 |
| zdroj: nerdist.com |
Good Omens jsou pravděpodobně první knížka, u které mi trvalo dobré dva měsíce, než jsem se po dočtení dostala k napsání recenze a překvapivě to nemá co dělat s její kvalitou. Ten hlavní důvod, proč jsem se ji rozhodla přečíst zrovna teď (ačkoliv pořízená byla už tak půl roku předtím) byla moje absolutní neschopnost přijímat cokoliv nového a komplikovaného, mezi což se příběh, u kterého jsem už viděla seriálové zpracování, rozhodně nepočítal. Ukázalo se ale, že se můj současný tvůrčí blok, který trvá už zhruba rok a brutálně mává mou psychikou, vložil i do psaní přehnaně dramatických recenzí pro blog, který pravděpodobně nikdo nečte, čemuž teď vděčíme za tento optimistický a hlavně nesmírně relevantní úvod.
Abych se ale vrátila k tématu, byla to právě předloňská minisérie (na kterou mě přivedlo její obsazení), co mě upozornilo na existenci knižní předlohy a jelikož se už dlouho snažím dostat ke Gaimanovi a Pratchettovi ("snažím dostat" v tomto kontextu znamená "roky opakovaně mluvit o tom, že je chci začít číst, ale nic pro to nikdy neudělat"), Good Omens se zdály perfektním výchozím bodem. Nebudu lhát, že jsem tu knížku četla zcela bez očekávání - to podle mě ve chvíli, kdy už ten příběh znám z adaptace, ani není možné - ale můžu upřímně říct, že jsem nebyla zklamaná, a v mnoha ohledech dokonce velmi příjemně překvapená.
Už několikrát jsem se rozepisovala o tom, že nemusím příběhy soustředěné na děti, příběhy dospívání a podobné věci, není to ta etapa lidského života, která je pro mě nejzajímavější, a řekněmě si to narovinu, čím starší je autor příběhu a čím mladší je jeho postava, tím divnější malé lidi píše (čest výjimkám) a ten výsledný hybrid cynika a přemoudřelce v dětském balení mě většinu času spíš děsí než cokoliv dalšího. Z těch dětských pasáží jsem nebyla nadšená ani v minisérii (jelikož odváděly pozornost od ineffable husbands), ale v knížce mě Adam a The Them kupodivu hodně bavili. Nevím, jestli to bylo tím, že z knížky je lépe patrné, kdo je skutečně ústřední postavou příběhu, a neměla jsem pocit, že by někomu kradli prostor, protože ten prostor byl prostě od začátku jejich, nebo je knížka zpracovala lépe než scénář, ale fungovalo to pro mě.
Celkově jsem byla docela překvapená tím, jak málo se ta knížka vlastně opírala o Aziraphaleovy a Crowleyho eskapády, na druhou stranu každá část, která se věnovala jim, byla naprosto dokonalá. Ukazuje se, že když přijde na dobře napsané postavy, nezáleží na prostoru, který dostanou - Crowley (“A demon can get into real trouble, doing the right thing.”) a Aziraphale (“Just because you’re an angel doesn’t mean you have to be a fool.”) jsou nejen výborně napsaní sami o sobě, ale i naprosto brilantně spárování, a jak ukázala minisérie, už jen to je celý příběh sám o sobě. Co se týče postav jako Jezdci, Madame Tracy, Shadwell, Anathema a Newt, ty byli víceméně v minisérii zpracování hodně věrně, byť Shadwell má podle mě příliš prostoru úplně všude.
Prakticky jediné, co mě trochu zklamalo, byl fakt, že postavy jako Gabriel a Belzebub se v knížce mihly jen chviličku, zatímco v minisérii měly prostoru docela dost a hodně se mi tam líbily, a celá ta záležitost se Satanem, která mě v sérii docela zklamala zpracováním a v knížce prostě vůbec nebyla? Přiznám se, že to vyvrcholení na vojenské základně jsem po přečtení vnímala jako docela matoucí a relativně o ničem, ale možná jsem prostě jenom spěchala. Nicméně musím poznamenat, že ona scéna, kdy Crowley řídí hořící auto, byla jedna z těch, u kterých by člověk čekal, že budou působivější zpracované nějakým vizuálním médiem, ale opak je pravdou - ta čirá šílenost, vtipnost a vlastně genialita oné scény nejpůsobivěji vystoupí právě na papíře, dlouho jsem se takto nesmála.
Celkově je Good Omens jedna z těch knížek, která vyniká nejen příběhem, ale hlavně stylem psaní, ze kterého plyne většina jejího humoru, a musím uznat, že je to výborné počtení dokonce i pro ty, co viděli minisérii, kterou jim to zpětně neznechutí. Nemyslím si, že je to naposledy, co jsem ji měla otevřenou, a jsem fakt ráda, že ji mám v knihovně.
Abych se ale vrátila k tématu, byla to právě předloňská minisérie (na kterou mě přivedlo její obsazení), co mě upozornilo na existenci knižní předlohy a jelikož se už dlouho snažím dostat ke Gaimanovi a Pratchettovi ("snažím dostat" v tomto kontextu znamená "roky opakovaně mluvit o tom, že je chci začít číst, ale nic pro to nikdy neudělat"), Good Omens se zdály perfektním výchozím bodem. Nebudu lhát, že jsem tu knížku četla zcela bez očekávání - to podle mě ve chvíli, kdy už ten příběh znám z adaptace, ani není možné - ale můžu upřímně říct, že jsem nebyla zklamaná, a v mnoha ohledech dokonce velmi příjemně překvapená.
 |
| zdroj: nerdist.com |
Celkově jsem byla docela překvapená tím, jak málo se ta knížka vlastně opírala o Aziraphaleovy a Crowleyho eskapády, na druhou stranu každá část, která se věnovala jim, byla naprosto dokonalá. Ukazuje se, že když přijde na dobře napsané postavy, nezáleží na prostoru, který dostanou - Crowley (“A demon can get into real trouble, doing the right thing.”) a Aziraphale (“Just because you’re an angel doesn’t mean you have to be a fool.”) jsou nejen výborně napsaní sami o sobě, ale i naprosto brilantně spárování, a jak ukázala minisérie, už jen to je celý příběh sám o sobě. Co se týče postav jako Jezdci, Madame Tracy, Shadwell, Anathema a Newt, ty byli víceméně v minisérii zpracování hodně věrně, byť Shadwell má podle mě příliš prostoru úplně všude.
Prakticky jediné, co mě trochu zklamalo, byl fakt, že postavy jako Gabriel a Belzebub se v knížce mihly jen chviličku, zatímco v minisérii měly prostoru docela dost a hodně se mi tam líbily, a celá ta záležitost se Satanem, která mě v sérii docela zklamala zpracováním a v knížce prostě vůbec nebyla? Přiznám se, že to vyvrcholení na vojenské základně jsem po přečtení vnímala jako docela matoucí a relativně o ničem, ale možná jsem prostě jenom spěchala. Nicméně musím poznamenat, že ona scéna, kdy Crowley řídí hořící auto, byla jedna z těch, u kterých by člověk čekal, že budou působivější zpracované nějakým vizuálním médiem, ale opak je pravdou - ta čirá šílenost, vtipnost a vlastně genialita oné scény nejpůsobivěji vystoupí právě na papíře, dlouho jsem se takto nesmála.
Celkově je Good Omens jedna z těch knížek, která vyniká nejen příběhem, ale hlavně stylem psaní, ze kterého plyne většina jejího humoru, a musím uznat, že je to výborné počtení dokonce i pro ty, co viděli minisérii, kterou jim to zpětně neznechutí. Nemyslím si, že je to naposledy, co jsem ji měla otevřenou, a jsem fakt ráda, že ji mám v knihovně.
“Human beings mostly aren’t [particularly evil]. They just get carried away by new ideas, like dressing up in jackboots and shooting people, or dressing up in white sheets and lynching people, or dressing up in tie-dye jeans and playing guitars at people. Offer people a new creed with a costume and their hearts and minds will follow.”
“He did his best to make [people’s] short lives miserable, because that was his job, but nothing he could think up was half as bad as the stuff they thought upon themselves. They seemed to have a talent for it. It was built into the design, somehow. They were born into a world that was against them in a thousand little ways, and then devoted most of their energies to making it worse.”
“Most books on witchcraft will tell you that witches work naked. That’s because most books on witchcraft are written by men.”
“The future came and went in the mildly discouraging way that futures do.”
“‘Of course I have to take sides,’ said Pepper. ‘Everyone has to take sides in something.’”
“A skeleton, even a walking one, is at least human; Death of sort lurks inside every living creature.”