Fráňa Šrámek: Kus krásného snu (1977)

„Nudili bychom se, kdybychom viděli jeden do druhého jak do své kapsy.“

zdroj: cbdb.cz

Už roky miluji Šrámkovu Uprostřed cesty, takže když jsem na výprodeji skladů pražské knihovny viděla tento výbor z díla, řekla jsem si, že prozkoumám zbytek. Brala jsem to náhodně, aniž bych věděla, jaké jsou v tom sbírky a co je v nich, takže je skoro osud, že jsem v ní už zmíněnou báseň našla a můžu ji mít v knihovně.

Knížka obsahuje sbírky Života bído, přec tě mám rád (1905), Modrý a rudý (1906), Splav (1922) a pak spoustu nezařazených básní. Velká část se mi skutečně líbila (za všechny A. T., Sotva se drží na nohou, Sám a sám, Vášnivé impromtu, Strach z lásky), protože mám ráda poezii, kde se dá i přes umělecký jazyk rozeznat smysl slov a které strhnou emocemi, což Šrámkovi šlo. Bohužel za mě má i hodně takových, ze kterých se pro všechen ten obrazný jazyk jen velmi těžko usuzuje, o čem vlastně psal, a na které je pro mě nemožné emočně se napojit, takže je to pro mě taková ta prázdná nenadčasová poezie, kterou mě krmili na gymplu.

Kromě básní obsahuje i dvě hry: Léto (1915) a Měsíc nad řekou (1922). V první jsem moc nechápala motivace a chování postav, přišlo mi absolutně iracionální a nerealistické, bavil mě snad jen farář a jeho hospodyně. U druhé mi přišel hrozně známý název, ale taky mě nijak zvlášť neuhranula a tyhle "začínáš být stará, tak buď rozumná, přestaň si vymýšlet, co od chlapa skutečně chceš, vezmi si toho, kdo chce tebe a buď mu vděčná, protože přece život bez chlapa a děcek není život" narativy mi bouří krev tím nesprávným způsobem. Chápu, že dílo vždycky odráží dobu, a respektuju to, ale zároveň jsem toho názoru, že takové dílo by mělo té době zůstat - není třeba ho vracet zpět a tvářit se, že má stále nějakou výpovědní hodnotu a někam nás posunuje.

Celkově se přiznám, že jsem to louskala poměrně dlouho - hry šly rychle, ale na poezii musí mít člověk náladu a ta nebyla vždycky. Nakonec jsem ale ráda, že mám knížku v knihovně, byť nevím, jestli jestli chci Šrámka ještě víc zkoumat, je to pro mě tak 50/50 (byť když je to dobré, tak je to skutečně dobré). Uvidíme.

„Ne, nenatrháš z nebe hvězd.
A přece věř, že natrháš.
V boj marný když se nevrháš,
tu za dnů vázneš v jílu cest
a večer, tiskna bradu v pěst,
svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,
hluchého srdce němá stráž.

Ať cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád,
těch cest se nesmíš ptát, nesmíš ptát,
snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z hvězd je vždycky tvou
a z té ti zazní odpověď
až přestaneš se ptát…“

- Uprostřed cesty (Splav, asi 1916)