 |
| zdroj: wikipedia.org |
Na téma jsem byla připravená, ale formu ne a byla jsem trochu nepříjemně překvapená. Už jsem tady mluvila o tom, že ich-formu nemám moc ráda, a knížka jí byla psaná celá včetně prostřední části, kde to podle mě nedávalo smysl a nutilo Miru vyprávět věci, které prostě neměla jak vědět. Vzhledem k tomu, že ona i Hana se ohlíží za minulostí, dá se leccos omluvit tím, že se to prostě dozvěděla později, ale ne všechno. Neméně mě mrzelo, že mezi Miřiným a Haniným vyprávěním nebyl moc rozdíl ve stylu - nebýt specifických okolností a názvu částí, nebylo by poznat, která to vypráví - a to mi přijde trochu škoda.
Navzdory tomu předchozímu odstavci jsem se ale do knížky neskutečně začetla, stála mě asi jen tři večery a byla to pořádná emocionální katarze. Hodně k tomu přispěl fakt, že místo výňatků z učebnic a patetickém kázání o utrpení hrdého českého národa se příběh omezoval čistě na osobní prožitky konkrétních postav, které navíc nebyly jen pasivné vláčené okolnostmi, které nemohly ovlivnit, ale měly vlastní agendu a samy se rozhodovaly, ať už ta rozhodnutí byla dobrá nebo špatná. (Nabízí se srovnání s Zvukem slunečních hodin, kde jsou postavy stejně živé, plus je zajímavé srovnat ich-fomu tady a tam.)
To je ilustrované nejen na konkrétní Haně, která tvrdě doplatí na naivitu a hříchy mládí, a pak se zdá, že snad nemůže udělat krok, aby to někomu nevědomky nezavařila, což její už tak zničenou duši tráví ještě víc. Ze všech těch Haniných "obětí" jsem měla největší soucit s Rosou, ty věnečky mě úplně vykuchaly; kromě toho, že to mělo díky kontextu příběhu perfektní emoční náboj, to byl taky krásný příklad toho, jak se dá na začátku čtenáři jemně naznačit a na konci vyrazit dech. Nejmenší soucit jsem měla naopak s Leem, ten hezky ukazoval, že i oběti můžou být predátoři, a obecně nemám soucit s chlapama, co se tváří, že nikdy neslyšeli o přerušované souloži nebo o jakékoliv jiné praktice, u které neexistuje riziko těhotenství, zvlášť v téhle situaci. Aby bylo jasno, nemyslím, že jít za to do plynu byl přiměřený trest, ale Hanu vlivem jeho chování čekalo to stejné a nebudu vinit těhotnou ženu v Hanině situaci, že nehleděla, jak mu zachránit prdel před průserem, na kterém se víc než podílel.
Podobně silné emoce jako Leo ve mně vzbuzoval Horáček, muž nízké kvality bez koulí a páteře, což je ta nejhorší množná kombinace - tedy ne, že byli lidi bez páteře obecně byli vysoké kvality, ale pokud mají odvahu, dělají aspoň zajímavé postavy, Horáček byl ekvivalent větrem unášeného mastného papíru, který zaprasí každého, komu se nalepí na kabát. Nic mi nedělá větší radost než vědomí, že syn se mu "nepovedl" (narodil se totiž s páteří) a milovaná dcera (rovněž bez páteře) pravděpodobně není jeho. To samo o sobě v mých očích značně pokazilo Karla, kterého jsem před tímto odhalením chtěla chválit za to, jak překročil svůj stín (byť klátit v podkroví značně mladší holku, která riskuje udání a smrt, když ho odmítne, a opět se neobtěžovat včas vytáhnout...) a konečně se aspoň přiblížil velkému srdci a odvaze své matky, ale ne, i Karlova kvalita zůstává nevalná. Nicméně ten kontrast chování chromé důchodkyně a mladého, silného vojáka, byl krásně dotažený a nedal se přehlédnout.
Celkově se mi hodně líbilo, že ač měl příběh takové množství postav, nikdy jsem netápala, kdo je kdo ani v jakém vztahu je k ostatním postavám s výjimkou chvil, kde o bylo zcela záměrné (například jak se Mira dostala k Horáčkovým), což je podle mě znak dobrého autora. Naprosto spokojená jsem byla i tempem, gradací a celkovou vypointovaností knížky, Alena Mornštajnová nezapře ani talent, ani tu dřinou, kterou stálo ho takhle vypilovat. Co se týče jazyka a stylistiky, to na mě možná bylo až moc čisté, potrpím si na ty "artsy fartsy" věci, a jak jsem psala výš, trochu mě mrzelo, že rozdílné ich-formy neměly žádné osobité prvky, ale četlo se mi to fakt dobře a celkově je to spíš poznámka, která spadá do kategorie "udělala bych to jinak" než do kategorie "je to špatně". Jo a málem bych zapomněla, obálka je naprosto brilantní - nepodívala jsem se, kdo ji navrhoval, ale je dokonalá.
Nakonec jsem hrozně ráda, že jsem si Hanu nejen přečetla, ale mám ji v knihovničce, a myslím, že jsem vstoupila do své "Alena Mornštajnová" éry.
„I ve svých šestnácti letech jsem věděla, že lidé jsou jenom lidé, se svými chybami a tužbami, a že se nikdy nepoučí a žádné vědecké výpočty je nezmění.“
„Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“
„Někdy si duši představuju jako homoli, bílou homoli, z jaké se odsekává cukr. S každou strašnou věcí, která se v životě přihodí, se kousek homole odloupne. A tak se zmenšuje a zmenšuje, až z ní jednoho dne nezbude vůbec nic.“
„Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět.“