Thomas Harris: Black Sunday (1975)

“Size and silence are sinister combination in nature. They are the tools of doom.”

zdroj: madbooks.pl

Black Sunday byla poslední z knížek, která mi chyběla ve sbírce knih Thomase Harrise, a přiznám se, že po zkušenosti s Cari Mora jsem se trochu bála, jaký zážitek mě čeká. Je mou radostnou povinností oznámit, že moje obavy byly zbytečné, a byť Black Sunday nebyla knížka, po které bych sáhla, kdyby ji napsal jiný autor, překvapivě jsem si ji užila.

Nejsem moc na téma terorismu a už vůbec ne na arabský terorismus v USA, ale Black Sunday pro mě fungovalo díky tomu, že tam byl i domácí terorismus v podobě Landera, který byl zároveň sociálním komentářem na téma zacházení s veterány (zvlášť těmi, co byli v zajetí), a arabsko-izraelský konflikt. Většina knížky byla vyprávěná z pohledu Landera, Kabakova z Mossadu a Dahlie Iyad, takže každá strana byla víceméně zastoupená. Přesto se ale z knížky nedalo vyčíst, k čemu autor sám inklinuje a jaký je jeho osobní názor na věc, a to je bylo super. (Jak už jsem několikrát psala, nesnáším, když autor v příběhu osobně vypovídá, v dobře napsané beletrii by to nemělo být třeba.)

Knížka byla dobře rozplánovaná, krásně gradovala a konec mě upřímně překvapil. Postavy byly propracované tak poctivě, jak jsem od Harrise zvyklá, míněno Dahlia nijak nekulhala za svými mužskými „kolegy“ (byť Rachel trochu ano, ale ta byla vedlejší postava a i na to to bylo 100× lepší než u většiny mužských autorů a jejich ženských protagonistů), motivace byly jasné a rozhodnutí postav dávala vnitřní logiku. Prakticky to jediné, co bych knížce vytkla, bylo trochu podivné umístění flashbacků: vždycky trochu nešikovně přeťaly děj a byť byly důležité, trochu mě rušily.

Celkově pro mě bylo Black Sunday fantasticky napsané příjemné překvapení a trochu mě mrzí, že teď už jsem od Harrise přečetla opravdu všechno.

“He wrote very slowly and carefully. He was afraid that if he went any faster, the pen might get away from him and write something he did not wish to see.”

“When pain and rage reach levels far above the mind’s capacity to cope, a curious relief is possible but it requires a partial death.”

“Kabakov did not think in terms of bravery and cowardice. When he thought about it all, he was a behaviorist. […] He had seen courage. He would define it as doing what was necessary, regardless. But the operative word was necessary. Not regardless. He had known two or three men who had been utterly without fear. They were all psychotic. Fear could be controlled and channeled. It was the secret of a successful soldier.”

“It was late, late, the hour when the moon fades and objects harden in the half-light to take the weight of day.”

“Kabakov did not mind violating a man’s rights, his dignity, or his person if the violation provided immediate benefits. The fact of doing it did not bother him, but the seed within him that was nourished by the success of these tactics made him uneasy. […] Kabakov recognized that the things he did marked his mind as surely as they marked his body. He wanted to think that his increasing impatience […] was entirely the result of his experience, that he felt anger against these obstacles just as he felt stiffness in old wounds on winter morning.”

“When surrounded by their peers, most men have two sets of reactions – the real ones and those designed for evaluation by their fellows.”