Šarlatán (2020)

„Nikdy nechtěj dělat zázraky, chlapče, to lidi neodpouští.“

zdroj: csfd.cz

FDb. Letos nevyšlo moc filmů, na které bych byla tolik zvědavá, abych na ně musela za současné situace (vlastně za jakékoliv situace) do kina, a ve chvíli, kdy jsem si přečetla o Šarlatánovi a následně si našla trailer, věděla jsem, že do toho půjdu, i kdyby to mělo být s rouškou. (A s rouškou to taky bylo.) Věděla jsem, že to nebude lehké pokoukání, ale překvapilo mě, odkud skutečná tíha toho filmu šla, a už jen za to se u mě vyšvihl nad průměr.

To výše zmíněné překvapení bylo, jak neskutečný zmetek hlavní postava byla a že to šlo z úplně jiné strany, než člověk u filmu o léčiteli čeká. O Janovi Mikoláškovi (Ivan Trojan / Josef Trojan) jsem dopředu věděla prd a neměla jsem nejmenší zájem na tom cokoliv měnit, protože se na historické a biografické filmy zásadně snažím dívat jako na fikci, takže jsem do toho šla úplně naslepo a jen jsem zírala. Jeho postava byla vystavěná brilantně, jeho chování, byť často poměrně nechutné, dávalo celkově naprostý smysl a smysl dával i ten konec - moje překvapení plynulo spíš z marného doufání než nějakého nepřirozeného zvratu. Oba Trojanové byli výborní, věřila jsem jim to všechno. (Byť Trojan starší nabarvený natmavo, aby budil dojem, že je o dvacet let mladší, nechtěně bavil; vím, proč to tak muselo být, ale nefungovalo to.)

Františka (Juraj Loj) mi bylo hrozně líto, přestože nebyl zdaleka nevinný (byť jsem hodně dlouho, ještě i při odchodu z kina, chtěla věřit, že to nejhorší neudělal). Byl to úplně typický příklad toxického manipulativního vztahu, kdy si jeden druhého uplácí dárky a drží ho ve střehu střídáním náklonnosti s výhrůžkami a druhý mu to trpí, protože "si nemůže pomoct, je takový", a manipulativní chování si vykládá jako projev svérázné náklonnosti, čímž se propadá hlouběji a hlouběji. Od začátku se dalo tušit, že to nedopadne dobře už jen z důvodu historického zařazení, ale tak nějak jsem nečekala, že to bude od začátku špatné, což mi plně došlo až u toho flashbacku na jejich první fyzický kontakt, a na konci si člověk musel klást otázku, jestli jim to za to oběma stálo.

Hodně se mi líbila Jaroslava Pokorná (Mühlbacherová) - tu střízlivost a laskavost, které se v Mühlbacherové propojovaly, zahrála krásně, byla to taková pohádková babička pro pokročilé. A hodně mě zaujal Jiří Černý (Zlatohlávek), nějak si neuvědomuju, že bych ho už někde viděla, ale teď na něj budu číhat. Obsazení bylo celkově silné, ale nikdo další nehrál proti svému typu ani nijak zvlášť nepřekvapil.

Celkově měl film hodně zajímavou a působivou atmosféru a překvapivě mi ani nevadilo, že byl vyprávěný tak trochu na přeskáčku, protože se v tom dobře orientovalo a drželo to pohromadě. Drsné záběry byly správně drsné bez grotesktní krutosti (snad jen s jedinou výjimkou toho lámání vazu holubovi, to podle mě nepřineslo žádnou hodnotnou informaci) a způsobovaly mi takové to svírání žaludku. Sem tam se objevila scéna, která mi přišla vtipná (estébákův dotaz na to, kde je ordinace, zatímco za ním je na půl obrazu obří nápis ordinace, či Mikoláškovo oplácávání stehen Ježíše Krista těsně po prvním sexu s Františkem), ale nebyla jsem sto poznat, jestli vtipná měla být nebo to byla záležitost mého mozku. Nesmálo se nás moc, takže asi to první. Hups.

Od Agnieszky Holland jsem pořádně viděla snad jen Hořící keř (ze kterého jsem zase tak na větvi nebyla) a Total Eclipse (které jsem si chtěla hrozně zopakovat, ale teď jsem zjistila, že už jsem to pár let zpátky udělala a promptně zapomněla), ale teď má rozhodně mou pozornost. Ráda bych jí taky poděkovala za nahého Juraje Loje, to od ní bylo fakt sexy.

Za mě hodně povedená záležitost a další důkaz, že druhá světová válka/komunismus se dá dělat bez patosu a viktimizace a že současný český film nejsou jen nezajímavé romantické komedie. Můžu doporučit.