zdroj: imdb.com |
Ničemu nepomohl ani fakt, že hlavní zápletkou celého filmu bylo nedorozumění o tom, co se tedy dělo, mezi Alice a jejím bratrem Joem (Mark Stanley), což když pomineme, že nedorozumění jako hlavní zápletka je vždycky hloupé, prostě logicky nefungovalo. I kdyby se to dělo dobrovolně, jak si to Joe patrně omlouval (protože podle citace výše nevěřím, že by skutečně nerozuměl, co se děje), pořád se dělo něco, co se dít nemělo a čemu mlčky přihlížel. V tomto světle byly jeho výčitky Alice, že nepřijela, i když se po ní "chudák" táta ptal a že neumí v tom domě být, aby se neroztřásla, totálně na pěst.
Vyvrcholení bylo zbytečně dramatické a traumatizovalo Alice ještě víc, než už byla, prakticky jen proto, aby se Joe mohl heroicky sebeobětovat a napravit všechny křivdy, což vzhledem k tomu, že celá ta zápletka existovala jen díky jeho chování, vyznělo docela hluše. Přišlo mi, že to byla jedna z těch zápletek, která má opravdu sílu jen, když divákovi záleží na obou postavách nebo s nimi aspoň soucítí, a jelikož jsem Joea nemohla vystát a absolutně jsem s jeho "těžkou pozicí" nesoucítila, jenom jsem čekala, až to skončí. Nebudu ale tvrdit, že byl ten příběh objektivně špatně postavený - nakonec jak je vidno z této recenze, emoce ve mně vzbudil - spíš mi jenom nesedl.
Výhrady k příběhu jako takovému stranou, herecké výkony byly super. Ruth Wilson hraje emoce úžasně, což jí dělá ideální pro tenhle typ rolí, a Markovi Stanleymu jsem Joea věřila, takže asi taky dobrý. Vizuálně byl film taky super, zvolené prostředí a kulisy skvěle podtrhovaly těžkou a neútěšnou atmosféru děje. Celé se to pro mě ale docela táhlo a celkově je to jeden z těch filmů, které ve mně nic moc nenechaly.