 |
| zdroj: wordpress.com |
Někdo, kdo byl měsíce pod drogami a zhypnotizovaný, kdo byl v tom stavu podroben psychologické manipulaci někým, kdo je sběhlý v psychiatrii a přesně ví, jak lidský mozek funguje, a kdo je v tomto stavu zároveň svědkem vraždy a komu je servírováno lidské maso ve chvíli, kdy prostě nemůže odmítnout - takový člověk pak absolutně nemůže být prezentován jako někdo, kdo se svobodně rozhodl se svým manipulátorem zůstat. Tak to prostě nefunguje. Konec filmu je ve své morbidnosti romantický, konec knížky je prostě jen smutný. Starling není nic jiného než Lecterova další oběť a upřímně bych ji radši viděla mrtvou a snědenou než jako jeho loutku.
Co se týče zápletky jako takové, tak ta má na mě poměrně pomalé tempo, ale není hnaná akcí, je hnaná postavami, což mám ráda. Ty části v Americe mi obecně přišly trochu slabší, ale ta italská epizoda pro mě fungovala hodně, ač byl Pazzi učebnicový příklad detailního představení někoho, koho se chystáme obětovat, aby ta ztráta vyzněla, ale nemuseli jsme aspoň zatím obětovat nikoho, na kom skutečně záleží.
Ty americké části podle mě trochu trpěly v tom, že Mason Verger není ani tak postava jako nástroj: když je váš hrdina sériový vrah a kanibal a musíte ho postavit proti protivníkovi, kterého musí porazit a být při tom v právu, nevyhnutelně musíte přijít s někým až bizarně a komicky zlým, což Mason Verger rozhodně byl. To jediné, co nakonec vůči Lecterovi můžete mít, je, že to tehdy nedotáhl do konce. Margot nemůžete vyčítat už vůbec nic - snad jen celou tu její linku s Barneym, kterou jsem napřed nechápala, ale i ta tam nakonec dobře zapadla a byl to takový zločin bez obětí.
Když už jsme u Margot, tady musím vypíchnout jednu věc: Harris ji na první pohled postavil jako stereotypní mužatku, protože to jsou samozřejmě všechny lesby, že jo, a chvíli jsem měla strach, že u toho zůstaneme, ale opět se projevila jeho schopnost psát ženy jako lidi. Postupem času je naprosto jasné, proč je Margot taková, jaká je - že je to míň stereotyp a víc reakce na týrání, kterého byla a většinu knížky stále je obětí. Pokud kdy Lecter ve své kariéře psychiatra někomu někdy svým zvráceným způsobem pomohl, byla to právě Margot. Druhá věc, kterou musím vypíchnout, je, že nic z toho nemaže, že je Margot stále součástí toho 1% a podle všeho bude pokračovat ve stejných obchodních praktikách jako její bratr, což je nádherně realistický přístup. Utrpení nedělá z lidí neposkvrněné světce - křesťani vám staletí lhali, lidi.
U Barneyho se mi líbilo, jak jeho moudrou, zdvořilou a správňáckou postavu trochu pokřivili, ale způsobem, který byl zcela v rámci jeho charakteru, docela pochopitelný a bez obětí. Crawford úplně ustoupil do pozadí a pak víceméně v zapomenutí zemřel, což mi asi nijak zvlášť nevadilo, nebylo na něm nic moc zajímavého. Ardelia Mapp měla opět hříšně málo prostoru, ale milovala jsem každou scénu s ní a na konci mě za ni bolelo srdce. Nemůžu se rozhodnout, jestli je dobře nebo špatně, že nezná skutečný osud Starling, takže jsem jenom ráda, že to všechno přežila.
Co se týče Krendlera a těch dalších přizdisráčů z FBI, kteří jenom přihlíželi tomu, jak ničil Starling, protože jsou všichni stejná šovinistická hovada, tam je škoda slov. Korupce a misogynie v té míře, kterou popisuje Hannibal, bohužel nejsou žádná fikce a nechci si kazit náladu tím, že do toho budu zabředávat. Poznamenám jen toto: fakt, že bylo Krendlerovi umožněno vpálit Starling ty nejhorší urážky, které si tak dlouho nacvičoval, až ve chvíli, kdy naprosto nic neznamenaly a ani on z nich díky situaci nic neměl, bylo to největší zadostiučinění. Dokonalost.
Jako poslední bod zmíním Lecterovu historii, která mi kdysi přišla geniální, ale po vší té literatuře faktu, kterou jsem za ty roky přečetla, a všech dokumentech, které jsem viděla, mi nedává moc smysl. Lidská mysl je ale nevyzpytatelná a potřeba našeho mozku racionalizovat si traumata a odvozovat z nich chování pořád není a nikdy ani nebude logická, takže proč ne. S čím mám ale skutečný problém je Lecterovo ztotožňování Starling s Mischou a hlavně jak to pak bez vysvětlení ustane, aby mohli mít sex.
Harris na konci celkově provedl spoustu podivných kotrmelců, aby měl z Lectera a Starling "murder spouses", a ve chvíli, když začne autor ohýbat postavy tak, aby sedly do děje místo toho, aby děj vycházel z nich, je to prostě špatně. Ale možná s tím mám problém hlavně protože mám problém s koncem celkově, nicméně nemůžu říct, že bych se teď nějak zvlášť těšila na Hannibal Rising.
Celkově je Hannibal jedna z těch knížek, která je samostatně podle mě skutečně dobrá, ale čtená v sérii čtenáře nevyhnutelně zdrtí osudem postav, se kterými strávil velké množství času, a požitek je tak hořkosladký. Tak jako tak to ale je výborně odvedená řemeslná práce.
“The worm that destroys you is the temptation to agree with your critics, to get their approval.”
“I think it’s easy to mistake understanding for empathy–we want empathy so baldy. Maybe learning to make that distinction is part f growing up. It’s hard and ugly to know somebody can understand you without even liking you. When you see understanding just used as a predator’s tool, that’s the worst.”
“There is a common emotion we all recognize and have not yet named–the happy anticipation of being able to feel contempt.”
“In that moment when the connection is made, in that synaptic spasm of completion when the thought drives trough the red fuse, is our keenest pleasure.”
“Now that ceaseless exposure has calloused us to the lewd and the vulgar, it is instructive to see what still seems wicked to us. What still slaps the clammy flab or our submissive consciousness hard enough to get our attention?”
“We assign a moment to decision, to dignify the process as a timely result of rational and conscious thought. But decisions are made of kneaded feelings; they are more often a lump than a sum.”
In the vaults of our hearts and brains, danger waits. All the chambers are not lovely, light and high. There are holes in the floor of the mind, like those in a medieval dungeon floor–the stinking oubliettes, named for forgetting, bottle-shaped cells in solid rock with the trapdoor in the top. Nothing escapes from hem quietly to ease us. A quake, some betrayal by our safeguards, and sparks of memory fire the noxious gases–things trapped for years to fly free, ready to explde in pain and drive us to dangerous behavior…”