Karel Čapek: R.U.R. (1920)

„Věk výroby po věku poznání.“

zdroj: pinterest.com

Když jsem se rozhodla k načtení Čapka, věděla jsem, že bude muset dojít na hry ani ne protože bych to chtěla kompletní (ty dětské knížky číst nebudu, takže je to jedno), ale protože Čapkovy hry jsou jedny z jeho kulturně nejvýznamnějších děl... Nebo aspoň to nám tvrdí školní osnovy. Nadšená jsem z toho nebyla, protože si nijak zvlášť neužívám čtení her. Přijdou mi jako polotovar bez ohledu na to, jak to autor umí se slovy nebo s příběhy, chci tu omáčku už hotovou - prostě kompletní autorskou vizi. A ani R.U.R. nebyla výjimka.

U starých děl jako R.U.R. je ten problém, že to, co je ve své době udělalo převratné - tady konkrétně Roboti - je dneska jedním ze základních motivů daného žánru, což je sice fantastický odkaz, který se málokterému autorovi povede, ale zároveň té hře bere jakoukoliv novost nebo čerstvost tématu. Normálně by mi to nevadilo, originalita je podle mě vždycky hlavně ve zpracování, ale Roboti byli prakticky Mloci vyrábění Karburátorem a ačkoliv to Čapkovi nejde tak úplně vyčítat, protože všichni umělci se motají ve svých tématech jak špína v kýblu, dělá to čtení jednoho Čapka za druhým trochu nudné.

Asi bych to nevnímala tak silně, kdyby ta hra měla aspoň jedno jedinou sympatickou postavu, ale všichni mi naprosto fantasticky lezli na nervy. Dominovi jsem přála smrt od chvíle, kdy se "dvořil" Heleně a každý další dialog s ní ho dělal ještě nestravitelnějšího. Helena si to u mě podělala, když přijela bojovat za práva Robotů a promptně skočila do postele tomu, kdo je vyráběl a kdo s ní zacházel jak s nafukovací pannou. Z té Dominovy družiny by bylo prostě jen úzko: že to byli nenažraní cynici, to jsem čekala a problém bych s tím neměla, ale to děsivé a dehumanizační uctívání Heleny... Brrr.

Roboti byli značně homogenní a neemocionální, což beru jako jejich základní definici, ale díky tomu se tam vůbec nebylo čeho chytit, stejně jako u Mloků. Čtenář s nimi může soucítit pro to, jak je s nimi zacházeno, ale při jakékoliv absenci osobních tužeb a motivací je to prostě neadresná hrozba a ty mě obecně moc nebaví. Zkrátka a dobře R.U.R. byla očividně dalších z věcí, které asi nejsou úplně pro mě, ale do divadla bych na to pořád šla a věřím, že tam to může být pecka.

„Snad už jsme sto let zabiti a jenom strašíme. Snad jsme dávno, dávno mrtvi a vracíme se jen odříkávat, co jsme už jednou mluvili… před smrtí.“

„Nikdo nemůže nenávidět víc než člověk člověka.“

„Historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec. Všecky myšlenky, lásky, plány, heroismy, všecky ty vzdušné věci se hodí leda k tomu, aby se tím dal člověk vycpat pro muzeum Vesmíru s nápisem Ejhle člověk. Punktum.“