_______
“Society is not known for its logic, especially where women are concerned.”
3.05 A Different World - 3.06 If You Want to Cook an Omelette - 3.07 Ex-Communicated - 3.08 My Mind Is Made Up
 |
| zdroj: flicks.co.nz |
The Gilded Age byl jeden z těch nenápadných seriálů, který jsem před třemi roky zkusila hlavně kvůli tvůrcům a obsazení, a od té doby jsem prakticky neustále příjemně překvapená. Třetí řadu jsem trochu oddalovala, protože jsem zase uprostřed období, kdy nemám náladu na nové věci, ale pak jsem si konečně vysvětlila, že to úplně nové není, a sotva jsem to zapnula, měla jsem pocit, že se po dlouhé době konečně vidím se starými známými.
Nejvíc jsem byla samozřejmě zvědavá na dynamiku mezi Agnes (Christine Baranski) a Adou (Cynthia Nixon), která se ve finále minulé řady úplně otočila, a nebyla jsem zklamaná. Agnes byla přesně tak uremcaná a ironická, jak jsem doufala, a Ada se s tím prala v souladu se svým mírným, naivním charakterem velmi statečně. Cynthia Nixon odvedla s rozbolavělou, truchlící Adou skvělou práci, zvlášť jsem s ní cítila v If You Want to Cook an Omelette, když se zhroutila Agnes do náruče.
Oscar (Blake Ritson) je pro mě obvykle nejslabším článkem příběhu a za začátku řady to vypadalo, že se na tom ani tentokrát nic nezmění, ale smrt Johna Adamse (Claybourne Elder) přinesla jeden z nejlepších hereckých výkonů, které jsem v tom seriálu viděla, a to konkrétně v Ex-Communicated. Následné scény s Maud Beaton (Nicole Brydon Bloom) mě překvapily ještě příjemněji a musím říct, že pokud se na něco do čtvrté řady těším, je to Oscarovo účelové manželství s Turner (Kelley Curran), ti dva dohromady budou dokonalá kalamita.
Marian (Louisa Jacobson) nejspíš převzala štafetu po Oscarovi, protože tuhle sezónu mě nejvíc nudila ona. Její vztah s Larrym (Harry Richardson) byl sice sladký, ale až do druhé poloviny řady nezáživný, a pak přišli s klasickou zápletkou založenou na nedorozumění, které nemám moc ráda, a ještě ke všemu ji hrozně natahovali. Ačkoliv jsem na začátku byla nestranná, Larry mě docela naštval tou „nic jsem ti neřekl, protože by ses zlobila“ obhajobou – nebo jak říkám já, manipulací – ale na konci to překvapivě vybral a vrátil se do správného pruhu, takže pokud jim to nakonec klapne, budu ráda.
To mě přivádí k Russellům, kteří měli asi největší drama v podobě Gladysiných (Taissa Farmiga) nedobrovolných zásnub a svatby s vévodou z Buckinghamu (Ben Lamb). Už ve chvíli, kdy k ní navzdory všem peripetiím nakonec došlo, jsem věděla, že Fellowes a spol. nenechají Gladys trpět, a nespletla jsem se – její válka se švagrovou Sarah (Hattie Morahan) byla, ač zábavná, milosrdně krátká, a potěšilo mě vidět Gladys triumfovat. Trochu mě mrzelo, že se nevěnovalo víc času jejímu vztahu s Hectorem, tam to vzali hodně hopem a jako fandu zápletek s vynuceným manželstvím/„enemies to lovers“ mě to docela mrzelo, ale jinak mě její prozatímní osud nakonec zahřál u srdce.
Bertha (Carrie Coon) je jedna z těch postav, na kterou myslím, když mluvím o tom, že potřebujeme víc pořádně napsaných žen. Pokaždé, když The Gilded Age sleduju, osciluju u ní mezi láskou (viz Berthina snaha změnit postavení rozvedených žen ve společnosti) a nenávistí (viz Gladysina svatba), a neuvěřitelně si to užívám, protože Bertha je psaná jako rozporuplný člověk, a ne jako dějové hybadlo, jak to u tohoto typu (ženských) postav bývá. Zvlášť mě potěšila ve vztahu k Marian, protože jsou si podle mě dost podobné, a Marian Berthino vedení ocení víc, než ho kdy docenila nebohá Gladys. George (Morgan Spector) v tom tuto sezónu plaval a ve finále mě vyloženě naštval – „sám jsem nezasáhl, protože to pro mě bylo jednodušší, ale všechno je tvoje vina“ je ještě horší obhajoba, než ta Larryho – a byť na to stavěli od začátku s těmi rozvody, stejně mi to celé přišlo trochu spíchlé horkou jehlou.
Peggy (Denée Benton) si tuto řadu jela svoje s rodiči v Newportu, a ačkoliv mi trochu chyběly její interakce s Marian, myslím si, že to byl super krok. Líbilo se mi mít větší vhled do sociálních vrstev v černé společnosti, které byly hezky znázorněné na kontrastu mezi Kirklandy a Scotty (a hlavně se mi líbilo, jak Dorothy (Audra McDonald) v My Mind Is Made Up natrhla Elizabeth (Phylicia Rashad) prdel). Linka s Peggy a Williamem (Jordan Donica) se mi líbila hlavně tím, že Peggy pro samé dvoření nezapomněla na svou kariéru, jak se to ženským postavám často stává, ale William je po té předchozí havárce rozhodně masivní upgrade, takže za mě dobrý. Asi bych se obešla bez té velkolepé žádosti o ruku, ale vzhledem k Peggyině minulosti to gesto z Williamovy strany dávalo smysl a Peggy vypadala šťastná, takže hanět to nebudu. (Nakonec jako introvert jsem stejně silně podjatá.)
Co se týče dalších postav, tam mě potěšili s Trotterem (Ben Ahlers) – byť po prodání patentu to trochu zbytečně natahovali – a hlavně tou scénou s Armstrong (Debra Monk), která byla nečekaná, ale sedla tam jak prdel na hrnec. Ten opatrný vztah mezi Jackem a Bridget (Taylor Richardson) by se mi i líbil, ale obávám se, že z toho bude další zbytečně natahovaná linka, která bohužel nebude souviset s Bridgetinou minulostí, která by ji jako jedinou odůvodňovala. S Bruce (Celia Keenan-Bolger) a Baudinem (Douglas Sills) mě potěšili už míň; zápletka sama o sobě byla zajímavá, ale na drama takové tonáže se tomu věnovali hrozně málo a opakovaně jsem zapomínala, že se to vůbec děje.
Prakticky jediné, co mi na řadě ale skutečně vadilo, byla Lina Astor (Donna Murphy), konkrétně její postoj k rozvodům a rozkol s Wardem McAllisterem (Nathan Lane); ta první linka pro mě nebyla zajímavá čistě, protože mě nezajímá ani Lina, ani její stereotypní společenské postoje, a ta druhá, protože ač začala jako Capote a labutě, rychle vyšuměla v absolutní nic. Kdyby všechen čas, který věnovali Lině Astor – která pro mě od začátku byla personifikovaná většinová společnost, pro účely ostatních zápletek nepotřebovala být nic víc a přes veškerou snahu je neskonale nudná – dopřáli budování vztahu Gladys a Hectora, užila bych si to mnohem víc.
Abych ale nekončila negativně – což by moc nedávalo smysl, jelikož celkově řadu vnímám veskrze pozitivně – chci ještě vypíchnout tři drobnosti, které mi udělaly radost: zaprvé vždy skvělá Merritt Wever (Monica) jako Berthina sestra z lidu, která jí vtipně nastavovala zrcadlo, zadruhé fakt, že Gladysin portrét maloval John Singer Sargent, jehož obrazy tvoří většinu inspo složky pro můj rozepsaný pseudohistorický román, a zatřetí ten krátký záběr na Britannic ve finále, který mi udělal větší radost, než by vzhledem k jeho délce a nedůležitosti pravděpodobně měl. Zkrátka a dobře, i přes drobné výhrady jsem si třetí řadu The Gilded Age nesmírě užila a těším se na čtvrtou.
Nejvíc jsem byla samozřejmě zvědavá na dynamiku mezi Agnes (Christine Baranski) a Adou (Cynthia Nixon), která se ve finále minulé řady úplně otočila, a nebyla jsem zklamaná. Agnes byla přesně tak uremcaná a ironická, jak jsem doufala, a Ada se s tím prala v souladu se svým mírným, naivním charakterem velmi statečně. Cynthia Nixon odvedla s rozbolavělou, truchlící Adou skvělou práci, zvlášť jsem s ní cítila v If You Want to Cook an Omelette, když se zhroutila Agnes do náruče.
Oscar (Blake Ritson) je pro mě obvykle nejslabším článkem příběhu a za začátku řady to vypadalo, že se na tom ani tentokrát nic nezmění, ale smrt Johna Adamse (Claybourne Elder) přinesla jeden z nejlepších hereckých výkonů, které jsem v tom seriálu viděla, a to konkrétně v Ex-Communicated. Následné scény s Maud Beaton (Nicole Brydon Bloom) mě překvapily ještě příjemněji a musím říct, že pokud se na něco do čtvrté řady těším, je to Oscarovo účelové manželství s Turner (Kelley Curran), ti dva dohromady budou dokonalá kalamita.
Marian (Louisa Jacobson) nejspíš převzala štafetu po Oscarovi, protože tuhle sezónu mě nejvíc nudila ona. Její vztah s Larrym (Harry Richardson) byl sice sladký, ale až do druhé poloviny řady nezáživný, a pak přišli s klasickou zápletkou založenou na nedorozumění, které nemám moc ráda, a ještě ke všemu ji hrozně natahovali. Ačkoliv jsem na začátku byla nestranná, Larry mě docela naštval tou „nic jsem ti neřekl, protože by ses zlobila“ obhajobou – nebo jak říkám já, manipulací – ale na konci to překvapivě vybral a vrátil se do správného pruhu, takže pokud jim to nakonec klapne, budu ráda.
To mě přivádí k Russellům, kteří měli asi největší drama v podobě Gladysiných (Taissa Farmiga) nedobrovolných zásnub a svatby s vévodou z Buckinghamu (Ben Lamb). Už ve chvíli, kdy k ní navzdory všem peripetiím nakonec došlo, jsem věděla, že Fellowes a spol. nenechají Gladys trpět, a nespletla jsem se – její válka se švagrovou Sarah (Hattie Morahan) byla, ač zábavná, milosrdně krátká, a potěšilo mě vidět Gladys triumfovat. Trochu mě mrzelo, že se nevěnovalo víc času jejímu vztahu s Hectorem, tam to vzali hodně hopem a jako fandu zápletek s vynuceným manželstvím/„enemies to lovers“ mě to docela mrzelo, ale jinak mě její prozatímní osud nakonec zahřál u srdce.
Bertha (Carrie Coon) je jedna z těch postav, na kterou myslím, když mluvím o tom, že potřebujeme víc pořádně napsaných žen. Pokaždé, když The Gilded Age sleduju, osciluju u ní mezi láskou (viz Berthina snaha změnit postavení rozvedených žen ve společnosti) a nenávistí (viz Gladysina svatba), a neuvěřitelně si to užívám, protože Bertha je psaná jako rozporuplný člověk, a ne jako dějové hybadlo, jak to u tohoto typu (ženských) postav bývá. Zvlášť mě potěšila ve vztahu k Marian, protože jsou si podle mě dost podobné, a Marian Berthino vedení ocení víc, než ho kdy docenila nebohá Gladys. George (Morgan Spector) v tom tuto sezónu plaval a ve finále mě vyloženě naštval – „sám jsem nezasáhl, protože to pro mě bylo jednodušší, ale všechno je tvoje vina“ je ještě horší obhajoba, než ta Larryho – a byť na to stavěli od začátku s těmi rozvody, stejně mi to celé přišlo trochu spíchlé horkou jehlou.
Peggy (Denée Benton) si tuto řadu jela svoje s rodiči v Newportu, a ačkoliv mi trochu chyběly její interakce s Marian, myslím si, že to byl super krok. Líbilo se mi mít větší vhled do sociálních vrstev v černé společnosti, které byly hezky znázorněné na kontrastu mezi Kirklandy a Scotty (a hlavně se mi líbilo, jak Dorothy (Audra McDonald) v My Mind Is Made Up natrhla Elizabeth (Phylicia Rashad) prdel). Linka s Peggy a Williamem (Jordan Donica) se mi líbila hlavně tím, že Peggy pro samé dvoření nezapomněla na svou kariéru, jak se to ženským postavám často stává, ale William je po té předchozí havárce rozhodně masivní upgrade, takže za mě dobrý. Asi bych se obešla bez té velkolepé žádosti o ruku, ale vzhledem k Peggyině minulosti to gesto z Williamovy strany dávalo smysl a Peggy vypadala šťastná, takže hanět to nebudu. (Nakonec jako introvert jsem stejně silně podjatá.)
Co se týče dalších postav, tam mě potěšili s Trotterem (Ben Ahlers) – byť po prodání patentu to trochu zbytečně natahovali – a hlavně tou scénou s Armstrong (Debra Monk), která byla nečekaná, ale sedla tam jak prdel na hrnec. Ten opatrný vztah mezi Jackem a Bridget (Taylor Richardson) by se mi i líbil, ale obávám se, že z toho bude další zbytečně natahovaná linka, která bohužel nebude souviset s Bridgetinou minulostí, která by ji jako jedinou odůvodňovala. S Bruce (Celia Keenan-Bolger) a Baudinem (Douglas Sills) mě potěšili už míň; zápletka sama o sobě byla zajímavá, ale na drama takové tonáže se tomu věnovali hrozně málo a opakovaně jsem zapomínala, že se to vůbec děje.
Prakticky jediné, co mi na řadě ale skutečně vadilo, byla Lina Astor (Donna Murphy), konkrétně její postoj k rozvodům a rozkol s Wardem McAllisterem (Nathan Lane); ta první linka pro mě nebyla zajímavá čistě, protože mě nezajímá ani Lina, ani její stereotypní společenské postoje, a ta druhá, protože ač začala jako Capote a labutě, rychle vyšuměla v absolutní nic. Kdyby všechen čas, který věnovali Lině Astor – která pro mě od začátku byla personifikovaná většinová společnost, pro účely ostatních zápletek nepotřebovala být nic víc a přes veškerou snahu je neskonale nudná – dopřáli budování vztahu Gladys a Hectora, užila bych si to mnohem víc.
Abych ale nekončila negativně – což by moc nedávalo smysl, jelikož celkově řadu vnímám veskrze pozitivně – chci ještě vypíchnout tři drobnosti, které mi udělaly radost: zaprvé vždy skvělá Merritt Wever (Monica) jako Berthina sestra z lidu, která jí vtipně nastavovala zrcadlo, zadruhé fakt, že Gladysin portrét maloval John Singer Sargent, jehož obrazy tvoří většinu inspo složky pro můj rozepsaný pseudohistorický román, a zatřetí ten krátký záběr na Britannic ve finále, který mi udělal větší radost, než by vzhledem k jeho délce a nedůležitosti pravděpodobně měl. Zkrátka a dobře, i přes drobné výhrady jsem si třetí řadu The Gilded Age nesmírě užila a těším se na čtvrtou.