Karel Čapek: Továrna na Absolutno (1922)

„Ty nejnesmyslnější věci v dějinách, to byly důsledně prováděné plány.“

zdroj: databazeknih.cz

Byla jsem tuhle pozvaná na Čapka do Rokoka (recenze na cestě) a uvědomila jsem si, že jsem od něj nikdy nic pořádně nečetla (čtenářský deník na střední jsem opisovala z internetu; na mou obranu většina těch knížek, co tam je, je nám vnucovaná ve věku, kdy je podle mě nemůžeme chápat, takže možná dobře). Roky zpátky jsem na Vinohradech viděla Věc Makropulos a z velmi raného dětství se mi vynořují střípky Dášenky, ale to je tak všechno. V panice, že mi uteče smysl dialogů hry, jsem tedy využila Čapkova kompletního díla na stránkách MLP a pustila se do čtení románů.

Nemám tušení, proč jsem začala zrovna Továrnou na Absolutno (někde v té mlze, která obklopuje můj mozek, asi zůstalo něco ze školní látky, a podle té mi to přišlo nejaktuálnější), ale pokud tento blog náhodou někdo čte a zároveň se chystá doplnit si vzdělání, doporučuju neudělat stejnou chybu a začít radši Válkou s Mloky (recenze na cestě). Tím vším nechci říct, že je Továrna na Absolutno vyloženě špatná, jen pracuje s tématem, které Čapek později zpracoval mnohem zajímavěji, a zhruba od poloviny se to promění v selanku s alibistickým koncem.

Verze, kterou jsem četla, je druhé románové vydání z 1926 doplněné o Čapkovu předmluvu, ve které se sám přiznává (formou prózy psané líp než polovina samotného románu), že ho to přestalo bavit a dokončil to hlavně protože to vycházelo časopisecky v Lidových novinách. Po dočtení jsem uvažovala, jestli jsem čtením té předmluvy neudělala chybu a nedívala se na to od začátku předpojatě, ale pak jsem došla k závěru, že mě spíš připravila na tu sestupnou tendenci a ušetřila mi snahu pochopit něco, co zcela očividně nebylo nijak zvlášť hluboké.

Dokud byli v ději Marek a Bondy, kteří něco aktivně dělali, tak mě to hodně bavilo, a líbily se mi i pozdější značně epizodické momenty jako úkazy na bagru na Vltavě a hlavně fantastický kolotoč poháněný Absolutnem, ale v těch debatách sám se sebou, zdlouhavému vysvětlování nabídky a poptávky a nekonečném shrnování války, které obsahovalo spíš data a místa než postavy, na které by se člověk mohl emocionálně navázat, mě úplně ztratil.

Za sebe hodnotím jako zatím nejslabší, co jsem zatím četla. (Míněno slabší než Válka s Mloky a polovina Krakatitu.)

„‚Poslyšte, Elen,‘ protestoval Bondy, ‚vy čtete myšlenky. To není fair. Kdyby si lidé četli myšlenky, nemohli by se slušně stýkat. To je nediskrétnost, vědět, co si myslím.‘“

„Hleďte, to jsou dějiny. Každý z těch set milionů bojujících lidiček měl předtím své dětství, své lásky, své plány; měl někdy strach, někdy se stal hrdinou, ale obyčejně byl k smrti utahán a rád by se natáhl v míru na posteli; umřel-li, dělal to jistě nerad. A z toho všeho je jenom hrst suchých údajů: bitva tam a tam, ztrát tolik a tolik, výsledek ten nebo onen – a ještě ke všemu ten výsledek vlastně o ničem pořádně nerozhodl.“