 |
| zdroj: bmamag.com |
Hlavní hrdinka knížky, titulní Cari Mora, se mi líbila. Harris píše ženy většinou velmi dobře (tj. jako lidi s vlastními myšlenkami a tužbami, které nejsou navázané na muže kolem, ne jako sexuální objekty či dějové prostředky), takže v tomto ohledu jsem se o Cari nebála. Jako postava mě bavila, bylo tam sice ta obligátní traumatizace od mladého věku, ale vzhledem k situaci a tomu, v co musela nevyhnutelně vyústit, dávalo naprostý smysl pracovat s někým jako ona, kdokoliv jiný by na jejím místě asi nepřežil, minimálně ne mentálně. Jediné, co bych si přála, bylo, aby Harris její minulost dávkoval průběžně přes relevantní flashbacky, tohle byla trochu „infodump“, ale to souvisí míň s Cari a víc s mými celkovými výhradami ke knížce.
Hans-Peter Schneider byl rozhodně inteligentní zrůda, ale víc zrůda než inteligentní, a na rozdíl od ostatních Harrisových záporáků to vypadalo, že ho nepohání nic jiného než sadismus a chamtivost. Byl tam sice nějaký náznak rodinného traumatu, ale jelikož trauma je maximálně vysvětlení, ne omluva nebo odpustka, nijak zvlášť to nevadilo. Bylo mi z něj na blití, stejně jako z jeho mozkově mrtvých kumpánů, a jsem hrozně ráda, že to v tomto ohledu nekončilo otevřeně. Taky se mi líbilo, že se mu osudnou stala tendence, o které víme hned od první smrti v ději, pro fatální charakterové rysy mám slabost.
Z ostatních postav bych vypíchla Benita - charakter stranou, líbil se mi ten skoro až otcovský (nebo aspoň ne chlípný nebo zištný) vztah ke Cari - u kterého doufám, že přežil, a Favorita - jeho románek s Illianou zní jako něco, co bych čekala, že editor vyhodí, ale vlastně jsem ráda, že to tam zůstalo, bylo to sladké. To mě ovšem přivádí k jednomu z hlavních problémů, které jsem s tím románem měla: bylo tam hrozně moc postav a většina sloužila jen k tomu, aby záhy brutálně zemřela, a než jsem dočetla do konce, začalo pro mě být únavné číst detaily lidí, kteří budou za stránku po smrti.
Můj druhý problém byla próza celkově: jak jsem psala výš, připomínalo to Hannibal Rising aneb tu suverénně nejhorší knížku z celé série, kterou, jak jsem pochopila, psal Harris prakticky z donucení, a Cari Mora se četla hodně podobně. V porovnání s původní trilogií to působilo jako první verze, kterou musí autor napřed editovat, než ji vůbec pustí na beta, a ne jako hotový román. Možná to bylo tím, že Harris zase píše z finančních důvodů, možná tím, že je to 13 let od poslední knížky (20 let od poslední dobré knížky) a trochu zarezl, tak či tak by knížce trochu prospělo nechat ji dojít.
Celkově je to pro mě jako pro milovníka Thomase Harrise trochu zklamání, ale četla jsem mnohem horší a rozhodně mě to neodradilo od plánu přečíst si jeho poslední (vlastně první) knížku, která na mě ještě čeká.
“Monsters know when they are recognized, just as bores do.”