 |
| zdroj: almabooks.com |
Jak je z tónu prvního odstavce je patrné, mám určité Názory™ na děj knížky, její postavy a díky dalším materiálům obsaženým ve vydání od Alma Books i na interpretaci díla. Abych začala tím nejpalčivějším - dlouho (i když to je docela lež) jsem nečetla takhle otravnou, ukňučenou, do sebe zahleděnou hlavní postavu, se kterou z neznámých důvodů všichni zacházejí, jako by slunce svítilo z její prdele. Nemám nejmenší tušení, jestli je to záměr - jestli měl být Victor Frankenstein navzdory svým činům, zbabělosti a nezodpovědnosti pro ostatní tak charismatický a magnetický, že o něm nebyli schopní smýšlet kriticky, a jeho zhoubné chování tak umocňovali, nebo jestli si Mary Shelley upřímně neuvědomila, že píše absolutní Mary Sue, která už ze své podstaty nemůže být zodpovědná za svoje chování a je zásadně vždycky obětí okolností.
Vzhledem k existenci Waltona, který vyslechne celý příběh a z nějakého důvodu (místo vrhnutí se přes palubu do mrazivých vod, aby té bolestínské masturbaci unikl, nebo ještě líp, hození přes palubu Frankensteina, aby ušetřil nás) je přesvědčený o jeho znamenitosti, výtečnosti, geniálnosti a dobrém charakteru natolik, že se nestydí jeho monstru do očí prakticky říct, že by se mělo zabít, si upřímně myslím, že jde o ten druhý případ. Jediné další vysvětlení, které pro Waltonovo chování mám, je elitismus - protože jediný způsob, jak mohl být na lodi plné námořníků natolik osamocený, že přátelství hledal u Frankensteina, je ten, že se s nimi nebyl schopný družit, dost pravděpodobně protože byly z jiné sociální vrstvy - nebo láska/chtíč, protože jenom někdo, komu z někoho hučí v klacku, může být takový simp. (Znovu připomínám, knížka je psaná ich-formou, Walton tlumočí Frankensteinovo vyprávění, a ani ten fakt nedokázal udělat Frankensteina jakkoliv stravitelného.)
Celá zápletka je jedna z těch, kdy hlavní borec udělá kravinu a místo, aby se k tomu zodpovědně postavil čelem a pokusil se situaci zachránit, od toho dá okamžitě ruce pryč a když se problém sám nevyřeší, postaví se do role oběti vláčené okolnostmi. Jelikož je to už víc než 200 let stará knížka, je poměrně špatný nápad natahovat tuhle recenzi shrnutím děje, ale já to stejně udělám, protože absolutní imbecilita Frankensteinova chování bez kontextu tak nevyzní. (Následuje extrémně dlouhý a kritický slovní průjem, který je díky posledním dvěma odstavcům zbytečný, ale už jsem to napsala, takže...) Victor, narozen do zabezpečné rodiny a tudíž bez nutnosti se živit, se na studiích kope do zadku a přijde s nápadem vytvořit člověka, který vzápětí uskuteční. Okamžitě se zalekne ohyzdnosti svého výtvoru (přestože on sám ho doslova vytvořil z ručně nasbíraných mrtvol; jeden by řekl, že když ta rozkládající se slátanina ležela na stole před ním, dala mu celkem jasnou představu, jak si bude vypadat oživená) a naprosto rozrušený... jde spát? Pohled na monstrum za denního světla ho uvrhne do nervové horečky (což je z jeho strany minimálně neskutečně hrubé chování) a jako naschvál se v ní potácí dost dlouho, aby před ním jeho monstrum mělo náskok a on ani nemusel dumat nad tím, jestli ho pronásledovat a zneškodnit, natož to skutečně udělat.
Když ho pak zastihne zpráva o násilné smrti bratra, vrátí se domů a hned ví, která uhodila. Aby předešel dalším vraždám, slíbí monstru, že mu ušije družku, což si ale (po cestě přes celou Evropu a malého subjektivního okénka do anglické historie, které nesouvisí naprosto s ničím) rozmyslí, protože nechce být zodpovědný za to, že se monstra budou množit (přestože má naprostou moc udělat svůj nový výtvor sterilní) a navzdory výhružkám monstra, že mu zničí život a bude s ním o svatební noci, si stojí za svým. Ano, Victor Frankenstein je přesvědčený o tom, že jeho morální zásady mají cenu života jeho blízkých - i ve chvíli, kdy po smrti bratra ví, že výhružky monstra nejsou plané. Mimoto je natolik slaboch, že doslova radši umře, než aby žil do konce života s výčitkami svědomí a nejistotou, kde monstrum je a co dělá, a natolik přesvědčený o své bezúhonosti a ušlechtilosti, že odmítá vynaložit úsilí v tom svém geniálním mozku najít způsob, jak monstrum přelstít a sprovodit ze světa. Je to frajer.
Následuje smrt jeho "nejdraždšího přítele" Clervala, která je z nějakého důvodu celá o Frankensteinovi - není tam jediná pasáž, kde by litoval jeho smrti pro něho samotného, lituje jenom sám sebe (tady jsem ho začala upřímně nesnášet) - svatba s Elizabeth, do které jde, přestože ví, že o jeho citech k ní mostrum ví a že mu přísahalo, že s ním bude o svatební noci... Tohle je pro mě nejmíň pochopitelná pasáž celé knížky - monstrum se dosud mstí na Frankensteinových nevinných blízkých, ale náš drahý Victor je přesto přesvědčený o tom, že bude ublíženo jenom jemu, slibuje vyprávět Elizabeth u utrpeních, která musel prožít, a neštěstí, která byla seslána na jeho hlavu (přičemž nic z toho prožít nemusel, kdyby dělal něco jiného než pasivně bědoval nad svou prokletou genialitou), ale vlastně ji absolutně nijak nepřipraví na katastrofu, o které věří, že jí bude svědkem, a nakonec ji nechá bez dozoru, protože monstrum si přece přijde pro něj... Přísahám, že takhle při rekapitulaci je jeho chování (a tím i hlavní dramatické události vyprávění) mnohem stupidnější, než se zahalené do toho vzletného jazyka zdají.
Po obligátní smrti žalem Frankenstein absolutně zapomene na to, že má ještě posledního bratra, nechá ho bez dozoru a bez pomoci (přestože jak jsme všichni četli, monstrum zásadně ubližuje jeho blízkým a ne jemu přímo) a začne monstrum pronásledovat (onen bratr už není nikdy znovu zmíněn a považuju ho za nejšťastnější postavu celého příběhu), načež následuje zbytečně dlouhá pasáž o tom, jak chudák Victor strašně trpí a několikrát má smrt na jazyku a monstrum ho ještě provokuje, což... jeden by řekl, že ho napadne se občas zastavit, zamyslet se nad motivací jeho monstra a přestat mu jít na ruku, ale to zjevně myšlenka příliš primitivní na to, aby se jí Victorův galaktický mozek zaobíral. Tady se vyprávění konečně sejde se super zajímavým a relevantním příběhem Waltonovým, který nám sdělí, že Frankenstein na smrtelné posteli sprdl Waltonovy námořníky, že nechtějí umřít pro Waltonovo ego, hrdě se prohlásil bez viny a obětí zlé povahy monstra, a přehodil zodpovědnost za zneškodnění monstra na Waltona, než konečně zhasnul. (Snad v životě jsem při čtení knížky necítila takovou úlevu.) Jelikož Walton je stejně vznešené povahy a stejná obět okolností jako Frankenstein, zmůže se při konfrontaci s monstrem ze své domnělé morální výše jenom na blbé kecy, a tam knížka poměrně zhurta končí.
Z celé rekapitulace jsem záměrně vynechala vyprávění Frankensteinova monstra, které mě jako jediné skutečně vtáhlo, několikrát jsem měla slzy na krajíčku a při jeho závěrečné promluvě jsem si poplakala. Monstrum je totiž morálně absolutní protiklad Frankensteina, jen úplně naopak, než si myslí Frankenstein. Tam, kde se jeho stvořitel považuje za obět okolností, ačkoliv je strůjcem celé situace, je monstrum skutečnou obětí okolností a chybně si myslí, že je zodpovědné za svůj vzhled a tudíž na vině. Tam, kde Frankenstein planě lamentuje nad tím, jak je všechno jeho vina a jeho prokletí, aniž by za celou knížku projevil nějakou účinnou lítost, jeho monstrum aspoň ze začátku hledá chyby ve svém jednání a snaží se zdokonalit, a jeho závěrečná promluva nějakým způsobem odráží výčitky svědomí, o kterých mluví. Tam, kde Frankenstein hořekuje nad tím, jak je osamělý ve svém utrpení, zatímco má za prdelí celou milující rodinu, pro jejíž bezpečí neudělá nic ani ve chvíli, kdy ví, že je přímo ohroženo, je jeho monstrum skutečně osamocené, přesto se svou pílí snaží situaci změnit. Když pak nevyhnutelně zahořkne a stane se z něj ta vraždící stvůra, za kterou ji Victor měl už ve chvíli stvoření čistě na základě vzhledu, který - nemůžu nezopakovat - je zcela jeho dílem, je to přerod zcela pochopitelný a aspoň já jsem s ním navzdory jeho vraždění nebyla schopná nesoucítit.
Z populární kultury (a možná i ze školy) jsem do té knížky šla se dvěma předpoklady: je to příběh zkaženosti lidské společnosti, která dopředu odsoudí každého, kdo se nějak liší, a chybně slučuje fyzickou ošklivost se špatnými povahovými vlastnosti (a evolučně neznámé s nebezpečným), a příběh rouhání se Bohu stvořením umělého člověka, za který zaplatí utrpením a tragickým koncem. S tím prvním souhlasím, funguje to jako definice příběhu monstra a bohužel je to něco, co ve společnosti převládá dodnes. To druhé... celý předchozí slovní průjem ukazuje, jaký názor mám na Frankensteinovo utrpení, ale tl;dr: všichni kolem něj trpěli víc než on jako přímý důsledek jeho egoismu a Frankenstein sám na smrtelné posteli místo pokání odmítá vinu za všechny ztracené životy a prohlašuje svoje jednání za správné. Je to mnohem míń případ přiliš vysoké ceny za přehnané ambice a mnohem víc případ po všech stránkách privilegovaného bílého Evropana, který si těžkosti a příkoří musí vynalézt, aby dal svému životu nějaký smysl, a žádná obět není příliš velká, aby ji nepoložil na oltář svého zduřelného ega (ano, mám tohle slovní spojení hodně ráda).
Moje kopie knížky obsahuje dvě předmluvy - jednu od Mary Shelley z roku 1831, která mi přišla zajímavá, a druhou od jejího manžela z prvního vydání knížky, která neobsahuje absolutně nic hodnotného, ale rozhodně se čte jako slova člověka, který se rád čte, a kterému nevadí nechat se veřejně považovat za autora díla, které není jeho, protože má poměrně přemrštěné představy o tom, jak moc se o ně zasloužil. Tento můj pocit asi nebude daleko od pravdy, protože závěrečná esej (jejíhož autora jsem v celé knížce nedohledala) mluví o faktu, že Shelley prakticky přepsal "obyčejný" jazyk své ženy na vzletnou prózu plnou latinismů, která se mi dostala do ruky, a který mě udělal prostě jen smutnou. Dovedu si představit, o kolik lepší by měl děj spád (a o kolik by byl Frankenstein sám stravitelnější) bez těch dospěláckých slov a básnického patosu, a trochu mě mrzí, že se ten první draft dochoval jen v úlomcích. (Feministka ve mně z toho má trochu pocit, že se Shelley pokusil proměnit k obrazu svému něco, co sám nebyl schopen vymyslet, protože všechno, co jsem se o něm dočetla, ukazuje na to, že byl přesně ten typ chlapa, co by to udělal a ještě se tvářil, že dělá laskavost nejen své nedokonalé ženě, ale i celému lidstvu, což... ew.)
(Mimochodem ta stejná závěrečná esej tvrdí, že verze z roku 1818 vykresluje Frankensteina a Waltona jako "arogantní romantiky, kteří jednají na základě vlastního rozmaru a můžou kdykoliv přestat", zatímco verze z roku 1831, kterou jsem četla, je vykresluje jako “vznešené idealisty vydáné na pospas osudu”, což... někdo by měl Alma Books upozornit na to, že omylem vydali verzi z roku 1818, protože jako vznešení idealisté vláčení osudem se ti dva možná cítí, ale to je tak všechno.)
Zkrátka a dobře jsem ráda, že jsem si doplnila vzdělání, ale přiznám se, že po dočtení nechápu, co přesně je na tom tak legendární. To může být způsobené i faktem, že jako horor - dokonce ani jako thriller - to pro mě nefunguje (v roce 2021 si holt nezablátím hřiště při zmínce o oživlé mrtvole se žlutýma očima a černými rty - na druhou stranu představa, že někdo může Frankensteina považovat za vznešenou oběť situace, je děsivá enormně) - a ten aspekt rouhání, který tehdy patrně pohoršil nejvíc lidí, je mi úplně cizí. Kromě určitého zamrazení nad tím, že se společnost za dvě stě let nijak zvlášť neposunula a Frankensteinovo monstrum by se nejspíš dočkalo stejného přijetí (zatímco dudebro Frankenstein by na Instagramu přes dramaticky napózované fotky bez trička patetickým textem plným anglicismů sděloval, jak tvrdě pracoval pro to kapesné výše čtyř průměrných platů, které mu otec každý měsíc posílá, jak jsou všechny jeho bejvalky šílené krávy), tam tak nějak necítím ten nadčasový přesah, který u starých románů hledám.
Vzhledem k faktu, že je pro mě hlavní postava nestravitelná a vylíčená naprosto nekriticky, ba až jako hrdina, zatímco v realitě jsme minimálně na územi antihrdinů, ne-li záporáků, to ani nevidím na další čtení, ale v knihovně si to nechám, obálka je super a byly tam části, které se mi líbily, viz níže.
P.S.: Před poslední revizí jsem ve sprše konečně zpracovala, co jsem se dozvěděla o životě Mary Shelley, a došlo mi, že byla v době napsání Frankensteina extrémně mladá (v době prvního vydání jí bylo 21), což mě utvrzuje v tom, že ve Victovori Frankensteinovi, který je zhruba stejně starý, skutečně vytvořila to, co považovala za morálně rozpolceného, ale vlastně vznešeného hrdinu vláčeného osudem, protože řekněme si to narovinu, byla v tom věku pravděpodobně stejně pitomá, jako jsme byli všichni ostatní (a někteří jsou stále), musela toho mít míň načteného (vzhledem k tomu, že měla nevyhnutelně přístup k míň věcem), a drtivá většina toho, co četla, byly romány plné chlapských představ o společnosti a hrdinství (které je často víc o egu a míň o veřejném prospěchu a blahu), protože ženy se moc nepublikovaly a když, tak byla jejich díla považovaná za něco podřadného a aspirující autor si je sotva bral za vzor. Victor, kterého jsem během čtení vnímala jako někoho mnohem staršího, je jako sotva dospělý člověk taky snadněji pochopitelný, nicméně stále si myslím, že jeho neochota poučit se a změnit chování - zvlášť ve chvíli, kdy začnou padat hlavy jeho blízkých - vypovídá mnohem víc o jeho povaze než zralosti a pořád ho nesnáším. Bylo tohle P.S. potřeba? Ne, ale přišlo mi to jako zajímavý podnět k zamyšlení.
“We are unfashioned creatures, but half made up, if one wiser, better, dearer than ourselves – such a friend ought to be – do not lend his aid to perfectionate out weak and faulty natures.”
“I was required to exchange chimeras of boundless grandeur for realities of little worth.”
“The mere presence of the idea was an irresistible proof of the fact.”
“Of what a strange nature is knowledge! It clings to the mind, when it has once seized on it, like a lichen on the rock. I wished sometimes to shake off all thought and feeling; but I learnt that there was but one means to overcome the sensation of pain, and that was death.”
“Accused creator! Why did you form a monster so hideous the even you turned from me in disgust? God, in pity, made man beautiful and alluring, after his own image; but my form is a filthy type of yours, more horrid even from the very resemblance. Satan had is companions, fellow devils, to admire and encourage him; but I am solitary and abhorred.”
“I am a blasted tree; the bolt has entered my soul; and I felt then that I should survive to exhibit what I shall soon cease to be – a miserable spectacle of wrecked humanity, pitiable to others and intolerable to myself.”
* * *
“I felt that blank incapability of invention which is the greatest misery of authorship, when dull Nothing replies to your anxious invocations.”
“Invention, is must be humbly admitted, does not consist in creating out of void, but out of chaos; the materials must, in the first place, be afforded: it can give form to dark, shapeless substances, but cannot bring into being the substance itself.
- Mary Wollstonecraft Shelley
(Předmluva k opětovnému vydání, 1831)