_______
“I've learned that some things in life are unavoidable. That's the part that seems like destiny. But how you face them? That's up to you.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Jedno se jim ale musí přiznat: je výkon nacpat do jedné řady tolik věcí a stejně to udělat tak pomalé a nudné. Zpětně mi přijde, že to mělo snad sto zápletek, ale nejsem schopná spolehlivě odvyprávět ani jednu, a skoro nic to ve mně nenechalo. To největší rozčarování (haha, Rozčarování) ale rozhodně plynulo z faktu, že víceméně celý seriál běžel na dynamice Bean (Abbi Jacobson), Luciho (Eric André) a (bohužel) Elfa (Nat Faxon), ale ta tentokrát chyběla úplně a fakt, že se jejich cesty na konci úplně rozešly, mě rozesmutnil a ne tím „něco, co jsem měla ráda končí“ způsobem.
Cliffhanger z minulé řady byl vyřešen poměrně rychle a tak, jak jsem si přála: zásahem Mory (Meredith Hagner), která se zdržela po celou řadu, z čehož jsem měla fakt radost. Odtud dál to prakticky bylo jen o tom, jak dostat Dagmar (Sharon Horgan), což zní velmi přímočaře do té doby, než do toho zapletou snad každou postavu, která se tam byť jen mihla. Očividně se snažili zařídit, aby se všechny dějové linky spojily v jednu, ale spousta těch linek se podle mě mohla odehrávat souběžně nebo nemusela vůbec.
Dobrý příklad je Steamland (který byl opět brutálně podvyužitý, RIP) a Alva Gunderson (Richard Ayoade), který tam smrděl až do úplného finále, a ta zápletka mohla být přitom vyřešená v první polovině s P.T. McGeem (Maurice LaMarche), než se Bean vůbec dostane do Dreamlandu a konfrontuje s Dagmar. Bylo by to čistší a Dagmar by pak skutečně byla „final boss“.
Další problém jsem měla s Miri (Lauren Tom), u které mi přišlo, že její role byla náhrada za Bean pro Elfa, a na to jí bylo škoda. Její konec vlastně dával smysl, ale... Disenchantment pro mě obecně bylo o dospívání, hledání identity, smiřování se s realitou, a konec jsem si představovala s Bean, dospělou a chápající, že určitým věcem se v životě nejde vyhnout, na trůně Dreamlandu, kde bude odvádět lepší práci, než kdy mohl Zøg (John DiMaggio), ne takhle totálně vystřelený. (Nebudu tvrdit, že mě konec s Bean a Morou na pláži nezahřál u srdce, ale... mohli jsme mít oboje.)
Nejvíc mě ale zklamali s Lucim: ty pasáže se Satanem (Richard Fulcher) byly super, ty pasáže v Nebi horší, konec byl otřesný a vůbec jsem nepochopila, co za pointu pro jeho postavu to vlastně mělo být. Přijde mi, že se úplně zapomnělo, že Luci není jenom démon, ale Beanin osobní démon, a jako u takového nedává smysl, aby z jejího života úplně vymizel. Vím, že tam všechny postavy ušly cestu a že mi v mezerách mezi řadami možná něco uniklo, ale... tohle nebylo ono.
Navzdory tomu všemu měla tato sezóna nějaké plus: Beanin vztah s Oonou (Tress MacNeille) byl podle mě jednou z nejlepších věcí na Disenchantment celkově a hrozně se mi líbilo, jak s ním pracovali v poslední řadě a že se Oona postavila Dagmar. To stejné se mi líbilo i se Zøgem, jeho linka se zpytováním svědomí byla překvapivá, ale jedna z těch kvalitnějších. Úplný závěr po tom sestřihu nejrůznějších konců byl vlastně docela poetický, byť nikdo neví, co přesně znamenal, ale atmosférou k seriálu seděl.
Celkově byla poslední řada Disenchantment docela zmatená a podprůměrná tečka za jedním z mých nejoblíbenějších projektů, ale odrostla jsem na spoustě seriálů, které navždy končily cliffhangerem, takže umím být vděčná aspoň za fakt, že to uzavřeli. A doufám, že si jednou najdu čas na rewatch celého seriálu, třeba zjistím, že jsem těm posledním deseti epizodám křivdila. (Ale nemyslím.)