můj osobní problém.)

Další věc je, že Fiona byla absolutně vynechaná z jakéhokoliv Shrekova osobního vývoje (což je ve chvíli, kdy se ta věc týká jich obou - což jeho postoj k rodičovství rozhodně je - docela průser) a celkově absolutně odtržená od děje, neměla žádnou vlastní agendu. Ano, vím, že se ty filmy jmenují Shrek a že i v předchozích dvou dílech je vždycky ta zachraňovaná, ale v obou má i tak nějakou rozhodovací moc nad vlastním osudem, tady jen sedí s rukama v klíně (na tu vágně feministickou zásahovou jednotkou princezen jim neskáču, tyhle triky znám a nefungují na mě) a čeká, až se jí Shrek vrátí. Navíc i ve chvíli, kdy je i Krasoňova zápletka propracovanější než ta její... auč. Velmi podobného zacházení se po smrti manžela dočkala její matka; ten fakt, že ji úplně vyřadili z rozhodování o osudu království, kterému roky spoluvládla, a přenesli tu zodpovědnost na borce z bažiny, jenom aby mohl odplout na výpravu, která byla krajně neuspokojivá, pro mě prostě nefunguje.

V neposlední řadě mě mrzí i to, že to přátelství navzdory rozdílnosti povah, které představovali Oslík a Shrek, se tak nějak přeneslo na Oslíka a Kocoura v botách, přestože děj představil situaci, ve které by Shrekovi mnohem víc než nesmyslná výprava za Artiem pomohla zápletka s Oslíkem, který už má zkušenosti v situaci, do které Shrek teprve vstupuje. Ano, vím, že je to film primárně pro děti a ano, vím, že tam nějaká výprava být musela, ale myslím si, že kdyby to postavili na vztahu Shreka a Fiony a Shreka a Oslíka - kdyby to zkrátka rozvíjeli a ne resetovali - vykašlali se na nějakou linii s Artiem a víc se věnovali té Krasoňově, která byla vlastně docela promyšlená, v realitě filmu dávala smysl a logicky vystupovala z Krasoňova charakteru (plus Perníčkovo PTSD? geniální!), bylo by to mnohem lepší.

Ani to super obsazení to pro mě nezachránilo; Mike Myers (Shrek), Cameron Diaz (Fiona), Eddie Murphy (Oslík), Antonio Banderas (Kocour v botách), Julie Andrews (královna Lillian) a Rupert Everett (Krasoň) doplnění Justinem Timberlakeem (Artie), Amy Poehler (Sněhurka), Mayou Rudolph (Locika), Amy Sedaris (Popelka) a Johnem Krasinskim (Lancelot) docela hezky ilustrují, že špatný scénář je špatný scénář a nedá se zamaskovat.

Shrek the Third je jeden z těch filmů, u kterých si sice uvědomuju, že je to pohádka pro děti, ale zároveň si nedokážu zabránit nebýt nespokojená s informacemi, které podprahově vysílá, a co pro ovlivnitelné dětské mozky normalizuje. Kromě toho je to podle mě slabě a nešikovně postavený příběh, který by nefungoval ani samostatně, a spojení s dvěma podle mě skvělými předchozími díly mu jenom ubližuje.

Teď se fakt děsím čtverky.

26. října 2020

Shrek 2 (2004)

"He endures blistering winds and scorching desert! He climbs to the highest bloody room of the tallest bloody tower... And what does he find? Some gender-confused wolf telling him that his princess is already married."

zdroj: imdb.com
IMDb. Řeknu to hned na začátku, aby náhodou nedošlo k mýlce - myslím si, že Shrek 2 je jedno z těch pokračování, které se skoro vyrovnají prvnímu dílu a to skoro je tam jen protože to nevyhnutelně nemá tu novost prvního dílu, který přinesl něco, co tady ještě nebylo. Byla jsem si tím názorem jistá dřív a teď, když jsem jela první tři filmy na jeden zátah hned po sobě, jsem si tím jistá ještě víc. Stejně jako v případě jedničky jsem tudíž věděla, že je to dobré, a opět budu spíš vychvalovat než recenzovat.

To největší plus má Shrek 2 za adresování faktu, že zamykat zakleté princezny do věží střežených drakem není úplně projev příčetného rodičovství (což je shodnou okolností něco, co Frozen ještě pořád nezvládlo uspokojivě adresovat). Navíc vždycky docením inteligentního záporáka, k jehož přemožení je třeba vytrvalost a odhodlání a které nakonec hrdina zvládne vlastními zdroji, není tam žádné stupidní deus ex machina, což Shrek 2 rozhodně staví nad spoustu dalších filmů, které nejsou animovanou dětskou komedií. Vím přesně, co se tam stane, jak to dopadne a pamatuju si všechny zvraty, ale stejně mě to vtáhlo a byla jsem napjatá, a to je prostě známka dobrého filmu.

Nedá mi to ale a musím napsat pár slov k Oslíkově linii: dvojka hodně přesunula pozornost na Kocoura v botách, jeho roztomilost a jeho a Oslíkovu rivalitu, a ač to bylo vtipné, přijde mi, že to trochu zastínilo Oslíkovu nesobeckou (byť trochu žárlivou) náklonnost ke Shrekovi, která je podle mě hrozně důležitá. Shrek a Oslík jsou ta původní bromance a nepovedu na toto téma žádnou diskuzi. Druhá věc, kterou nemůžu nezmínit, je fakt, že Oslík a Dračice splodili potomky (což v nejednom dospělém nejspíš vyvolalo poměrně nepříjemné představy o tom, jak to fyzicky asi probíhalo, o které nikdo z nás nestál), a ani po letech nevím, jak s tím naložit.

Hlasové obsazení bylo naštěstí zachované a doplněné dalšími známými jmény: k Mikeovi Myersovi (Shrek), Cameron Diaz (Fiona) a Eddiemu Murphymu (Oslík) přibyli Julie Andrews (královna Lillian), Antonio Banderas (Kocour v botách), John Cleese (král Harold), geniální Rupert Everett (princ Krasoň /ten český překlad je brilantní, nemůžu si pomoct/) a dokonale ďábelská Jennifer Saunders (Kmotřička víla). Animace není o tolik lepší než u prvního filmu, ale přišla mi líp sehraná s dabingem a pořád oku lahodící. (Plus lidský Shrek by si nemusel říkat dvakrát. Ano, ta samota mi leze na mozek. Ano, svádím to na nouzový stav.)

Celkově je Shrek 2 dobrý návod, jak udělat úspěšný sequel: nový příběh s novými informacemi, který ale nepodrývá ten původní a nevytváří dějové díry, nicméně pořád zachovává a ještě utužuje původní myšlenku filmu. Pro mě ji navíc do jisté míry vylepšil, protože při posledním sledování jedničky jsem se nemohla ubránit pocitu, že o finální Fionině podobě rozhodla její kletba a ne ona, a teprve ve dvojce mám konečně pocit, že žije přesně tak, jak chce žít ("I want what any princess wants. To live happily ever after... with the ogre I married."), a to je super.

Zkrátka a dobře, ani k Shrek 2 nemám výhrady a patří pro mě do zlatého fondu animáků.

25. října 2020

Shrek (2001)

"Once upon a time there was a lovely princess. But she had an enchantment upon her of a fearful sort which could only be broken by love's first kiss. She was locked away in a castle guarded by a terrible fire-breathing dragon. Many brave knights had attempted to free her from this dreadful prison, but none prevailed. She waited in the dragon's keep in the highest room of the tallest tower for her true love and true love's first kiss.
Like that's ever gonna happen."

zdroj: imdb.com
IMDb. Nebudu lhát - ze všech těch animáků, které jsem si nachystala ke sledování, jsem se nejvíc těšila na repete Shreka. Jsem holt dítě devadesátek, které začínalo svůj duševní vývoj v ranných dvoutisícovkách, takže když jsem ten film viděla poprvé (shodou okolností to byl první film, který jsem viděla v angličtině s titulkami), byla jsem cílovka a dostal se mi do krve. Od té doby jsem ho samozřejmě viděla s několikrát a obecně to považuju za jeden z nejlepších animáků vůbec, takže tohle nebude ani tak recenze jako spíš óda.

Z dnešního pohledu, kdy jsme zvyklí na animáky, kteří se hrají s klasickým pohádkovým konceptem, modernizují ho, staví ho na hlavu nebo ho parodují, není Shrek nic převratného, ale troufám si říct, že byl průkopník toho žánru. Rovněž podle mě popularizoval ten trend schovávat do animovaných filmů pro děti vtipy, které proletí nad jejich nevinnými hlavami a jako malá odměna zasáhnou rodiče, co jsou nucení to sledování přetrpět. Prakticky veškeré parodie jsou dělané s citem a neuvláčené k smrti, vtipné repliky jsou pořád vtipné, upřímně jsem tam nenašla nic, u čeho bych se s odstupem dvaceti (dvaceti!) let krčila a za co bych se cítila trapně.

Ty parodie na pohádky jsou obecně výborné, byť sem tam jsou ty vtipy hodně tvrdé, jako Geppetto prodávající Pinocchia do pohádkového koncentráku (na soundtracku je skladba, která se doslova jmenuje "Fairytale Deathcamp") nebo Fiona zpívající jako Disney princezna a vytahující tón do takových výšek, že to zabije ptačí matku sedící na vejcích (zřetelně si pamatuju, že tohle mě jako dítě rozesmutnilo skoro k slzám a i teď jsem se při sledování trochu ošívala).

Mimoto musím říct, že se překvapivě velmi dobře drží i animace: u antropomorfních zvířat a humanoidních tvorů jsem to čekala, citlivým místem jsou obvykle spíš lidské postavy, ale i tady vypadají pořád dobře a mají překvapivě propracovanou mimiku, prostě na rok 2001 výborně odvedená práce. No a samozřejmě soundtrack - ten písničkový patrně provázel dětství většiny z nás (to moje rozhodně), ale i hudba jako taková je výborná: True Love's First Kiss je podle mě pořád jedna z nejkrásnějších filmových melodií.

Existuje spousta zkazek o tom, jaké scény dělal Mike Myers (Shrek) při natáčení, ale výsledek je geniální, takže kdo jsem, abych ho soudila. Eddie Murphy (Oslík) pomohl vytvořit jednu z nejgeniálnějších pohádkových postav všech dob (ačkoliv je to opět lichokopytník chovající se jako pes) a Cameron Diaz (Fiona) perfektně přecházela z té jemné a nevinné dámy, která se od Fiony čekala, v tu normální ženskou, kterou byla vevnitř a která nakonec zvítězila. John Lithgow (Lord Farquaad) byl rovněž výborný a Vincent Cassel má plus za druhou nejotravnější verzi Robina Hooda, kterou jsem kdy viděla.

(Zpětně nedokážu s jistotou říct, jestli jsem to kdy (kromě toho prvního nasledování) viděla v originále, ale myslím, že asi ne, protože jsem teď byla překvapená, jak dobrý (podle toho, co si pamatuju) český dabing je - od překladu a zachování vtipů přes převedení reálií až k vybraným hlasům. Stýská se mi po časech, kdy byl dabing takhle dobrý.)

Jak jsem psala na začátku, tohle není objektivní recenze, ale óda, Shrek je pro mě nejen kus dětství, ale s odstupem času i kulturní mezník, a přes to nejede vlak.

18. října 2020

Flushed Away (2006)

"England is winning. Anything's possible."

zdroj: imdb.com
IMDb. Flushed Away jsem poprvé viděla zhruba deset let zpátky a pamatuju si, že mě to bavilo. Nenašla jsem tady ale recenzi (jenom malou zmínku u recenze prvního Despicable Me) a jelikož jsem neměla náladu na nic nového a našla jsem to na Netflixu, řekla jsem si, že si dám opáčko a uvidím, co k tomu budu chtít napsat. Ta nejzásadnější informace hned na začátek - ti slimáci jsou pořád boží.

Co se týče děje, Flushed Away není nic jiného než variace na téma "bohatství nepřináší štěstí" se špetkou "člověk (nebo krysa) není ostrov sám pro sebe", ale animace i scénář jsou tak dobré, že jsem jim to nejenom odpustila, ale skutečně jsem si to užila. S tím motivem krysy versus žáby mohli docela šlápnout vedle, protože dospělé publikum by v tom patrně i bez hledání našlo rasový podtext, ale nebyli by to Angličané, aby se víc nesoustředili na strefování do Francouzů než na cokoliv jiného, a tím to dovedli k naprosté dokonalosti. Stejně tak ve chvíli, kdy začali naznačovat nějakou romanci mezi Ritou a Roddym, se to mohlo zvrhnout, ale nijak na to netlačili a místo toho se snažili ukázat spíš partnerství/vznikající přátelství, což je super.

Kate Winslet (Rita Malone) je geniální vždycky, ať už jde o její osobu celkově nebo jen o hlas, a Ritu jsem si díky tomu užila dvakrát tak. Hugh Jackman (Roddy) je pro mě absolutně nahraditelný a zaměnitelný herec, neshledávám na něm nic zajímavého ani jedinečného, a animák to asi těžko změní, nicméně Roddy se mi jako hlavní hrdina líbil. Ian McKellen (Toad), byl úžasně dramatický záporák, Jean Reno (Le Frog) ještě lepší mafián. Bill Nighy (Whitey) rovněž nezklamal, Whitey byl moje druhá nejoblíbenější postava.

Flushed Away je rozhodně animák, který funguje na děti i na dospělé, ustál test času a pravděpdobně pobaví při každém návratu. Až mě docela zaráží (ale nemrzí), že nikdy nevznikla dvojka.

17. října 2020

Hoodwinked (2005)

"I may lead a double life full of secrets and deception, but that's no reason to be suspicious."

zdroj: imdb.com
IMDb. O existenci Hoodwinked jsem věděla už na gymplu a to díky českému distribučnímu názvu Karcoolka, který se po jednom klidně i podvědomém zaslechnutí zavrtal do hlavy jako jeden z těch tropických parazitů a odmítal odejít. Vzhledem k tomu, že jsem si na ten film nedávno vzpomněla prakticky z ničeho nic a dohledala právě přes jeho český název, hádám, že tam bude squattovat už navždycky. Což není úplně dobrá zpráva pro mě, protože ten film za moc nestál.

Koncept jako takový nebyl špatný, alternativní práci se starými lidovými pohádkami mám fakt ráda a ačkoliv už na tom neujíždím tolik jako v časech Once Upon a Time, pořád to umím ocenit. Můj problém s Hoodwinked byl v tom, že to nebyla ani tak alternativní verze jako spíš úplně nový příběh, který na to s těmi "cool prvky" šel možná až moc tvrdě. Kromě toho jsem měla problém s animací, která podle mě skvěle fungovala pro antropomorfní zvířata, ale lidské postavy vypadaly naprosto děsivě a vůbec neožily.

Co se mi ale líbilo byly ta metavtipy, které si dělaly legraci z kombinace typických amerických klišé a pohádkového světa, které realita Hoodwinked propojovala ("Take 'em downtown, boys." - "It's the woods, chief. We don't have a downtown."), a samotné povahy pohádkových postav ("I know about houses. I built mine out of straw. I'm not an idiot."). Sem tam se objevil opravdu dobrý skeč ("I drive a schnitzel truck. It's not such a bad job. After all, I bring much joy to the children.") a dialogy celkově bavily, ale protože to šlo tolik do komedie, ta dramatická, za srdce chytající linka mezi Karkulkou a babičkou docela rušila a s odstupem musím říct, že byla vlastně úplně zbytečná.

Anne Hathaway (Karkulka) a Glenn Close (babička) odvedly tak skvělou práci, že jsem se ani nemusela dívat na tu animaci a měla všechny informace jenom z poslechu, jako u audio knihy. Patrick Warburton (Wolf W. Wolf) byl geniální (a jestli mě podezříváte, že jsem myslela na Kronka pokaždé, když Vlk promluvil, máte naprostou pravdu) a David Ogden Stiers (Det. Nicky Flippers) potěšil.

Celkově me to rozhodně neurazilo jako jiné animáky, ale kdybych to nikdy neviděla, o nic bych nepřišla. Zaznamenala jsem, že existuje dvojka, která je údajně hodně špatná, takže pro mě nedává smysl dvakrát tak.

11. října 2020

The Road to El Dorado (2000)

"Well, as we say in the spirit world, there's your plan and then there's the gods' plan."

zdroj: imdb.com
IMDb. The Road to El Dorado je jeden z těch animáků, o jejichž existenci jsem věděla jen díky reakčním gifům a byla jsem příjemně překvapená, když jsem zjistila, že to patří pod DreamWorks. Na film jako takový jsem se docela těšila, protože jsem na něj nezahlédla ani nezaslechla žádné nepříznivé reakce, ale z výsledku jsem trochu rozpačitá. Nebylo to vůbec špatné, ale nebyl to ani ten skrytý poklad, který jsem čekala.

Miguel (Kenneth Branagh) a Tulio (Kevin Kline) měli skvělou chemii a prožívali naprosto úžasnou bromance, kterou jsem si fakt užívala. Když se na scéně objevila Chel (Rosie Perez), měla jsem trochu strach, že nastane nějaký ukrutný milostný trojúhelník a Chel bude nakonec démonizovaná ve stylu Yoko Ono, ale příjemně mě překvapili. Bylo super, že Chel nebyla žádná ingénue ani femme fatale a že v tom rozkolu, který mezi Miguelem a Tuliem nastal, hrála minimální roli. Tahle část příběhu byla podle mě opravdu výborně zvládnutá.

Tzekel-Kan (Armand Assante) měl dokonale vyšinutou a děsivou animaci. Náčelník Tannabok (Edward James Olmos) prodělal krásně plynulou transformaci z mírného dobrosrdečného pitomce na obligátní moudrou postavu, kterou jsem úplně nečekala, ale sedla tam jak prdel na hrnec. Hernán Cortés (Jim Cummings) působil zhruba tak sympaticky, jak si fanatické dobráky jeho typu představuju, a Tzekel-Kan u něj došel skutečně poetické spravedlnosti. Altiva (Frank Welker) je nutné zmínit jako hrdého předka Maxima, ale jinak se mi animovaná zvířata, která se chovají jako psi, ačkoliv nejsou psi, v roce 2020 už trochu zajídají (byť to není vina přímo tohoto filmu).

Z nějakého neznámého důvodu mě tam překvapil Elton John a bylo tam míň písniček, než jsem čekala, ale co tam bylo se mi líbilo a nakonec to k tomu filmu docela dobře sedělo.

Přiznám se, že když si po sobě čtu, co jsem napsala výš, je pro mě těžké pochopit, proč je moje celkové hodnocení tak vlažné. Jednotlivosti toho filmu jsou dobré, na rok výroby dokonce překvapivě dobré, ale dohromady vytváří celek, který jsem začínala dvakrát a těžko držel mou pozornost. Tak jak tak se to ale nebojím označit jako dobrý animák, protože přednosti toho filmu se mu nedají upřít a dokoukat to do konce nebylo žádné utrpení. Ve srovnání s většinou filmů, které jsem viděla za poslední dobu, ale úplně neobstál.

4. října 2020

Atlantis: The Lost Empire (2001)

"Our lives are remembered by the gifts we leave our children."

zdroj: imdb.com
IMDb. Na rozdíl od některých animáků, které jsem za poslední dobu recenzovala, jsem o existenci Atlantis: The Lost Empire věděla už roky, dokonce se během mého dospívání DVD kopie nacházela u nás doma, ale film nešel pořádně přehrát a nepamatuju si, že bych ho kdy předtím viděla. Zapínala jsem na dvakrát, poprvé jsem si zhruba po čtyřiceti minutách uvědomila, že to nevnímám, ale byla jsem odhodlaná dát tomu fér šanci, takže jsem to den na to jela znovu od začátku.

Atlantis rozhodně není klasická disneyovka, provedením to hodně připomíná Treasure Planet, ale přijde mi to mnohem drsnější - byť zemřou jen dvě jmenované hlavní postavy, je tam množství narážek či záběrů na další smrti, což jsem v takové míře v jiné disneyovce zatím neviděla. Navíc je to i mnohem dospělejší, protože ty vtipy, které tam jsou, rozhodně nejsou primárně pro dětské publikum. Nedefinovala bych to tedy jako pohádku ani jako pohádkový příběh, podle mě je to přímo fantasy film.

Daniel Jackson Milo Thatch (Michael J. Fox) byl poměrně sympatický hlavní hrdina a docela se mi líbilo, že až do konce zachovali jeho nastavení - primárně vědec, ne akční hrdina, ale když na to dojde, poměrně odhodlaný a všehoschopný. Rourke (James Garner) mi byl protivný od začátku a stejně jako u Helgy (Claudia Christian) bylo celkem jasné, kam to směřuje, oba byli celkem očividně karikaturami typické podoby žoldáka a femme fatale a ani se u nich nesnažili o příběh jako u ostatních.

Z těch vedlejších postav mě rozhodně nejvíc bavil Vinny (Don Novello), expert na výbušniny, který si chce otevřít květinářství, a hned potom Teal'c Sweet (Phil Morris) a Audrey (Jacqueline Obradors). U Packard (Florence Stanley) bych si přála, aby měla víc prostoru - postavy starých dam, které si lecčím prošli, lecos viděli, nic je neohromí a protože mají víceméně v ♦, dělají si, co chtějí, absolutně miluju a doufám, že jednou budu taky taková. S Kidou (Cree Summer) mě trochu zklamali - byla perfektně příběhově postavená, ale nakonec nebyla víc než nádobou pro krystal a motivací pro Mila, což je docela škoda.

Celkově jsem fakt ráda, že jsem se k tomu vrátila, byla to hodně příjemná a krásně animovaná oddechovka, u které je fakt škoda, že není tak známá jako klasické princeznovské disneyovky.

3. října 2020

Treasure Planet (2002)

"You give up a few things chasing a dream."

zdroj: imdb.com
IMDb. Treasure Planet je další z disneyovek, jejíž existencí jsem byla překapená, protože jsem upřímně neměla tušení, že kdy dělali o moc víc než princezny a Mickey Mouse. Pravda, není jich moc, ale za to jsou to docela zajímavé projekty. Stevensonův Treasure Island jsem (Black Sails navzdory) nikdy nečetla, ale vzhledem ke změněným reáliím bych řekla, že to ničemu nevadilo, a jelikož se mi ty reálie na celém filmu líbily nejvíc, asi na tom nebudu nic měnit.

Zasadit to do vesmíru způsobem, kdy je za nebesy místo vakua a mrazu prakticky vzdušný oceán, byl zajímavý a vizuálně nesmírně poutavý tah a hrozně jsem si to užila. "Kostýmy" i "kulisy" byly na zvláštním spojením historie a pokročilé technologie a vzbuzovaly podobný dojem jako původní Star Wars, i když taky to není úplně přesné přirovnání. Antropomorfní zvířata v Disney stylu překvapivě nepůsobila jako pěst na oko, ale hezky do té směsi zapadla.

Jim Hawkins (Joseph Gordon-Levitt / Austin Majors) byl přesně ten typ postavy, který mi normálně leze na nervy, ale v průběhu filmu mě příjemně překvapil. Byl míň "geniální, ale nepochopený" emo chlapec, kterému všechno nevysvětlitelně prochází, a víc někdo, kdo se snaží pochopit, kam patří a co se od něj čeká. John Silver (Brian Murray) byl na disneyovku hodně zajímavá postava - slušně si s divákem hráli, než vyjevili, co je zač, a ani pak to nebylo úplně přímočaré, nicméně zcela v souladu se vztahem, jaký se mezi Jimem a Johnem rozvinul. Tahle část příběhu byla fakt skvělá.

Kapitán Amelia (Emma Thompson) je postava, u které je fakt škoda, že ji nikdy nevidím v tom panteonu Disney "princezen", protože byla BAMF a vizuálně výborně stylizovaná. Ta romance mezi ní a Dopplerem (David Hyde Pierce) byla podle mě zbytečně navíc (zvlášť ten dovětek se čtyřčaty), ale je to Disney, člověk si musí upravit očekávání. Morph (Dane Davis) mě bavil, protože mi kdoví proč připomínal Mooncakea, jinak to byla typově a i rolí v příběhu víceméně klasika.

Celkově jsem s filmem spokojená - je to jeden z těch, které si schovám s tím, že se na ně podívám znovu, ale pravděpodobně to nikdy neudělám. Tak jak tak jedna z těch zajímavějších a nápaditějších disneyovek.

2. října 2020

The Fall (2006)

"What a mystery this world. One day you love them and the next day you want to kill them a thousand times over."

zdroj: imdb.com
IMDb. The Fall jsem měla na seznamu celých pět let, přežil i jeho dvě čistky, ačkoliv nemám nejmenší tušení proč - nevzpomínám si jak jsem k němu přišla ani proč jsem to chtěla vidět, a po nasledování nejsem o nic moudřejší. Nebyl to špatný zážitek, ale na typ filmu to pro mě bylo příliš dlouhé a spousta záběrů mi přišla víc na efekt než ve prospěch příběhu.

Lee Pace (Roy Walker) se mi líbil, byl přesně ten správný mix manipulativního a nešťastného, kterého by člověk chtěl mít rád, ale tak úplně to nejde. Catinca Untaru (Alexandria) se mi líbila hodně a hrála skutečně povedenou dětskou roli - bylo vidět, že se při psaní scénáře řídili skutečnými dětmi a vyhnuli se tomu křečovitému mladému dospělému, kteří mi lezou neskutečně na nervy. Na Wikipedii jsem četla, že většina jejích scén byla improvizovaná a bylo to hodně poznat - ale tím dobrým způsobem.

Justine Waddell (Evelyn) neměla úplně roli, kde by měla příležitost vyniknout herecky, byla spíš dějovým nástrojem, ale je to tak krásná ženská, že ji musím zmínit. Zbytek obsazení mě nijak zvlášť nezaujal, ale hodně se mi líbilo, že realita i příběh, který Roy vyprávěl, měly stejné herce, a že tak krásně ilustrovali, jak bohatý je dětský postřeh a jak vynalézavá je jejich fantazie.

Celkově nemůžu říct víc, než už jsem řekla. Byl to dějově zajímavý a vizuálně krásný projekt, ale fusky mi neustřelil.

1. října 2020

The Emperor's New Groove (2000)

"From above, the wicked shall receive their just reward."

zdroj: imdb.com
IMDb. Tak jestli jsem u Hercules měla pocit, že jsem nenarazila na žádný poklad, s The Emperor's New Groove jsem vykopala přímo aztécké zlato. Už při pohledu na gify, přes které jsem existenci tohoto filmu objevila, mi bylo jasné, že to bude dobrá kravina, ale tohle zdaleka předčilo moje očekávání. Abych pravdu řekla, trochu mi to humorem připomnělo staré dobré Asterixe, a možná proto se mi to tak líbilo.

Základní myšlenka filmu je jednoduchá - bezohledný císař Kuzco (David Spade) je svou bývalou rádkyní Yzmou (Eartha Kitt) ze msty a touhy po moci proměněn v lamu, díky čemuž je odkázán na pomoc náčelníka Pachy (John Goodman), kterému předtím hrozil vystěhováním, a celá záležitost ho samozřejmě naučí přátelství, upřímnosti a pevnosti charakteru. Ačkoliv nejde o nic nového pod sluncem, příběh je prošpikovaný hláškami, bizarními situacemi a skvěle vygradovaný, takže udrží pozornost až do konce. K pointě se navíc dostane aniž by přehnaně moralizoval, místo toho si vybírá hlavně bavit.

Hlavní důvod, proč to tak funguje, je nejen vztah ústředních postav Kuzca a Pachy, kteří si projdou tou cestou z nepřátel na přátele, kterou prostě miluju, ale hlavně naprosto neskutečná Yzma, která je "scary beyond all reason" a dokonale stylová. (Byť bych se asi obešla bez poloviny těch vtipů na adresu jejího vzhledu a věku, poměrně rychle začaly být předvídatelné a ohrané.) Je to ale její himbo Kronk (Patrick Warburton), kdo mi ukradl srdce: nejen, že je autorem těch nejlepších hlášek, ale je i naprosto dokonale nadabovaný a upřímně si pro mě ukradl každou scénu, ve které se objevil.

Celkově podle mě rozhodně jedna z nejpovedenějších disneyovek a upřímně doufám, že se k ní ještě někdy vrátím.

19. srpna 2020

Mulholland Dr. (2001)

"What's it open?"

zdroj: imdb.com
IMDb. Mulholland Drive mi tu leželo od chvíle, co jsem (tuším na Tumbleru, kde jinde) objevila Llorando, necítila jsem se na to, dokud aspoň trochu nepochopím, jak funguje Lynch, a pak jsem na to prostě zapomněla. Došlo na to až teď při odbourávání seznamu a nebudu lhát, ani Twin Peaks nepomohlo, abych to pochopila.

Naomi Watts hrála ingénue Betty a o poznání méně nevinnou Diane, přičemž se mi líbila jenom jako ta první, ta druhá mi přišla nonstop v hysterii, což přebilo všechny skutečné emoce. Laura Elena Harring byla skvělá jako Rita, femme fatale s amnézií, a vlastně i jako Camilla, protože ta byla v kontrastu s Ritou absolutní kráva a úplně jsem jí to věřila. Justina Therouxe (Adam Kesher) jsem nepoznala a odpuzoval mě, což ale byl asi účel.

Co se týče děje, tam jsem si musela přečíst vysvětlení a až pak mi to začalo zapadat do sebe. Přišlo mi, že je to ten typ mindfucku, kde je primární člověka zmást a až sekundární předložit fungující příběh a já to mám ráda spíš naopak. Nicméně ve světle té snové tématiky dává tento přístup naprostý smysl a dost pravděpodobně to akorát nebyl film pro mě.

Nevím, jestli mě to úplně nalákalo na dalšího Lynche, ale Llorando je pořád super.