We take the cash, we cash the check, we show them what they want to see.”
 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. Jak jsem nedávno zmiňovala, pokusila jsem se vrátit ke svému starému zvyku aspoň jednoho vyloženě špatného filmu měsíčně, abych se trochu rozveselila. Na prosinec jsem si nachystala snad nejlegendárnější špatný film všech dob a musím říct, že legendy nelhaly: Showgirls je fantastický příklad toho, co se stane, když se v jádru dobrá zápletka dostane do rukou scénáristy a režiséra pochybných kvalit a schopností.
Jak už jsem tu několikrát zmiňovala, mám ráda ženské antihrdiny, což je smůla, protože ženy jsou v drtivé většině stále ještě psány extrémně černobíle. Premisa Showgirls byla naprosto fantastická v tom, že jak Nomi (Elizabeth Berkley), tak Cristal (Gina Gershon) jsou vlastně docela krávy, ale mají svoje příběhy a citlivá místa, která z nich dělají poctivé antihrdiny. Bohužel jsou zároveň uvězněné ve filmu, jehož záměr je v každé scéně ukázat nahá prsa, a kde herci ke každé replice přistupují jako sbíječka k betonu. Neviním z toho ale je; celý film je natočený, jako by předběhl svou dobu a jeho zamýšleným publikem nebyli nadržení heteráci, ale netflixoví doomscrolleři.
To znamená, že herecké výkony nemá moc cenu komentovat. Co ale musím okomentovat, je fakt, že tenhle film neměl nejmenší důvod být heterosexuální. Ta chemie mezi Nomi a Cristal byla využitá primárně ke stejnému účelu, k jakému se točí většina „lesbického“ porna, a to byla zásadní chyba. Publikum, pro které film točili, totiž poznalo, že cokoliv, co se mezi těmi dvěma odehrává, není primárně o nich a jejich vzrušení, a ztratili o film zájem. Kdyby děj nechali jít tím lesbickým směrem, kterým tak zoufale chtěl jít, měli by možná větší úspěch.
Příběh samotný měl překvapivě dobré kosti: kontrast mezi „upřímným“ stripklubem a „vyšňořenou“ lasvegaskou show fungoval dobře, kontrast mezi proradným Zackem (Kyle MacLachlan) a rádoby upřímným Jamesem (Glenn Plummer) - jehož taneční show si zasloužila to přijetí, které dostala, mimochodem - s přivřenýma očima taky, a dílčí příběh v podobě sporu mezi Annie (Ungela Brockman) a Julií (Melissa Williams), který na poměry Showgirls překvapivě něžně předznamená finále sporu mezi Nomi a Cristal, byl taky fajn. Čím to podle mě totálně zabili (kromě všeho ostatního, co jsem už vyjmenovala), byla zápletka s nebohou Molly (Gina Ravera), která byla zdaleka tou nejnormálnější postavou v celém filmu, a odskákala si to nejhůř. Nemyslím si, že to bylo potřeba, Zack se mohl ukázat jako zmetek i bez nutnosti obětovat Molly.
Závěrem musím říct, že to nejhorší, co ten film udělal, bylo to, že mě bavil víceméně celé bezbožné dvě hodiny stopáže (s výjimkou Mollyina znásilnění, to byl hnus) a u závěrečné scény jsem se upřímně zasmála. Showgirls je jeden z těch filmů, který je skutečně tak špatný, až je dobrý, a ačkoliv si ho ve sbírce nenechám, nestydím se přiznat, že kdybych na něj narazila někde ve volné přírodě, zase se podívám.
Jak už jsem tu několikrát zmiňovala, mám ráda ženské antihrdiny, což je smůla, protože ženy jsou v drtivé většině stále ještě psány extrémně černobíle. Premisa Showgirls byla naprosto fantastická v tom, že jak Nomi (Elizabeth Berkley), tak Cristal (Gina Gershon) jsou vlastně docela krávy, ale mají svoje příběhy a citlivá místa, která z nich dělají poctivé antihrdiny. Bohužel jsou zároveň uvězněné ve filmu, jehož záměr je v každé scéně ukázat nahá prsa, a kde herci ke každé replice přistupují jako sbíječka k betonu. Neviním z toho ale je; celý film je natočený, jako by předběhl svou dobu a jeho zamýšleným publikem nebyli nadržení heteráci, ale netflixoví doomscrolleři.
To znamená, že herecké výkony nemá moc cenu komentovat. Co ale musím okomentovat, je fakt, že tenhle film neměl nejmenší důvod být heterosexuální. Ta chemie mezi Nomi a Cristal byla využitá primárně ke stejnému účelu, k jakému se točí většina „lesbického“ porna, a to byla zásadní chyba. Publikum, pro které film točili, totiž poznalo, že cokoliv, co se mezi těmi dvěma odehrává, není primárně o nich a jejich vzrušení, a ztratili o film zájem. Kdyby děj nechali jít tím lesbickým směrem, kterým tak zoufale chtěl jít, měli by možná větší úspěch.
Příběh samotný měl překvapivě dobré kosti: kontrast mezi „upřímným“ stripklubem a „vyšňořenou“ lasvegaskou show fungoval dobře, kontrast mezi proradným Zackem (Kyle MacLachlan) a rádoby upřímným Jamesem (Glenn Plummer) - jehož taneční show si zasloužila to přijetí, které dostala, mimochodem - s přivřenýma očima taky, a dílčí příběh v podobě sporu mezi Annie (Ungela Brockman) a Julií (Melissa Williams), který na poměry Showgirls překvapivě něžně předznamená finále sporu mezi Nomi a Cristal, byl taky fajn. Čím to podle mě totálně zabili (kromě všeho ostatního, co jsem už vyjmenovala), byla zápletka s nebohou Molly (Gina Ravera), která byla zdaleka tou nejnormálnější postavou v celém filmu, a odskákala si to nejhůř. Nemyslím si, že to bylo potřeba, Zack se mohl ukázat jako zmetek i bez nutnosti obětovat Molly.
Závěrem musím říct, že to nejhorší, co ten film udělal, bylo to, že mě bavil víceméně celé bezbožné dvě hodiny stopáže (s výjimkou Mollyina znásilnění, to byl hnus) a u závěrečné scény jsem se upřímně zasmála. Showgirls je jeden z těch filmů, který je skutečně tak špatný, až je dobrý, a ačkoliv si ho ve sbírce nenechám, nestydím se přiznat, že kdybych na něj narazila někde ve volné přírodě, zase se podívám.