 |
| zdroj: wikipedia.org |
Šlépěj byla přesně tím, co mě původně odrovnalo, můj mozek na ni nebyl připravený a po celou dobu čtení se to nezlepšilo, ale Elegie (Šlépěj II) se mi už líbila mnohem víc. Nejsem si jistá, proč jsou to dvě povídky, jestli se k nim Čapek vracel až s odstupem času nebo to vycházelo časopisecky, ale pro mě tam není moc důvod a i tu první povídku by to pro mě pozvedlo. To stejné Lída a Milostná píseň (Lída II), ty se mi líbily asi nejvíc, čistě protože měly náznak zápletky a protože se to na konci Milostné písně docela hezky zatočilo dokolečka. Jediné, co mi tam překáželo, byl ten absolutní despekt a pohrdání, které Holub vůči Lídě očividně cítil navzdory své údajné lásce (a nemyslím si, že bylo vyvoláno její minulostí), ale už jsem si zvykla, že mužské postavy takzvaných klasických autorů jsou téměř vždycky hovada a většinou trpí misogynií, takže mě to ani nezaskočilo.
Utkvění času si absolutně nepamatuju (a to jsem knížku četla v druhé půli tohoto týdne); Historie beze slov mě docela bavila tím, že popisovala tu univerzální lidskou touhu domýšlet si příběhy ostatních (a původně jsem si myslela, že jde o další Šlépěj, tentokrát o tom tajemném bratrovi, ale očividně ne); Ztracená cesta mě málem ztratila a dočetla jsem ji hlavně abych ji dočetla; a Nápis se mi vytratil z paměti stejně jako nemocnému ten titulní nápis, pomohla až Wiki. (Ty školní zápisy tam zase stojí za to.)
Pokušení mělo zase jednou chlapa, co svůj objekt touhy, na který podle všeho upřeně zírá, popisuje slovy "děvčátko" a zmiňuje "mláďata rukou" a nebýt faktu, že jsem věděla, že už mi moc nezbývá, sekla bych s tím, protože proč?; Odrazy se mě nijak výrazně nedotkly; Čekárna se mi líbila tím, jak popisovala tu neschopnost usnout v cizím prostředí, příjemně mě překvapila sugescí (a nepříjemně dalším závanem lehké pedofilie); a Pomoc! opět moc hezky vystihla ty noční myšlenky, ale dočítala jsem ji dnes před psaním recenze a jsem si docela jistá, že si ji do pár dní nebudu pamatovat.
Celkově pro mě Boží muka opět nebyla žádná pecka, ale nemá to co dělat s kvalitou knížky, řemeslně se mi hodně líbila. Myslím, že si od Čapka dám zase chvilku pauzu.
„Ale nic není strašnější než smrt, jež neposvěcuje mrtvých ani živých. Smrt s grimasou pohybu, okamžiku či náhody. Smrt, jež nesetře posledních stop života. Nic není ukrutnější než živoucí gesto mrtvých.“ - Hora
„Smutnější než noc je úsvit dne. Do dáli temno; znenáhla, jakoby napětím krize, prochvěl se vzduch, vyčistí se obrysy věcí holeji a chladněji. Zdi mrtvě zasvitnou vlastní bělostí, hmoty poblednou a každá věc prohlédne nejasně a utkvěle; oč více vidíš, o tolik vidíš vše neskutečnější.“ - Hora
„Ke každé radosti je třeba přemnoha vlastní čilosti; z tvých vlastních podnětů rodí se tvoje radost, utrpení však nežádá nic, než aby ses podrobil.“ - Milostná píseň (Lída II)
„Byl si bezpečně vědom plánu své řeči a mluvil bez váhání a nejistoty; přednášel názor, jejž dlouho byl v sobě nosil, který mu byl kdysi vysvitl ve chvíli úchvatu a stal se mu nyní již přesvědčením. Ale teď, když v nezvyklém tichu posluchárny mu sám naslouchal, bylo mu divně a cize. Vždyť je všechno pravda, cítil chvílemi, tak holá a žřetelná pravda, že už to není nic mého.“ - Elegie (Šlépěj II)
„Sejít ze všeho, co je ti známo! Proto oni chodili na poušť! Ale opusť svůj dům a rodinu svou; tvá logika je utkána ze zvyků a tvé cesty z tisícikterých minulých kroků; proto sejdi ze všeho a počni bloudit, abys hledal v neznámu. Sebe sama pak najdeš v tom, co je nejdivnější a nejnezvyklejší.“ - Ztracená cesta
„Nic není strašnější než krása a odvaha.“ - Pokušení
„Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem.“ - Odrazy
„Co je to štěstí?“
„Nic. Prostě to potkáte. Je to, zkrátka, kupodivu. Myslel jste někdy na pohanské bohy?“
„Nemyslel.“
„To bylo tak: Nikdo jich nečekal, a znenadání je uviděl. Někde ve vodě nebo v křoví či v plameni. Proto byli tak krásní.“
- Čekárna
„Jediná odměna za čekání je konec čekání; a jen proto stojí čekání za to. Proto, proto je třeba čekat. „To je smysl naší víry.“ - Čekárna