Thomas Harris: Hannibal Rising (2006)

“The mind remembers what it can afford to remember and at its own speed.”

zdroj: penguin.com

Hannibal Rising jsem si ze všech zpracování pamatovala nejmíň - pravděpodobně protože jsem asi viděla jen film (a to ještě víc než před deseti lety), nemůžu si vzpomenout, že bych kdy četla knížku. Už u filmu jsem říkala, že děj nebyl nic moc, a podle všeho to byla velmi dobrá adaptace, protože ani knížka není nic moc. Technicky není špatná, ale ve chvíli, kdy jsem ji četla v návaznosti na ty předchozí, vyznívala jako ne úplně povedená fanfikce.

Hannibalovo děstství bylo postavené na jeho traumatických vzpomínkách v Hannibalovi a měla jsem z toho pocit, že když psal Harris Hannibala, neměl v hlavě nic víc než Mischu taženou pryč, protože dál se to tak nějak rozpadalo. Děj byl klasicky jak dědeček měnil až vyměnil, jedna vražda stíhala druhou s minimálním posunem nejen v psychice (což u Hannibala Lectera asi dává smysl), ale i ve vztazích a hodně trpí tím, že víme, že to a) Hannibal musí přežít a b) už ho nejde víc traumatizovat, díky čemuž tam prakticky o nic nešlo.

Nejvíc mě na tom ale mátl určitý stav klidné mysli, kterou Hannibal projevoval na konci a která úplně neodpovídala jeho psychice v Hannibalovi. Rozjitřila to staré trauma Starling? Nebo tady prostě zvítězila touha dát románu nějaký závěr, i když pak úplně nenasedal na další tři knížky? Tak jak tak mě to úplně neuspokojilo.

U předchozích knížek jsem hodně chválila, jak uvědoměle a s respektem Harris píše ženy, které v jeho knížkách nejsou ani předměty ani dějové prostředky, ale vždycky silní aktéři. Nedokážu proto pochopit, co se stalo v případě Lady Murasaki, která doslova existovala jen proto, aby měl Hannibal komplice, mohl po ní toužit a pak ji musel zachraňovat. Na rozdíl od Reby v Red Dragon nebo Margot v Hannibalovi (Starling vynechávám, jelikož jde o hlavní postavu) se zdálo, že neměla žádné vlastní tužby ani cíle a existovala jen v rámci svého vztahu s Hannibalem, který byl vzhledem k tomu, že ho vychovávala od jeho třinácti, přinejmenším problematický.

Jediná další postava, která měla nějaký charakter a nějaké pozadí, byl Popil, ale i ten byl extrémně dějově podvyživený. Když si vzpomenu, kolik času a péče byl Harris ochotný věnovat Pazzimu, který byl navíc od začátku odsouzený ke smrti, bylo mi tak zajímavé postavy, kterou Popil bezesporu byl, docela líto.

Těžko se mi posuzuje, co Hannibal Rising vlastně je - na detektivku tam bylo málo pátrání, na thriller tam bylo málo napětí - ale vzhledem k tomu, že jsou žánry jen marketingový konstrukt, umím to odpustit. Jak jsem psala výš, technicky to vůbec není špatné, Harris podle mě odvyprávěl přesně ten příběh, který chtěl vyprávět, ale nebyl to typ příběhu, na který jsem od něj zvyklá, a v rámci série to byla docela zbytečná tečka za pro mě poněkud problematickým finále.

“It is not healing to see your childhood home, but it helps you measure whether you are broken, and how and why, assuming you want to know.”

“Women pick up surveillance faster than men do, as part of their survival skills, and they at once recognize desire. They also recognize its absence.”