_______
“In the years of the Civil War, Emily Dickinson reached her greatest heights as a poet. She wrote furiously in those years, at a pace and intensity unmatched before or after-nearly a poem a day. Her work of this period has been called a great and classic descent into a personal inferno. Yet, due to her life of seclusion, Dickinson has not traditionally been considered a war poet.
Most people do not think of Emily Dickinson as a voice with the power to speak for a nation.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Zatímco první řada seriálu byla víceméně zaměřená na Emilynu životní situaci a milostný život a druhá se zaobírala (možnou) slávou, třetí přinesla téma asi nejtěžší - její odkaz a obecně tu polemiku o tom, nakolik má člověk šanci svůj odkaz vytvarovat a ovlivnit - zatímco dál pracovala s těmi předchozími tématy, což by bylo na menší seriál možná moc, ale ne tak na Dickinson. Když jsem to dva roky zpátky začala sledovat, v životě by mě nenapadlo, že se z toho vyklube něco takto scénáristicky silného, co používá moderní mluvu a morálku v historických kulisách nejen pro pobavení a nalákání publika, ale hlavně jako komentář jak minulosti, tak současnosti.
Emily (Hailee Steinfeld) byla moje holka od začátku do konce; její sebeizolace v zájmu tvorby je mi velmi podobná a nebudu lhát, trošku jsem skrz ni žila. Hailee Steinfeld umí naprosto fantasticky prožít, cokoliv se zrovna děje. Tuhle řadu mě překvapivě bavila i Sue (Ella Hunt), v minulé řadě si konečně ujasnila, kdo je a co chce, a teď z toho krásně vycházela, plus její vlastní zápletky s dítětem a manželstvím jí jen prospěly. Pořád si nejsem jistá, co si myslím o jejich vztahu, v této fázi tedy hlavně o faktu, že nasazují Austinovi parohy, na druhou stranu otevřeně to v té době asi nešlo a Austin zanášel taky, což mi dovoluje racionalizovat si to natolik, abych pro ně byla šťastná.
Austin (Adrian Blake Enscoe) měl tuhle sezónu spoustu materiálu a byla jsem upřímně ráda, že ten románek s Jane (Gus Birney) odpískali tak brzo, protože jeho roztržka s otcem a postavení se k rodičovství bylo mnohem výživnější. Jsem ráda, že pokračoval v práci, pro kterou jsem si ho zamilovala. Jediné, co jsem nepochopila, byly jeho motivace na konci, skoro mi přišlo, že to chtěli jen ukončit tou příjemnou rodinnou dynamikou, ale možná mi jen něco podstatného uniklo.
Lavinia (Anna Baryshnikov) je stále moje absolutní ikona, nikdy je nepřestanu milovat za to, jak ji psali mimo všechna ta klišé, která se nabízela, a udělali z ní plnohodnotnou postavu jednající dle svého věku. Emily Norcross (Jane Krakowski) měla nádhernou linku, která byla tak či onak přítomná ve všech epizodách a Jane Krakowski znovu ukázala, že drama jí jde stejně dobře jako komedie. Edward (Toby Huss) mě upřímně nijak zvlášť nebavil, přijde mi, že jsme se o něm nedozvěděli nic nového, jel si pořád to stejné a bylo to mnohem víc o tom, jak ostatní reagují na něj.
Potěšili mě povýšením Betty (Amanda Warren) a Henryho (Chinaza Uche) na hlavní postavy s vlastními linkami. Betty měla sice strach o Henryho, ale její zápletky nebyly jen o něm, což byl podle mě fantastický scénář, a Henry mě velmi příjemně překvapil tím, že se nebál ušpinit. Konec s předanými dopisy mě upřímně dojal a nic mě nezastaví představovat si, že se po válce znovu sešli a žili šťastně až do smrti. Maggie (Darlene Hunt) opět vnášela moudrost a radost, Smrt (Wiz Khalifa) se vrátil a i když to bylo jen pár scén, každá byla fantastická. Frazarův (Will Pullen) návrat byl přesně tak smutný, jak po druhé řadě musel být. Higginson (Gabriel Ebert) mě popravdě moc nebavil, byla to taková velká huba a nic moc navíc.
Epizody byly fantastické všechny a byť má Dickinson do jisté míry rámcové epizody, je to mnohem víc celistvý příběh vyprávěný v kapitolách než cokoliv jiného, takže se mi nechce jít jedna po druhé, ale vypíchla bych This is my letter to the World, protože celá snová část s Waltem Whitmanem (Billy Eichner) byla fantastická; The Future never spoke, protože jenom Dickinson se může rozhodnout na epizodu prostě cestovat časem a Sylvia Plath (Chloe Fineman) byla zajímavá; a This was a Poet pro tu závěrečnou pasáž a pro fakt, že jsme nezanechali Emily na smrtelné posteli.
Celkově pro mě bylo Dickinson výjimečné tím, že spojili historické s moderním skutečně efektivním způsobem a příběh, který chtěli vyprávět, zvládli odvyprávět bez afektovaných nebo přehnaně vykonstruovaných momentů. Nebudu lhát, bude mi ten seriál chybět.
“But what good are your poems gonna be if you do [lock yourself away and write poetry]? If you can't handle the mess of the world, why would anyone need to hear what you have to say? Writing that shuts real life out... is as good as dead.”
“By the way, I don't think you're crazy. It's the world that's insane. The only thing that makes you different is you're not afraid to call it like you see it. It's what makes a great writer. You know? Great writers don't flinch at the truth, even if it's tragic. Look at Dante. The Inferno. He went all the way down into hell, came back to tell about it.”
“The past is the past. It's gone. And there is nothing we can do to change it. But if we are willing to face the past, then maybe - maybe there is something we can do about the future.”