 |
| zdroj: imdb.com |
IMDb. The Killing of a Sacred Deer je jeden z těch filmů, který mi při své premiéře úplně unikl a nebýt ostatních filmů od stejného autora, nejspíš bych to nikdy nenapravila. (Popravdě bych to možná nenapravila ani tak, Poor Things je s odstupem času jen hezky natočené nic, ale slíbila jsem si, že letos konečně půjdu na letní, a tohle byla jedna z posledních příležitostí, takže proč ne.)
Předchozí práce Yorga Lanthima mě připravily na to, že to bude divné, ale nečekala jsem, že to bude tak nepříjemné. A tím nemyslím nepříjemné ve smyslu špatného filmového zážitku, ale ve smyslu pocitu, který ve mně film vzbuzoval svými záměrně prkennými replikami a debilními rozhodnutími, které postavy udělaly. (Což byly prakticky všechny.) Možná právě díky tomu pocitu, který ještě umocňoval fakt, že na letní tou dobou už úplně nebylo počasí, mi ten film přišel ukrutně dlouhý. (I když to může taky být tím, že měl dvě hodiny, a já si poněkud kontroverzně myslím, že žádný film nepotřebuje víc než hodinu a půl.)
Colin Farrell (Steven) a Nicole Kidman (Anna) hráli dva lidi, které absolutně nešlo mít rád, a hráli je dobře. Zvlášť mě potěšili s Annou, protože člověk tak nějak podvědomě (a stereotypně) čekal, že Anniným hlavním zájmem budou její děti, ale jak film postupoval, ukazovala se její pravá povaha. O existenci Barryho Keoghana (Martin) jsem věděla jen díky Sabrině Carpenter, takže jsem na něj byla docela zvědavá, a nebyla jsem zklamaná, Martin byl dokonale divný.
Raffey Cassidy (Kim) a Sunny Suljic (Bob) mě perfektně přesvědčili o tom, že Kim a Bob byli nevratně poškození ještě předtím, než je posedla Martinova podivná pomsta, a Alicia Silverstone (Martinova máma) hrála s tak nepříjemnou intenzitou, že člověk okamžitě pochopil, proč je Martin mimo. Stejně jako v ostatních projektech Yorga Lanthima, i tady hrály extrémně důležitou roli kulisy a exteriéry, které byly pro mě jako pro Evropanku naprostá esence Americany 90. let a krásně podtrhovaly a zároveň vysvětlovaly chování Murphyů.
Celkově je The Killing of a Sacred Deer jeden z těch filmů, který má za úkol vyvolat primárně negativní reakci, a jde mu to skvěle, protože necílí na jednoduché emoce typu rozhořčení nebo znechucení, ale hlubší pocit nepohodlí ve vlastní kůži, který se k člověku proplíží, ani neví jak. A už jen proto podle mě stojí (jednou) za to.
Předchozí práce Yorga Lanthima mě připravily na to, že to bude divné, ale nečekala jsem, že to bude tak nepříjemné. A tím nemyslím nepříjemné ve smyslu špatného filmového zážitku, ale ve smyslu pocitu, který ve mně film vzbuzoval svými záměrně prkennými replikami a debilními rozhodnutími, které postavy udělaly. (Což byly prakticky všechny.) Možná právě díky tomu pocitu, který ještě umocňoval fakt, že na letní tou dobou už úplně nebylo počasí, mi ten film přišel ukrutně dlouhý. (I když to může taky být tím, že měl dvě hodiny, a já si poněkud kontroverzně myslím, že žádný film nepotřebuje víc než hodinu a půl.)
Colin Farrell (Steven) a Nicole Kidman (Anna) hráli dva lidi, které absolutně nešlo mít rád, a hráli je dobře. Zvlášť mě potěšili s Annou, protože člověk tak nějak podvědomě (a stereotypně) čekal, že Anniným hlavním zájmem budou její děti, ale jak film postupoval, ukazovala se její pravá povaha. O existenci Barryho Keoghana (Martin) jsem věděla jen díky Sabrině Carpenter, takže jsem na něj byla docela zvědavá, a nebyla jsem zklamaná, Martin byl dokonale divný.
Raffey Cassidy (Kim) a Sunny Suljic (Bob) mě perfektně přesvědčili o tom, že Kim a Bob byli nevratně poškození ještě předtím, než je posedla Martinova podivná pomsta, a Alicia Silverstone (Martinova máma) hrála s tak nepříjemnou intenzitou, že člověk okamžitě pochopil, proč je Martin mimo. Stejně jako v ostatních projektech Yorga Lanthima, i tady hrály extrémně důležitou roli kulisy a exteriéry, které byly pro mě jako pro Evropanku naprostá esence Americany 90. let a krásně podtrhovaly a zároveň vysvětlovaly chování Murphyů.
Celkově je The Killing of a Sacred Deer jeden z těch filmů, který má za úkol vyvolat primárně negativní reakci, a jde mu to skvěle, protože necílí na jednoduché emoce typu rozhořčení nebo znechucení, ale hlubší pocit nepohodlí ve vlastní kůži, který se k člověku proplíží, ani neví jak. A už jen proto podle mě stojí (jednou) za to.