Thomas Harris: Black Sunday (1975)

“Size and silence are sinister combination in nature. They are the tools of doom.”

zdroj: wikipedia.org

Black Sunday byla poslední z knížek, která mi chyběla ve sbírce knih Thomase Harrise, a přiznám se, že po zkušenosti s Cari Mora jsem se trochu bála, jaký zážitek mě čeká. Je mou radostnou povinností oznámit, že moje obavy byly zbytečné, a byť Black Sunday nebyla knížka, po které bych sáhla, kdyby ji napsal jiný autor, překvapivě jsem si ji užila.

Nejsem moc na téma terorismu a už vůbec ne na arabský terorismus v USA, ale Black Sunday pro mě fungovalo díky tomu, že tam byl i domácí terorismus v podobě Landera, který byl zároveň sociálním komentářem na téma zacházení s veterány (zvlášť těmi, co byli v zajetí), a arabsko-izraelský konflikt. Většina knížky byla vyprávěná z pohledu Landera, Kabakova z Mossadu a Dahlie Iyad, takže každá strana byla víceméně zastoupená. Přesto se ale z knížky nedalo vyčíst, k čemu autor sám inklinuje a jaký je jeho osobní názor na věc, a to je bylo super. (Jak už jsem několikrát psala, nesnáším, když autor v příběhu osobně vypovídá, v dobře napsané beletrii by to nemělo být třeba.)

Knížka byla dobře rozplánovaná, krásně gradovala a konec mě upřímně překvapil. Postavy byly propracované tak poctivě, jak jsem od Harrise zvyklá, míněno Dahlia nijak nekulhala za svými mužskými „kolegy“ (byť Rachel trochu ano, ale ta byla vedlejší postava a i na to to bylo 100× lepší než u většiny mužských autorů a jejich ženských protagonistů), motivace byly jasné a rozhodnutí postav dávala vnitřní logiku. Prakticky to jediné, co bych knížce vytkla, bylo trochu podivné umístění flashbacků: vždycky trochu nešikovně přeťaly děj a byť byly důležité, trochu mě rušily.

Celkově pro mě bylo Black Sunday fantasticky napsané příjemné překvapení a trochu mě mrzí, že teď už jsem od Harrise přečetla opravdu všechno.

“He wrote very slowly and carefully. He was afraid that if he went any faster, the pen might get away from him and write something he did not wish to see.”

“When pain and rage reach levels far above the mind’s capacity to cope, a curious relief is possible but it requires a partial death.”

“Kabakov did not think in terms of bravery and cowardice. When he thought about it all, he was a behaviorist. […] He had seen courage. He would define it as doing what was necessary, regardless. But the operative word was necessary. Not regardless. He had known two or three men who had been utterly without fear. They were all psychotic. Fear could be controlled and channeled. It was the secret of a successful soldier.”

“It was late, late, the hour when the moon fades and objects harden in the half-light to take the weight of day.”

“Kabakov did not mind violating a man’s rights, his dignity, or his person if the violation provided immediate benefits. The fact of doing it did not bother him, but the seed within him that was nourished by the success of these tactics made him uneasy. […] Kabakov recognized that the things he did marked his mind as surely as they marked his body. He wanted to think that his increasing impatience […] was entirely the result of his experience, that he felt anger against these obstacles just as he felt stiffness in old wounds on winter morning.”

“When surrounded by their peers, most men have two sets of reactions – the real ones and those designed for evaluation by their fellows.”

Thomas Harris: Cari Mora (2019)

“Experience decorates us.”

zdroj: wikipedia.org

Cari Mora jsem si všimla v knihkupectvích hned, když pár let zpátky vyšla, ale protože jsem si chtěla napřed znovu přečíst knížky o Lecterovi, upadla v zapomnění. Nedávno jsem si na ni ale náhodou vzpomněla, zrovna když jsem objednávala knížky, slovo dalo slovo a... Z výsledku jsem trochu rozpačitá. Obsah byl fajn, ale forma byla víc Hannibal Rising než cokoliv jiného a to nebylo dobře.

Hlavní hrdinka knížky, titulní Cari Mora, se mi líbila. Harris píše ženy většinou velmi dobře (tj. jako lidi s vlastními myšlenkami a tužbami, které nejsou navázané na muže kolem, ne jako sexuální objekty či dějové prostředky), takže v tomto ohledu jsem se o Cari nebála. Jako postava mě bavila, bylo tam sice ta obligátní traumatizace od mladého věku, ale vzhledem k situaci a tomu, v co musela nevyhnutelně vyústit, dávalo naprostý smysl pracovat s někým jako ona, kdokoliv jiný by na jejím místě asi nepřežil, minimálně ne mentálně. Jediné, co bych si přála, bylo, aby Harris její minulost dávkoval průběžně přes relevantní flashbacky, tohle byla trochu „infodump“, ale to souvisí míň s Cari a víc s mými celkovými výhradami ke knížce.

Hans-Peter Schneider byl rozhodně inteligentní zrůda, ale víc zrůda než inteligentní, a na rozdíl od ostatních Harrisových záporáků to vypadalo, že ho nepohání nic jiného než sadismus a chamtivost. Byl tam sice nějaký náznak rodinného traumatu, ale jelikož trauma je maximálně vysvětlení, ne omluva nebo odpustka, nijak zvlášť to nevadilo. Bylo mi z něj na blití, stejně jako z jeho mozkově mrtvých kumpánů, a jsem hrozně ráda, že to v tomto ohledu nekončilo otevřeně. Taky se mi líbilo, že se mu osudnou stala tendence, o které víme hned od první smrti v ději, pro fatální charakterové rysy mám slabost.

Z ostatních postav bych vypíchla Benita - charakter stranou, líbil se mi ten skoro až otcovský (nebo aspoň ne chlípný nebo zištný) vztah ke Cari - u kterého doufám, že přežil, a Favorita - jeho románek s Illianou zní jako něco, co bych čekala, že editor vyhodí, ale vlastně jsem ráda, že to tam zůstalo, bylo to sladké. To mě ovšem přivádí k jednomu z hlavních problémů, které jsem s tím románem měla: bylo tam hrozně moc postav a většina sloužila jen k tomu, aby záhy brutálně zemřela, a než jsem dočetla do konce, začalo pro mě být únavné číst detaily lidí, kteří budou za stránku po smrti.

Můj druhý problém byla próza celkově: jak jsem psala výš, připomínalo to Hannibal Rising aneb tu suverénně nejhorší knížku z celé série, kterou, jak jsem pochopila, psal Harris prakticky z donucení, a Cari Mora se četla hodně podobně. V porovnání s původní trilogií to působilo jako první verze, kterou musí autor napřed editovat, než ji vůbec pustí na beta, a ne jako hotový román. Možná to bylo tím, že Harris zase píše z finančních důvodů, možná tím, že je to 13 let od poslední knížky (20 let od poslední dobré knížky) a trochu zarezl, tak či tak by knížce trochu prospělo nechat ji dojít.

Celkově je to pro mě jako pro milovníka Thomase Harrise trochu zklamání, ale četla jsem mnohem horší a rozhodně mě to neodradilo od plánu přečíst si jeho poslední (vlastně první) knížku, která na mě ještě čeká.

“Monsters know when they are recognized, just as bores do.”

Thomas Harris: Hannibal Rising (2006)

“The mind remembers what it can afford to remember and at its own speed.”

zdroj: amazon.com

Hannibal Rising jsem si ze všech zpracování pamatovala nejmíň - pravděpodobně protože jsem asi viděla jen film (a to ještě víc než před deseti lety), nemůžu si vzpomenout, že bych kdy četla knížku. Už u filmu jsem říkala, že děj nebyl nic moc, a podle všeho to byla velmi dobrá adaptace, protože ani knížka není nic moc. Technicky není špatná, ale ve chvíli, kdy jsem ji četla v návaznosti na ty předchozí, vyznívala jako ne úplně povedená fanfikce.

Hannibalovo děstství bylo postavené na jeho traumatických vzpomínkách v Hannibalovi a měla jsem z toho pocit, že když psal Harris Hannibala, neměl v hlavě nic víc než Mischu taženou pryč, protože dál se to tak nějak rozpadalo. Děj byl klasicky jak dědeček měnil až vyměnil, jedna vražda stíhala druhou s minimálním posunem nejen v psychice (což u Hannibala Lectera asi dává smysl), ale i ve vztazích a hodně trpí tím, že víme, že to a) Hannibal musí přežít a b) už ho nejde víc traumatizovat, díky čemuž tam prakticky o nic nešlo.

Nejvíc mě na tom ale mátl určitý stav klidné mysli, kterou Hannibal projevoval na konci a která úplně neodpovídala jeho psychice v Hannibalovi. Rozjitřila to staré trauma Starling? Nebo tady prostě zvítězila touha dát románu nějaký závěr, i když pak úplně nenasedal na další tři knížky? Tak jak tak mě to úplně neuspokojilo.

U předchozích knížek jsem hodně chválila, jak uvědoměle a s respektem Harris píše ženy, které v jeho knížkách nejsou ani předměty ani dějové prostředky, ale vždycky silní aktéři. Nedokážu proto pochopit, co se stalo v případě Lady Murasaki, která doslova existovala jen proto, aby měl Hannibal komplice, mohl po ní toužit a pak ji musel zachraňovat. Na rozdíl od Reby v Red Dragon nebo Margot v Hannibalovi (Starling vynechávám, jelikož jde o hlavní postavu) se zdálo, že neměla žádné vlastní tužby ani cíle a existovala jen v rámci svého vztahu s Hannibalem, který byl vzhledem k tomu, že ho vychovávala od jeho třinácti, přinejmenším problematický.

Jediná další postava, která měla nějaký charakter a nějaké pozadí, byl Popil, ale i ten byl extrémně dějově podvyživený. Když si vzpomenu, kolik času a péče byl Harris ochotný věnovat Pazzimu, který byl navíc od začátku odsouzený ke smrti, bylo mi tak zajímavé postavy, kterou Popil bezesporu byl, docela líto.

Těžko se mi posuzuje, co Hannibal Rising vlastně je - na detektivku tam bylo málo pátrání, na thriller tam bylo málo napětí - ale vzhledem k tomu, že jsou žánry jen marketingový konstrukt, umím to odpustit. Jak jsem psala výš, technicky to vůbec není špatné, Harris podle mě odvyprávěl přesně ten příběh, který chtěl vyprávět, ale nebyl to typ příběhu, na který jsem od něj zvyklá, a v rámci série to byla docela zbytečná tečka za pro mě poněkud problematickým finále.

“It is not healing to see your childhood home, but it helps you measure whether you are broken, and how and why, assuming you want to know.”

“Women pick up surveillance faster than men do, as part of their survival skills, and they at once recognize desire. They also recognize its absence.”

Thomas Harris: Hannibal (1999)

“One quality in a person doesn’t rule out any other quality. They can exist side by side, good and terrible.”

zdroj: amazon.com

Nebudu lhát, do Hannibala se mi nijak zvlášť nechtělo, protože jsem si velmi dobře pamatovala, jak knížka končí, a přiznám se, že filmový konec se mi líbil mnohem víc. Starling je podle mě jedna z nejsilnějších mužem napsaných ženských hrdinek a pokud si mám vybrat mezi tou verzí, kde je pravděpodbně bez práce, ale živá a zdravá, a tou, kde je "Draculova nevěsta", vyberu si prostě to první. My ženy máme (většinou) rády svoje hrdinky silné a nezredukované jen na objekt touhy mužského protagonisty, což mi bohužel přijde, že se na konci stalo, byť se to Harris snažil hodně okecat.

Někdo, kdo byl měsíce pod drogami a zhypnotizovaný, kdo byl v tom stavu podroben psychologické manipulaci někým, kdo je sběhlý v psychiatrii a přesně ví, jak lidský mozek funguje, a kdo je v tomto stavu zároveň svědkem vraždy a komu je servírováno lidské maso ve chvíli, kdy prostě nemůže odmítnout - takový člověk pak absolutně nemůže být prezentován jako někdo, kdo se svobodně rozhodl se svým manipulátorem zůstat. Tak to prostě nefunguje. Konec filmu je ve své morbidnosti romantický, konec knížky je prostě jen smutný. Starling není nic jiného než Lecterova další oběť a upřímně bych ji radši viděla mrtvou a snědenou než jako jeho loutku.

Co se týče zápletky jako takové, tak ta má na mě poměrně pomalé tempo, ale není hnaná akcí, je hnaná postavami, což mám ráda. Ty části v Americe mi obecně přišly trochu slabší, ale ta italská epizoda pro mě fungovala hodně, ač byl Pazzi učebnicový příklad detailního představení někoho, koho se chystáme obětovat, aby ta ztráta vyzněla, ale nemuseli jsme aspoň zatím obětovat nikoho, na kom skutečně záleží.

Ty americké části podle mě trochu trpěly v tom, že Mason Verger není ani tak postava jako nástroj: když je váš hrdina sériový vrah a kanibal a musíte ho postavit proti protivníkovi, kterého musí porazit a být při tom v právu, nevyhnutelně musíte přijít s někým až bizarně a komicky zlým, což Mason Verger rozhodně byl. To jediné, co nakonec vůči Lecterovi můžete mít, je, že to tehdy nedotáhl do konce. Margot nemůžete vyčítat už vůbec nic - snad jen celou tu její linku s Barneym, kterou jsem napřed nechápala, ale i ta tam nakonec dobře zapadla a byl to takový zločin bez obětí.

Když už jsme u Margot, tady musím vypíchnout jednu věc: Harris ji na první pohled postavil jako stereotypní mužatku, protože to jsou samozřejmě všechny lesby, že jo, a chvíli jsem měla strach, že u toho zůstaneme, ale opět se projevila jeho schopnost psát ženy jako lidi. Postupem času je naprosto jasné, proč je Margot taková, jaká je - že je to míň stereotyp a víc reakce na týrání, kterého byla a většinu knížky stále je obětí. Pokud kdy Lecter ve své kariéře psychiatra někomu někdy svým zvráceným způsobem pomohl, byla to právě Margot. Druhá věc, kterou musím vypíchnout, je, že nic z toho nemaže, že je Margot stále součástí toho 1% a podle všeho bude pokračovat ve stejných obchodních praktikách jako její bratr, což je nádherně realistický přístup. Utrpení nedělá z lidí neposkvrněné světce - křesťani vám staletí lhali, lidi.

U Barneyho se mi líbilo, jak jeho moudrou, zdvořilou a správňáckou postavu trochu pokřivili, ale způsobem, který byl zcela v rámci jeho charakteru, docela pochopitelný a bez obětí. Crawford úplně ustoupil do pozadí a pak víceméně v zapomenutí zemřel, což mi asi nijak zvlášť nevadilo, nebylo na něm nic moc zajímavého. Ardelia Mapp měla opět hříšně málo prostoru, ale milovala jsem každou scénu s ní a na konci mě za ni bolelo srdce. Nemůžu se rozhodnout, jestli je dobře nebo špatně, že nezná skutečný osud Starling, takže jsem jenom ráda, že to všechno přežila.

Co se týče Krendlera a těch dalších přizdisráčů z FBI, kteří jenom přihlíželi tomu, jak ničil Starling, protože jsou všichni stejná šovinistická hovada, tam je škoda slov. Korupce a misogynie v té míře, kterou popisuje Hannibal, bohužel nejsou žádná fikce a nechci si kazit náladu tím, že do toho budu zabředávat. Poznamenám jen toto: fakt, že bylo Krendlerovi umožněno vpálit Starling ty nejhorší urážky, které si tak dlouho nacvičoval, až ve chvíli, kdy naprosto nic neznamenaly a ani on z nich díky situaci nic neměl, bylo to největší zadostiučinění. Dokonalost.

Jako poslední bod zmíním Lecterovu historii, která mi kdysi přišla geniální, ale po vší té literatuře faktu, kterou jsem za ty roky přečetla, a všech dokumentech, které jsem viděla, mi nedává moc smysl. Lidská mysl je ale nevyzpytatelná a potřeba našeho mozku racionalizovat si traumata a odvozovat z nich chování pořád není a nikdy ani nebude logická, takže proč ne. S čím mám ale skutečný problém je Lecterovo ztotožňování Starling s Mischou a hlavně jak to pak bez vysvětlení ustane, aby mohli mít sex.

Harris na konci celkově provedl spoustu podivných kotrmelců, aby měl z Lectera a Starling "murder spouses", a ve chvíli, když začne autor ohýbat postavy tak, aby sedly do děje místo toho, aby děj vycházel z nich, je to prostě špatně. Ale možná s tím mám problém hlavně protože mám problém s koncem celkově, nicméně nemůžu říct, že bych se teď nějak zvlášť těšila na Hannibal Rising.

Celkově je Hannibal jedna z těch knížek, která je samostatně podle mě skutečně dobrá, ale čtená v sérii čtenáře nevyhnutelně zdrtí osudem postav, se kterými strávil velké množství času, a požitek je tak hořkosladký. Tak jako tak to ale je výborně odvedená řemeslná práce.

“The worm that destroys you is the temptation to agree with your critics, to get their approval.”

“I think it’s easy to mistake understanding for empathy–we want empathy so baldy. Maybe learning to make that distinction is part f growing up. It’s hard and ugly to know somebody can understand you without even liking you. When you see understanding just used as a predator’s tool, that’s the worst.”

“There is a common emotion we all recognize and have not yet named–the happy anticipation of being able to feel contempt.”

“In that moment when the connection is made, in that synaptic spasm of completion when the thought drives trough the red fuse, is our keenest pleasure.”

“Now that ceaseless exposure has calloused us to the lewd and the vulgar, it is instructive to see what still seems wicked to us. What still slaps the clammy flab or our submissive consciousness hard enough to get our attention?”

“We assign a moment to decision, to dignify the process as a timely result of rational and conscious thought. But decisions are made of kneaded feelings; they are more often a lump than a sum.”

In the vaults of our hearts and brains, danger waits. All the chambers are not lovely, light and high. There are holes in the floor of the mind, like those in a medieval dungeon floor–the stinking oubliettes, named for forgetting, bottle-shaped cells in solid rock with the trapdoor in the top. Nothing escapes from hem quietly to ease us. A quake, some betrayal by our safeguards, and sparks of memory fire the noxious gases–things trapped for years to fly free, ready to explde in pain and drive us to dangerous behavior…”

Thomas Harris: The Silence of the Lambs (1988)

“Silence can mock.”

zdroj: amazon.com

Přestože film je fenomén a vlastně celé to šílenství tak nějak odstartoval, nejsem si jistá, zda jsem ho někdy pořádně viděla do konce. Co se týče knížky, tam jsem si na rozdíl od Red Dragon ani v detailech nepamatovala příběh, byť vím, že jsem to četla. Obecné informace a závěr jsem ale znala, takže jsem si mohla všímat dalších věcí.

The Silence of the Lambs se poslední dobou obecně trochu vnímá jako problematické a to především kvůli Gumbově touze stát se ženou, takže mě upřímně překvapilo, jak razantně nás knížka ujišťuje, že transsexuál není, což je dobře. Na druhou stranu ale Harris neposkytne žádné vysvětlení pro to, co teda Gumb je, a v podstatě ani důvod, proč to dělá - tedy kromě toho, že chce možná vypadat jako jeho máma? Upřímně mi přišlo, že na rozdíl od Dolarhydea byl Gumb trochu nedotažený.

Když ale vezmeme v úvahu, jak moc se knížka soustředí na Lectera, je celkem jasné, co Harris považoval za zajímavější materiál. Hannibal kanibal má v tomto románu mnohem víc prostoru, díky čemuž je dokonale a bez zbytečné romantizace vysvětlená jeho ďábelskost a perverze, čehož si fakt cením. Crawfordova dokonalost byla trochu naředěná záležitostí s Bellou, takže byl vlastně i docela snesitelný, a z jeho vztahu se Starling měl člověk docela dobrý pocit.

Clarice Starling jsem si nechala na konec, protože jsem z ní byla nadšená a zaslouží si vlastní odstavec; byla napsaná velmi uvěřitelně a bez takových těch berliček, pomocí kterých chlapi obvykle píšou ženy - skoro jako by ji míjel mužský pohled. Harris z ní nedělal dokonalou hrdinku s talentem od boha jako z Grahama ani ničí sexuální objekt, nechal ji ale velmi dobře si uvědomovat vlastní postavení - zvlášť v profesi, kterou si vybrala. Nejvíc se mi ale líbilo, jak narativ ( a tím i Starling) - zohlednili, že život prostě není stejný pro všechny ženy, a že občas musíme pracovat na tom, abychom se jedna s druhou mohly ztotožnit.

Celkově mě The Silence of the Lambs díky Starling a větší zaměřenosti na Lectera bavilo, ale myslím si, že Red Dragon byl dějově mnohem čistější.

“Nothing happened to me, Officer Starling. I happened. You can’t reduce me to a set of influences. You’ve given up good and evil for behaviorism, Officer Starling. You’ve got everybody in moral dignity pants. Nothing is ever anybody’s fault.”

“‘When I told that deputy he and I shouldn’t talk in front of a woman, that burned you, didn’t it? […] It was just a smoke. I wanted to get him by himself.’
‘I know that. […] It matters, Mr Crawford. […] Those cops know who you are. They look at you to see how to act.’ She stood steady, shrugged her shoulders, opened her palms. There it was, it was true.”

“I’m not sure you get wiser as you get older, Starling, but you do learn to dodge a certain amount of hell.”

“Life’s too slippery for books, Clarice; anger appears as lust, lupus presents as hives.”

“It’s hard to accept that someone can understand you without wishing you well.”

“Nothing makes us more vulnerable than loneliness, except greed.”

“Problem solving is hunting; it is savage pleasure and we are born to it.”

Thomas Harris: Red Dragon (1981)

“It’s hard to have anything, isn’t it? Rare to get it, hard to keep it. This is a damn slippery planet.”

zdroj: amazon.com

Kromě seriálu a posledního filmu to tady není zaznamenané, ale Hannibal Lecter byl mým prvním oblíbeným psychopatem a sériovým vrahem a knížky jsem poprvé četla ještě na gymplu před založením blogu. Do knihovny jsem je nedávno dokupovala zcela cíleně, protože Harrisův styl psaní - v konkrétních fragmentech - v mé hlavě přežil všechny ty roky a potřebovala jsem si je přečíst znovu v dospělosti.

Nebudu lhát, nebyla to taková pecka, jak si pamatuju, na druhou stranu jsem od té doby ale párkrát viděla film a během premiéry dost frčela na seriálu, takže jsem přesně znala celý děj a nebyla ničím překvapená. I když něčím vlastně přece - přítomnost Lectera v celém románu je poměrně slabá, pamatovala jsem si jeho prezenci mnohem silněji.

Nicméně musím říct, že i tak to jako detektivka obstálo - dokonce ke konci, který sem si už přesně nepamatovala a který si seriál udělal po svém, jsem byla i docela napjatá, jak přesně to proběhne. Postavy uvažovaly poměrně logicky a přirozeně (kromě Grahama, jehož celá osobnost je ale v základu deus ex machina a snad v žadné verzi na mě nepůsobil lidsky), nikde tam nebyla vyložená díra a informace byly čtenáři odhalovány zároveň s postavami, takže čtenář neměl pocit, že Harris za účelem navození laciného šoku tahá králíky z klobouku.

Obzvlášť jsem ocenila postavu Reby McClane - v knížce, kde byli pořádně vykreslení prakticky jen Graham a Dolarhyde, vyčnívala jako nakopnutý palec, ale byla psaná způsobem, který mě jako ženu bavil a o kterém si troufám říct, že by nijak zvlášť nepohořšil ani slepce. A co bylo hlavní - ač byla do děje přivedená v pozici té archetypální ženy, která je "jiná než ostatní" a její práce je chápat a převychovat narušeného chlapa, Harris s ní takto vůbec nezacházel. Naopak ji psal jako ženu v nezáviděné situaci, která je cynicky využitá (napřed přes svůj handicap a poté jako nástroj) a jediné, co se od ní čeká, je přežít to pokud možno s co nejmenšími následky, to je všechno. Není důležitá, protože by měla symboliku nebo protože se líbí nějakému chlapovi, ale protože je to lidská bytost, a to je super.

Podobně mě potěšili i s Molly, která - ač primářně bezpečným přístavem a předobrazem Grahamovy utopické idylky - řešila nějaké svoje věci, do kterých Graham nepatřil, a reagovala v souladu s povahou, se kterou byla představená, a hlavně jako matka. Její prioritou nebyl Graham, ale život jejího syna a život její, aby ze syna nebyl úplný sirotek. Nebudu lhát, nijak zvlášť mě nebavila, ale ožila v ní realistická žena a z toho mám radost.

Pozitivně jsem vnímala i stáří knížky - technologie za posledních čtyřicet let neskutečně pokročila, takže cokoliv, co se o ni nějakým způsobem opírá, vyznívá příšerně neaktuálně. Když k tomu připočteme Crawfordovu téměř magickou schopnost všechno zařídit a všem šéfovat, je to naprosto dokonalá historická fikce a ty mám fakt ráda.

Upřímně se těším na The Silence of the Lambs.

“He viewed his own mentality as grotesque but useful, like a chair made of antlers.”

“Speech is never a reliable indicator of how a person writes; you never know.”

“Fear comes with imagination, it’s a penalty, it’s the price of imagination.”

“It seemed to Graham that he had learned nothing in forty years; he had just gotten tired.”

“We don’t invent our natures, Will; they’re issued to us along with our lungs and pancreas and everything else.”

* * *

“To write a novel, you begin with what you can see and then you add what came before and what came after. […] You must understand that when you are writing a novel you are not making anything up. It’s all there and you just have to find it.”

“How seldom we recognize the sounds when the bolt of our fate slides home.”

- Thomas Harris, “Foreword to a Fatal Interview,” 2000