10. září 2020

Oscar Wilde: The Picture of Dorian Gray (1890)

“What does it profit a man if he gain the whole world and lose his own soul?”

zdroj: amazon.com
The Picture of Dorian Gray byla první knížka, kterou jsem vědomě otevřela s úmyslem zjistit, zda mě v dospělosti osloví stejně jako v pubertě (první vlaštovka bylo zcela nezáměrně Possession: A Romance a zatím poslední v sérii je The End of the Affair). Opakovaně jsem to ale odkládala a dávala přednost jiným knížkám, takže jsem to měla rozečtené tak dlouho, že když jsem po tom po načtení Harrise sáhla, že to konečně dočtu, musela jsem začít od začátku.

Původně jsem myslela, že jsem podcenila Wildeův květnatný, hutný jazyk a angličtinu konce 19. století, ale čím déle jsem četla, tím víc mi začalo docházet, že nemám problém textu porozumět ani se v něm vyznat, ale že mě prostě zase tak moc nebere, co čtu, a že jsem podle starší recenze níže měla ten problém patrně vždycky.

Wotton, kterého jsem kdysi považovala za prakticky geniálního cynika a Wildeovu Mary Sue, mi teď přišel neskutečně otravný a většina jeho názorů, byť stále cynická, z něj nedělala ani tak frajera se suchým humorem jako spíš velmi smutného člověka. Byla jsem upozorněná na to, že to byl vždycky záměr, čímž jsem si sama téměř jistá, Wilde svoje věci pečlivě promýšlel, nicméně nic to neměnilo na faktu, že jsem u Wottonových sáhodlouhých promluv málem usínala. (Stejně narkotický efekt na mě měly popisy Dorianových sbírek, jedenáctou kapitolu jsem málem přeskočila.)

Když ale opominu výše popsané, ta knížka je pořád skvělá. Děj je sice pomalý, ale beru to jako odraz doby, ve které byla napsaná. Její základní myšlenka, zda je svědomí jenom sociální konstrukt nebo viscerální morální hodnota, neztratila nic na své zásadnosti ani nepříjemnosti, a je dějem skvěle ilustrovaná, aniž by prozradila stanovisko autora. Nápad je fantaskní způsobem, který plně odpovídá konci 19. století, ale k tématu to skvěle sedí a troufám si říct, že postavit děj mnohem realističtěji by ho zbytečně připravilo o ten krásný kontrast groteskně oživlého obrazu s plíživě působivým morálním dilematem.

Jako nadčasový příběh to vnímám stále - ani po víc než sto letech od svého napsání není jeho premisa o nic méně palčivá - a rozhodně to vidím jako knížku, kterou do nás právem lijí na školách (byť podle mě příliš brzo), ale že bych to dospělýma očima viděla jako zásadní dílo hodné milování, to s čistým svědomím říct nemůžu. V knihovně si ji ale nechám a nedivila bych se, kdybych po tom po dalších deseti letech neplánované sáhla znovu.
“There’s no such thing as a good influence, Mr. Gray. All influence is immoral–immoral from the scientific point of view. […] To influence a person is to give him one’s own soul. He does not think his natural thoughts or burn with his natural passions. His virtues are not real to him. His sins, if there are such things as sins, are borrowed. He becomes an echo of some one else’s music, an actor of a part that has not been written for him.”

“There is a luxury in self reproach. When we blame ourselves we feel that no one else has a right to blame us. It is the confession, not the pries, that gives us absolution.”

“Sometimes I see myself reflected too closely in other men for comfort, and then I have an enormous wish to believe in the saints, in heroic virtue.”

“Perhaps in nearly every joy, as certainly in every pleasure, cruelty has its place.”

“Actual life was chaos, but there was something terribly logical in the imagination. It was imagination that set remorse to dog the feet of sin. It was imagination that made each crime bear its misshapen brood.”

“Life is not governed by will or intention. Life is a question of nerves, and fibres, and slowly built-up cells in which thought hides itself and passion has its dreams.”

(Původně publikováno 30/05/2009.)
Oscar Wilde: Cantervillské strašidlo a jiné prózy (Stories by Oscar Wilde, 1952)

zdroj: databazeknih.cz
Na Cantervillském strašidle jsem kdysi byla v divadle - jejich zpracování bylo zvláštní, ale poměrně věrné a docela se mi líbilo. Dál mě zaujal Zločin lorda Artura Savila, přišlo mi to jako skvělý popis toho, jak člověk snadno uvěří tomu, co mu kdo napovídá, běhal mi z toho mráz po zádech. No a samozřejmě Obraz Doriana Graye, přirovnala bych to pro sebe k Jekyllu a Hydeovi, nadčasový příběh a skvělá věc. Četla jsem to ale moc roztrhaně, takže si to musím dát ještě jednou, pokud možno v celku. Ale už teď to miluji.