_______
“The pain of loss can cause even the heart of a god to grow smaller and colder. Until the only thing that remains is a memory of what could have been.”
 |
| zdroj: imdb.com |
American Gods je jedna z těch prokletých věcí, které sledují kvůli jedné jediné věci - Mad Wife - což mě hněd v začátku třetí řady pěkně vytrestalo, protože jsem teprve po míň než povzbudivé první epizodě zjistila, že Pablo Schreiber (Mad Sweeney) seriál opustil, což mi udělalo pořádné díry do lodi a nebýt Emily Browning (Laura Moon), úplně bych se na to v tu chvíli vybodla. V předchozích recenzích jsem se nijak netajila tím, že ačkoliv námět seriálu je výborný, provedení není moje kafe. Nerozumím motivacím postav, jen zřídka chápu, jak to, co se děje v konkrétní epizodě, souvisí s celkovou zápletkou, a celkově mi přijde, že se ten seriál snaží víc působit chytře než vyprávět celistvý příběh. Je to škoda, protože postavy jsou zajímavé, obsazení výborné a vizuálně je ten seriál krásný, ale víc mi to nedává a tahle řada mě v tom názoru definitivně utvrdila.
Poněkud netypicky začnu koncem, protože perfektně ilustruje můj největší problém s celým seriálem, jeho tempem a gradací. Ten finální zvrat měl přijít na začátku, nebo maximálně v polovině řady, protože cokoliv přijde po něm zajímavější než zvrat sám (i když řekněme si to narovinu, scénáristé se tím střelili do nohy - ve chvíli, kdy uděláte jednu postavu vševědoucí, všehoschopnou a chytřejší než absolutně všichni ostatní, její poražení / pád bude nevyhnutelně o ničem nebo dokonce extrémně trapné, protože ho budou muset sundat buď ti, co mu prokazatelně sesahají ani po kotníky a nebyli toho schopní doteď, nebo úplně nová postava nastrčená pro ten účel), a tahle řada zoufale potřebovala, aby se tam dělo něco, co nebyl Wednesday (Ian McShane) dělající úplně to stejné, co dělal dvě řady předtím, a Shadow Moon (Ricky Whittle) nedělající vůbec nic, ale tváří se u toho extrémně důležitě a ztrápeně.
A když už jsme u něj, upřímně jen těžko v paměti lovím míň zbytečnou hlavní postavu, než je Shadow Moon. Celá jeho zápletka tuto řadu zahrnovala dřepění na zadku někde na severu (zapomněla jsem kde a nestydím se za to), velmi pomalé a neefektivní "řešení" typické epizodní zápletky policejního procedurálu s pachatelem, který byl minimálně od poloviny jasný (a které trvalo skoro celou řadu a z hlediska celkového děje seriálu nesouviselo vůbec s ničím), a jednu z nejhorších milostných linek, které jsem za poslední dobu viděla. Zaprvé protože Ricky Whittle a Lela Loren (Marguerite Olsen) neměli absolutně žádnou chemii, zadruhé protože ty postavy neměly vůbec nic společného a nebyly v životní situaci, kde by to mohlo fungovat, tudíž jim nemělo smysl fandit, a zatřetí protože Marguerite byla špatně napsaná postava. Nemůžete mi o někom tvrdit, že je super chytrý, schopný, milující rodič svému dítěti a milující náhradní rodič svému mladšímu sourozenci, a zaroveň mi říct, že mu dítě uteklo z domu, on si prostě řekl, že je se svým otcem, nikdy to nezkontroloval a nikdy po něm nepátral, a myslet si, že to bude fungovat. Kdyby to byl jakýkoliv jiný seriál, tak si budu myslet, že tahle dualita je záměrná a byla by to zajímavá postava, ale tady jsem si jistá, že to byl pokus dát hloubku někomu, kdo byl od začátku jen matrace pro Shadowa, a kdyby se tím neobtěžovali, bylo by to upřímnější.
Celou řadu tak nějak škádlili s tím, že má Shadow možná nějaké nadpřirozené schopnosti, ale nic z toho až do konce nebylo, což upřímně... jsme ve třetí řadě a pořád si nejsme jistí, co vlastně hlavní postava umí? To ani není zbytečné natahování, to je prostě špatný scénář. Na konci mi Shadowa ani nebylo líto, protože ten jediný důvod, proč od toho všeho neodešel, bylo jeho ego - vycítil příležitost stát se bohem a chtěl se jí chopit - sice to zarámovali jako touhu mít moc pomoct "svým lidem" (zatím ten nejpodivnější a nejvíc bezzubý pokus zakomponovat BLM, který jsem viděla), ale nezmátli mě. Překvapivě tohle samo o sobě bylo super, konečně to dalo té postavě nějaký šmak a směr, byť si tím naběhl. Nebudu mu tady vyčítat, že neposlouchal Lauru, protože řekněme si to narovinu, do setkání s Wednesdayem byla ten nejtoxičtější člověk v jeho životě a Wednesday ji z trůnu sesadil až teď tím finále, ale zároveň Shadowa nedokážu litovat. To byl ten největší problém finále, když už jsme u toho - nepohoršilo mě, nerozhořčilo mě, nenaplnilo mě vztekem vůči Wednesdayovi a zvědavostí, co bude dál, neudělalo nic z toho, o co jim šlo - prostě mě jenom dokonale otrávilo. A ve chvíli, kdy umře hlavní postava a já nehnu ani brvou, už není co řešit.
S Mr. World (Crispin Glover) mě potěšili ve chvíli, kdy se transformoval v Ms. World (Dominique Jackson), protože Dominique Jackson mě fakt baví a ráda jsem ji viděla v další roli, ale bohužel u Ms. World nezůstali, World neustále blikal tam a zpátky (včetně podivné a naprosto zbytečné reinkarnace v Dannyho Treja, WTF) a jako Wednesday dělal to stejné co předchozí dvě řady - nic. Technical Boy (Bruce Langley) mě popravdě v druhé polovině docela zaujal (hlavně protože si nepamatuju, co dělal v první, v polovině řady jsem si musela na pár měsíců od sledování odpočinout), ale ten konec ten malý, nesmělý plamínek zájmu absolutně zadusil.
Velkou částí celé řady byla z nějakého důvodu (no, z nějakého, naproto jasně potřebovali oddálit Lauřin atentát, aby měli to velké, super překvapivé úžasné finále) zápletka s Deméter (Blythe Danner) a Tyrem (Denis O'Hare), která - ač skvěle zahraná a výborně vizuálně zpracovaná hlavně v Shadowových vizích, finálním souboji a Deméteřině skonu (?) - byla totální vatou. O Wednesdayovi jsme se nedozvěděli vůbec nic nového, nebyla to žádná origin story, naopak byl úplně stejný ocas jako obvykle a jediné, co bylo jiné, byl fakt, že ho Deméter na konci doběhla, což ale zaprvé vyžadovalo její sebeobětování, což je podle mě příliš vysoká cena, a zadruhé to na konci Wednesdayovi očividně všechno vyšlo, jak si naplánoval, tak o čem se tady vlastně bavíme. Navíc obsadit Denise O'Harea jako jednorukého, lehce úchylného a zcela vyšinutého zubaře božského původu a takhle brutálně ho promarnit... za to by měl jít někdo sedět.
Ze stejného důvodu se v ději motala Cordelia (Ashley Reyes), která tam zevlovala od začátku do konce, aniž by měla jiný úkol než omlouvat a podporovat Wednesdayovo minimálně diskutabilní chování a jinak prakticky suplovat Shadowa, zatímco ten se zdlouhavě kope do zadku na severu, a která jinak neměla absolutně žádnou agendu a vlastně ani osobnost. Z faktu, že se ji nepokusili strčit Shadowovi do postele, soudím, že v příští řadě s velkou fanfárou oznámí, že je to další Odinovo dítě, a nevystavěli ji natolik zajímavě, abych si to chtěla osobně potvrdit. Patrně nejvíc mě ale zklamali tím, jak zacházeli s Bilquis (Yetide Badaki), její cesta byla sice zajímavá a brilantně zahraná a scény s Oshun (Herizen Guardiola) mě hodně bavily, ale celá její zápletka sloužila k tomu, aby konečně našla svůj účel v celé té patálii, a znovu připomínám, že jsme ve TŘETÍ řadě, tohle měli mít dávno za sebou. Nějakou akci dovalili až úplně na konci, k čemuž nemůžu říct nic než co jsem řekla už výš.
A teď konečně k těm částem, které se mi skutečně líbily. Po tom nešťastném vývoji okolností popsaném hned v úvodu této recenze jsem upřímně nečekala, že si jakoukoliv zápletku Laury Moon užiju, ale byla jsem příjemně překvapená. Zaprvé se jim povedlo i navzdory Sweeneyho smrti z Mad Wife udělat canon, což je skutečně výkon (a srdcervoucí), zadruhé celá ta linka ztráty a hledání následného účelu dala Emily Browning neskutečný prostor (tady byla zcela moje chyba myslet si, že mě Emily Browning může nudit), a zatřetí konečně našli uplatnění pro Salima (Omid Abtahi), který tam byl do té doby úplně k ničemu, a nejen to: ti dva tvořili skutečně výborný tým a jeho osobní příběh byl neskutečně dojemný. The Rapture of Burning byla podle mě nejlepší epizoda celé řady, hned na začátku mě dojali a ani chvíli jsem se nenudila. (Příběh Toni (Dana Aliya Levinson) byl zajímavější než drtivá většina toho, co se v té řadě stalo, a akorát to vytáčí, protože očividně umí odvyprávět dobrý příběh, akorát to prostě nedělají.)
To mě přivádí k poslednímu bodu, který jsem chtěla probrat, a to byl leprikón #2 Liam (Iwan Rheon), ze kterého jsem byla zklamaná už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že nějaký další leprikón bude, protože pokud mě moje dospívání plné koukání na každý seriál, který mi přišel pod ruku, něco naučilo, nic v seriálovém světě není tak dokonale předem odsouzené k záhubě jako pokus nahradit mrtvou nebo jinak nepřítomnou postavu někým téměř totožným nebo velmi okatým pravým opakem, protože tyto postavy mají málokdy vlastní charakter nebo agendu a co je horší, ve vztahu k ostatním jsou posazeni na pozici předchozí postavy místo aby začali na nule.
Liam nějakým zázrakem splnil všechny tyto podmínky; jeho role je úplně totožná jako ta Sweeneyho a k Lauře přistupuje extrémně familiárně, ale zároveň je Sweeneyho pravý opak v tom, že Lauru narozdíl od něj odmítl zabít, a že představuje partnera pro potenciální zdravý vztah, protože řekněme si to narovinu, Mad Wife byla hořící toxická skládka (ale sexy hořící toxická skládka). Mezi Laurou a Liamem nicméně není absolutně žádná chemie, jejich "romantické" interakce byly uspěchané a upřímně trapné (to učení házení odštěpem, které z nějakého důvodu vyžadovali fyzicky se na ni nalepit, jenom aby jí nakonec dal Sweeneyho minci, se kterou by trefil i bezruký, takže celé to představení bylo k ničemu... fuj, co to je? fanfik, který jsem napsala ve čtrnácti?) a celkově... Laura strávila nejlepší léta své smrti běháním za Shadowem, aby mu vynahradila svoje předchozí chování, pak byla zapletené se Sweeneyim, pak se musela smířit s jeho ztrátou a faktem, že má před sebou úkol, při kterém možná znovu umře, a oni na ni hází další penis místo aby ji nechali dýchat a pokračoval v hojení? Fakt, že tou lacinou náhražkou Sweeneyho vytlačili Salima, který se konečně někam hýbal a z jeho párování s Laurou beneftovali nejen oni dva, ale i diváci, je jenom třešnička na dortu od pejska a kočičky.
Jak už jsem psala výš, do další řady nejdu. Už nějakou dobu je víc než jasné, že ten seriál prostě není pro mě, ale podprůměrný scénář této řady, jejich tendence podužívat zavedené a tahat do děje nové, zcela zbytečné postavy, a s tím spojená neustálá dějová vata patřily mezi to stokrát nic, co umořilo vola, a ten vůl jsem já. Jsem napůl v pokušení přečíst si knížku, abych zjistila, jestli to mohlo být lepší, ale bojím se, že jsem tím tématem natolik znechucená, že to radši nechám spát navždycky.
Poněkud netypicky začnu koncem, protože perfektně ilustruje můj největší problém s celým seriálem, jeho tempem a gradací. Ten finální zvrat měl přijít na začátku, nebo maximálně v polovině řady, protože cokoliv přijde po něm zajímavější než zvrat sám (i když řekněme si to narovinu, scénáristé se tím střelili do nohy - ve chvíli, kdy uděláte jednu postavu vševědoucí, všehoschopnou a chytřejší než absolutně všichni ostatní, její poražení / pád bude nevyhnutelně o ničem nebo dokonce extrémně trapné, protože ho budou muset sundat buď ti, co mu prokazatelně sesahají ani po kotníky a nebyli toho schopní doteď, nebo úplně nová postava nastrčená pro ten účel), a tahle řada zoufale potřebovala, aby se tam dělo něco, co nebyl Wednesday (Ian McShane) dělající úplně to stejné, co dělal dvě řady předtím, a Shadow Moon (Ricky Whittle) nedělající vůbec nic, ale tváří se u toho extrémně důležitě a ztrápeně.
A když už jsme u něj, upřímně jen těžko v paměti lovím míň zbytečnou hlavní postavu, než je Shadow Moon. Celá jeho zápletka tuto řadu zahrnovala dřepění na zadku někde na severu (zapomněla jsem kde a nestydím se za to), velmi pomalé a neefektivní "řešení" typické epizodní zápletky policejního procedurálu s pachatelem, který byl minimálně od poloviny jasný (a které trvalo skoro celou řadu a z hlediska celkového děje seriálu nesouviselo vůbec s ničím), a jednu z nejhorších milostných linek, které jsem za poslední dobu viděla. Zaprvé protože Ricky Whittle a Lela Loren (Marguerite Olsen) neměli absolutně žádnou chemii, zadruhé protože ty postavy neměly vůbec nic společného a nebyly v životní situaci, kde by to mohlo fungovat, tudíž jim nemělo smysl fandit, a zatřetí protože Marguerite byla špatně napsaná postava. Nemůžete mi o někom tvrdit, že je super chytrý, schopný, milující rodič svému dítěti a milující náhradní rodič svému mladšímu sourozenci, a zaroveň mi říct, že mu dítě uteklo z domu, on si prostě řekl, že je se svým otcem, nikdy to nezkontroloval a nikdy po něm nepátral, a myslet si, že to bude fungovat. Kdyby to byl jakýkoliv jiný seriál, tak si budu myslet, že tahle dualita je záměrná a byla by to zajímavá postava, ale tady jsem si jistá, že to byl pokus dát hloubku někomu, kdo byl od začátku jen matrace pro Shadowa, a kdyby se tím neobtěžovali, bylo by to upřímnější.
Celou řadu tak nějak škádlili s tím, že má Shadow možná nějaké nadpřirozené schopnosti, ale nic z toho až do konce nebylo, což upřímně... jsme ve třetí řadě a pořád si nejsme jistí, co vlastně hlavní postava umí? To ani není zbytečné natahování, to je prostě špatný scénář. Na konci mi Shadowa ani nebylo líto, protože ten jediný důvod, proč od toho všeho neodešel, bylo jeho ego - vycítil příležitost stát se bohem a chtěl se jí chopit - sice to zarámovali jako touhu mít moc pomoct "svým lidem" (zatím ten nejpodivnější a nejvíc bezzubý pokus zakomponovat BLM, který jsem viděla), ale nezmátli mě. Překvapivě tohle samo o sobě bylo super, konečně to dalo té postavě nějaký šmak a směr, byť si tím naběhl. Nebudu mu tady vyčítat, že neposlouchal Lauru, protože řekněme si to narovinu, do setkání s Wednesdayem byla ten nejtoxičtější člověk v jeho životě a Wednesday ji z trůnu sesadil až teď tím finále, ale zároveň Shadowa nedokážu litovat. To byl ten největší problém finále, když už jsme u toho - nepohoršilo mě, nerozhořčilo mě, nenaplnilo mě vztekem vůči Wednesdayovi a zvědavostí, co bude dál, neudělalo nic z toho, o co jim šlo - prostě mě jenom dokonale otrávilo. A ve chvíli, kdy umře hlavní postava a já nehnu ani brvou, už není co řešit.
S Mr. World (Crispin Glover) mě potěšili ve chvíli, kdy se transformoval v Ms. World (Dominique Jackson), protože Dominique Jackson mě fakt baví a ráda jsem ji viděla v další roli, ale bohužel u Ms. World nezůstali, World neustále blikal tam a zpátky (včetně podivné a naprosto zbytečné reinkarnace v Dannyho Treja, WTF) a jako Wednesday dělal to stejné co předchozí dvě řady - nic. Technical Boy (Bruce Langley) mě popravdě v druhé polovině docela zaujal (hlavně protože si nepamatuju, co dělal v první, v polovině řady jsem si musela na pár měsíců od sledování odpočinout), ale ten konec ten malý, nesmělý plamínek zájmu absolutně zadusil.
Velkou částí celé řady byla z nějakého důvodu (no, z nějakého, naproto jasně potřebovali oddálit Lauřin atentát, aby měli to velké, super překvapivé úžasné finále) zápletka s Deméter (Blythe Danner) a Tyrem (Denis O'Hare), která - ač skvěle zahraná a výborně vizuálně zpracovaná hlavně v Shadowových vizích, finálním souboji a Deméteřině skonu (?) - byla totální vatou. O Wednesdayovi jsme se nedozvěděli vůbec nic nového, nebyla to žádná origin story, naopak byl úplně stejný ocas jako obvykle a jediné, co bylo jiné, byl fakt, že ho Deméter na konci doběhla, což ale zaprvé vyžadovalo její sebeobětování, což je podle mě příliš vysoká cena, a zadruhé to na konci Wednesdayovi očividně všechno vyšlo, jak si naplánoval, tak o čem se tady vlastně bavíme. Navíc obsadit Denise O'Harea jako jednorukého, lehce úchylného a zcela vyšinutého zubaře božského původu a takhle brutálně ho promarnit... za to by měl jít někdo sedět.
Ze stejného důvodu se v ději motala Cordelia (Ashley Reyes), která tam zevlovala od začátku do konce, aniž by měla jiný úkol než omlouvat a podporovat Wednesdayovo minimálně diskutabilní chování a jinak prakticky suplovat Shadowa, zatímco ten se zdlouhavě kope do zadku na severu, a která jinak neměla absolutně žádnou agendu a vlastně ani osobnost. Z faktu, že se ji nepokusili strčit Shadowovi do postele, soudím, že v příští řadě s velkou fanfárou oznámí, že je to další Odinovo dítě, a nevystavěli ji natolik zajímavě, abych si to chtěla osobně potvrdit. Patrně nejvíc mě ale zklamali tím, jak zacházeli s Bilquis (Yetide Badaki), její cesta byla sice zajímavá a brilantně zahraná a scény s Oshun (Herizen Guardiola) mě hodně bavily, ale celá její zápletka sloužila k tomu, aby konečně našla svůj účel v celé té patálii, a znovu připomínám, že jsme ve TŘETÍ řadě, tohle měli mít dávno za sebou. Nějakou akci dovalili až úplně na konci, k čemuž nemůžu říct nic než co jsem řekla už výš.
A teď konečně k těm částem, které se mi skutečně líbily. Po tom nešťastném vývoji okolností popsaném hned v úvodu této recenze jsem upřímně nečekala, že si jakoukoliv zápletku Laury Moon užiju, ale byla jsem příjemně překvapená. Zaprvé se jim povedlo i navzdory Sweeneyho smrti z Mad Wife udělat canon, což je skutečně výkon (a srdcervoucí), zadruhé celá ta linka ztráty a hledání následného účelu dala Emily Browning neskutečný prostor (tady byla zcela moje chyba myslet si, že mě Emily Browning může nudit), a zatřetí konečně našli uplatnění pro Salima (Omid Abtahi), který tam byl do té doby úplně k ničemu, a nejen to: ti dva tvořili skutečně výborný tým a jeho osobní příběh byl neskutečně dojemný. The Rapture of Burning byla podle mě nejlepší epizoda celé řady, hned na začátku mě dojali a ani chvíli jsem se nenudila. (Příběh Toni (Dana Aliya Levinson) byl zajímavější než drtivá většina toho, co se v té řadě stalo, a akorát to vytáčí, protože očividně umí odvyprávět dobrý příběh, akorát to prostě nedělají.)
To mě přivádí k poslednímu bodu, který jsem chtěla probrat, a to byl leprikón #2 Liam (Iwan Rheon), ze kterého jsem byla zklamaná už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že nějaký další leprikón bude, protože pokud mě moje dospívání plné koukání na každý seriál, který mi přišel pod ruku, něco naučilo, nic v seriálovém světě není tak dokonale předem odsouzené k záhubě jako pokus nahradit mrtvou nebo jinak nepřítomnou postavu někým téměř totožným nebo velmi okatým pravým opakem, protože tyto postavy mají málokdy vlastní charakter nebo agendu a co je horší, ve vztahu k ostatním jsou posazeni na pozici předchozí postavy místo aby začali na nule.
Liam nějakým zázrakem splnil všechny tyto podmínky; jeho role je úplně totožná jako ta Sweeneyho a k Lauře přistupuje extrémně familiárně, ale zároveň je Sweeneyho pravý opak v tom, že Lauru narozdíl od něj odmítl zabít, a že představuje partnera pro potenciální zdravý vztah, protože řekněme si to narovinu, Mad Wife byla hořící toxická skládka (ale sexy hořící toxická skládka). Mezi Laurou a Liamem nicméně není absolutně žádná chemie, jejich "romantické" interakce byly uspěchané a upřímně trapné (to učení házení odštěpem, které z nějakého důvodu vyžadovali fyzicky se na ni nalepit, jenom aby jí nakonec dal Sweeneyho minci, se kterou by trefil i bezruký, takže celé to představení bylo k ničemu... fuj, co to je? fanfik, který jsem napsala ve čtrnácti?) a celkově... Laura strávila nejlepší léta své smrti běháním za Shadowem, aby mu vynahradila svoje předchozí chování, pak byla zapletené se Sweeneyim, pak se musela smířit s jeho ztrátou a faktem, že má před sebou úkol, při kterém možná znovu umře, a oni na ni hází další penis místo aby ji nechali dýchat a pokračoval v hojení? Fakt, že tou lacinou náhražkou Sweeneyho vytlačili Salima, který se konečně někam hýbal a z jeho párování s Laurou beneftovali nejen oni dva, ale i diváci, je jenom třešnička na dortu od pejska a kočičky.
Jak už jsem psala výš, do další řady nejdu. Už nějakou dobu je víc než jasné, že ten seriál prostě není pro mě, ale podprůměrný scénář této řady, jejich tendence podužívat zavedené a tahat do děje nové, zcela zbytečné postavy, a s tím spojená neustálá dějová vata patřily mezi to stokrát nic, co umořilo vola, a ten vůl jsem já. Jsem napůl v pokušení přečíst si knížku, abych zjistila, jestli to mohlo být lepší, ale bojím se, že jsem tím tématem natolik znechucená, že to radši nechám spát navždycky.