_______
“The records of Emily Dickinson's life, up to and including Sue and Austin's marriage, are full and factual compared with what lies ahead. Over the next few years, just a handful of letters survive.
The truth, perhaps, is hidden in her poems.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Emily (Hailee Steinfeld) mi byla tuto sezónu mnohem bližší než předchozí a bylo to především díky její dějové linii: její sebehledání ve vztahu k publikaci básní a možné slávě bylo mnohem zajímavější než její zápletka v první řadě ("smrtí posedlá básnířka existuje") a Hailee Steinfeld mě o všem předsvědčila. Jediné, z čeho jsem byla lehce zmatená, byly ty "nadpřirozené prvky" (hlavně v I'm Nobody! Who are you?), které děj nijak nevysvětlil a to je něco, na co jsem příliš neurotická. Lavinia (Anna Baryshnikov) je pořád moje nejoblíbenější postava - po tom pavoučím tanci už můj život nikdy nebude stejný - a upřímně doufám, že tu zápletku s Henrym (Pico Alexander) do druhé řady ztratí, protože už stačilo.
Austin (Adrian Blake Enscoe) mi v první řadě přišel tak nějak do počtu, ale sňatek se Sue (Ella Hunt) mu dal docela dost materiálu. Když pak přihodili problémy s otcem a spolupráci s Henrym (Chinaza Uche) - u které jsem si docela dlouho myslela, že Austin nechápe, co se děje, a když mi došlo, že to moc dobře ví a dělá to záměrně, hodně u mě stoupl - ožil pro mě jako postava na stejné úrovni jako Emily a Lavinia a hodně jsem si ho užila. Další plus bylo, že jeho vztah s Jane (Gus Birney) byl očividně symptom jeho nespokojenosti a ne její důvod, což je prostě dobrý scénář. Vychválila bych ji jeho vztah s Emily, ale po jejím chování v poslední epizodě mi tenhle úhel trochu zhořkl.
Už zmíněná Sue šla z patentované raněné srny a objektu touhy Emily (fakt se snažím vyhnout psaní "Emilyny") na odtažitou a studenou paničku, u čehož jsem plně chápala, že jde o fázi a reakci na fakt, že asi nemá, co by chtěla, ale stejně mě otravovala, protože ty "zvraty" byly předvídatelné a hrozně trvalo, než konečně přišla katarze. Měla ale pár krásných momentů - například scény s Mary Bowles (I Like a Look of Agony) mě fakt vzaly na srdce. Nevím, jak se cítím ohledně toho konce - na jednu stranu to byla situace, která musela bouchnout, a líbilo se mi vidět Emily a Sue takhle šťastné, na stranu druhou je mi fakt líto Austina a nejsem si jistá, že vztah, kdy jeden partner druhého doslova drží pod krkem, je úplně zdravý. Jsem hodně zvědavá, co s tím udělají do třetí řady.
Tuhle řadu mě extrémně potěšili s Emily Norcross (Jane Krakowski), ten vařící olej její nespokojenosti konečně začal trochu vystřikovat na povrch a mám velkou radost, že zasahoval přesně toho, kdo za něj je zodpovědný. Jane Krakowski má úžasnou schopnost schovat skutečné utrpení za prvotřídní komedii (scény s kapitánem v The only Ghost I ever saw byly geniální) a tady dostala skutečně mraky prostoru, které beze zbytku využila. Navíc musím vypíchnout její scény s Emily ve Forever – is composed of Nows, byly potřeba a byly krásně zahrané. Edward (Toby Huss) přestal být rozpolcený otec rodiny a začal být obligátní konzervativní patriarcha, což byl trochu krok dozadu, ale jelikož mě tak potěšili s Austinem, je mi to celkem jedno.
Samuel Bowles (Finn Jones) smrděl sráčem na sto honů bez ohledu na to, nakolik se to snažili maskovat, aby zvrat fungoval, ale nebyla jsem překvapená ani jeho románkem se Sue, ani jeho lhaním ohledně výše zmíněné Mary (Marié Botha) ani faktem, že je prostě celkově absolutní ocas, takže nejzajímavější na jeho postavě byl fakt, že ačkoliv měl být hyperbolou, celkem přesně vystihl většinu dnešních "feministů". Nikdo (Will Pullen) mě zezačátku moc nebavil hlavně protože zcela očividně nahradil Smrt (Wiz Khalifa) - který se objevil jen krátce v I'm Nobody! Who are you?, ale rozhodně neztratil šťávu - nicméně když mi došlo, nakolik je provázaný s konkrétní zápletkou Emily, vzala jsem ho na milost, a konec, kde se propojí s reálnou postavou, mě upřímně dostal. Spolu s celou linií Henryho (sluhy, ne Laviniina nápadníka) a Hattie (Ayo Edebiri) to byla mrazivá připomínka, že se dějově nacházíme na sklonku americké občanské války.
Z epizod bych vypíchla The only Ghost I ever saw, protože seánce a Hattie; Split the lark, protože scény v opeře s Adelaide May (Kelli Barrett) a Sue; Forever – is composed of Nows, protože ten wellness pobyt byl neskutečný; I Like a Look of Agony, protože měla fakt emotivní scény; a You cannot put a Fire out, protože to bylo výborné finále. Celá řada mi ale přišla silná, fakt nebyla epizoda, která by mě nudila.
Dickinson rozhodně není dobový seriál pro každého - kdo vyžaduje tu typickou představu toho, jak se lidi v minulosti chovali a jak spolu komunikovali (tedy stejně jako psali, což je samo o sobě nesmysl), spokojený nebude - a je to spíš dramatická studie než životopis, ale je to propracované, dotažené, má to zajímavé, kompkikované postavy a nezaměnitelný humor. Jsem ráda, že mají schválenou třetí řadu a doufám, že se jí dočkáme brzo.
- “Well, that’s not good. Opinion is a flitting thing. It’s a hideous distraction from the beauty of your craft.”
- “Okay. Then maybe I shouldn’t try to have an audience at all. Maybe fame is dangerous. I mean, I gave one poem to one man and now I have writer’s block.”
- “The audience is irrelevant. The work itself is the gift, not the praise for it. Understand that and you’ll understand true mastery.”
- “You’re right. I know you’re right, but how do I do it?”
- “It’s simple. Refuse to be the daisy, and start being the sun.”
“If you're seen, then you're exposed. Everything that's exposed, well, it goes stale.”
“You have wars to fight, Emily Dickinson. But you must fight them in secret. Alone. Unseen. You must give all the glory to yourself and ask for nothing from the world. You must be a nobody. The bravest, most brilliant nobody who ever existed.”