Monster House (2006)

“It's gonna be a bloodbath.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Protože zase nastává ta část roku (kterou anglicky mluvícím zemím docela závidím), začínají se mi připomínat resty v tematických filmech a Monster House byl rozhodně jedním z nich (výjimečně děkuji instalgoritmu, který mi ho připomněl). A jsem ráda, že jsem ho dohnala.

Monster House je jeden z těch filmů, u kterých jsem ráda, že jsem je neviděla jako dítě, protože by to na mě asi bylo dost. Atmosféra byla ponurá, zážitky dětí (a hlavně chybějící podpora dospělých) sugestivní a rozuzlení dostatečně smutné - aspoň ve chvíli, kdy se člověk zamyslí nad celým příběhem Nebbercrackerů. Na začátku jsem si nebyla úplně jistá animací, ale hodně rychle jsem si na ni zvykla a k tomu filmu se hodila.

Další důvod, proč jsem byla ráda, že jsem to viděla až jako dospělá je, že určité věci by mi prolétly nad hlavou. DJ, Chowder a Jenny měli typickou „dva tupci se perou o ženskou“ dynamiku, kterou ale zpracovali překvapivě uvědoměle, když si oba kluci uvědomili, že to, kdo si ji „zamluvil“ nerozhoduje - ona rozhoduje - a narativ nijak nevyzdvihoval tu dementní „bros before hoes“ mentalitu. Stejně tak bych úplně nepobrala milostný život Zee a nedržela se za hlavu nad faktem, jak je tato mentalita u překvapivého množství heterosexuálních žen bohužel stále aktuální.

Super bylo i obsazení: Mitchel Musso (DJ), Sam Lerner (Chowder) a mi Spencer Locke (Jenny) nic neříkají, ale jako dětské hlasy mě přesvědčili. Steve Buscemi (Horace Nebbercracker) se ke své postavě skvěle hodil, Maggie Gyllenhaal (Zee) jsem nepoznala, ale když to vím, tak Zee snad byla animovaná pro ni, a potěšily i Catherine O'Hara (máma) a Kathleen Turner (Constance Nebbercracker) (byť taky až díky titulkám).

Celkově je pro mě Monster House podobný případ jako ParaNorman - jinými slovy skrytý poklad.