21. ledna 2022

Simona Ahrnstedt: Všechno a tebe (Med hjärtat som insats, 2020)

„Kdo nehladoví po spravedlnosti, ten je přesycený privilegii.“

zdroj: databazeknih.cz
Simona Ahrnstedt si mě v loňském roce zaháčkovala svou chytře psanou "moderní romancí" natolik, že jsem se těšila na každou další knížku. Po Jen o trochu víc jsem si upřímně myslela, že si na další díl docela počkám (proč, když předchozí měly rozestupy dva roky, to neumím povědět) a když jsem před Vánoci našla v knihkupectví Všechno a tebe, měla jsem obrovskou radost. Ani tato knížka nemá žádnou návaznost na předchozí ze stejné série (a jak zapadá do celkového tématu protikladů mi taky není moc jasné), ale jako vedlejší postava v ní vystupuje Tom Lexington (s Ambrou mají dvě děti a stále jim to klape), mihne se v ní David Hammar (jeho manželství s Natalií stále vzkvétá) a objeví se i psycholožka Leila, takže jsem oficiálně hodila ručník do ringu a nesnažím se už nic pochopit.

Nebudu chodit kolem horké kaše, tato knížka mi přišla zatím nejslabší; kromě uspěchaného a příliš stručného konce, který Simoně Ahrnstedt nevyčítám poprvé, knížka opět obsahuje ten "PTSD vyléčené láskou" nešvar a zatímco v případě Toma Lexingtona v Žáru a ledu to byl patrně ten jediný způsob, jak ho realisticky "vyléčit", tady doslova přitáhli do děje psycholožku, ke které Dessie šla a dokonce se jí otevřela, tudíž nebylo nutné tu komplexní duševní poruchu redukovat na něco, co vyléčí dostatek vitamínu D (P?).

Hlavním mužským hrdinou je Sam Amini, který se s mámou přestěhoval do Švédska z Íránu jako malý kluk, takže hned v úvodu knížky je jasné, že rasismus bude opět velké téma. Sam v sobě svoje perské dědictví nepopírá, ale je ateista a životním stylem i přesvědčením je víc Švéd než cokoliv jiného (což je samozřejmě ta pro Evropany stravitelná forma muslimského imigranta, nicméně jak jsem psala už v minulé recenzi, sama jsem srab zabředávat do jiných kultur a ras, abych něco nepodělala, takže nebudu kritizovat někoho, kdo se o to pokouší). Hodně se mi líbilo, jak se v sobě Sam svoje dvě kultury snoubí a obě doceňuje pro to, co si z nich vybral držet. Není to první taková postava, pokud si vzpomínám, ale teprve tady ta multikulturnost (interkulturnost?) imigrantů krásně vystoupila z papíru a nebylo možné tuto Samovu část od jeho charakterizace oddělit. (A ano, Sam je samozřejmě vysoký, ramenatý a ve skvělé fyzické kondici.)

Jeho "protikladem" je Dessie Dickson z tradiční švédské rodiny (tradiční tady - jako skoro všude - znamená bílá, sekulárně křestaňská a extrémně podezřívavá ke všemu, co její hodnoty nesdílí), navzdory očekávání rodičů se dala k armádě a teď funguje jako pravá ruka Toma Lexingtona (byla jsem si celkem jistá, že v Žáru a ledu se zmiňuje ženský operativec Lodestaru a zajímalo by mě, jestli to náhodou nebyla Dessie, ale krátký průzkum mě ujistil, že ne). Ve chvíli, kdy ji poznáváme, v sobě necelý rok nosí tajemství; při záchraně mladší sestry své nejlepší kamarádky v Turecku v sebeobraně zabila jednoho z útočníků a teď trpí PTSD a panickými atakami, což je při jejím povolání skutečně výbušná a pro čtenáře lahodná kombinace a právě proto mě zrovna tohle zklamalo asi nejvíc, ten potenciál byl fantastický, ale provedení ho za mě nenaplnilo.

Sam a Dessie randili, když jim bylo devatenáct a rozešli se ve zlém, takže když se znovu setkají ve chvíli, kdy je Sam klientem Lodestaru, pěkně to mezi nimi skřípe a jiskří zároveň, což, jak víme, je jedno z mých oblíbených klišé. Jejich vztah kdysi sice ztroskotal na nedorozumění, což je naopak jedno z mých nejmíň oblíbených klíšé, ale protože jim bylo devatenáct, označím to tady jako jeden z mála momentů, kdy je tento za mě nadužívaný dějový nástroj použitý správně. Tahle linka sama byla super, sexuální napětí fungovalo, sexuální cukatura rovněž (aspoň jednou v životě bych chtěla mít sex jako hrdinové feministicky laděných milostných románů, podle toho popisu to musí střílet mozek do stratosféry) a jejich kočkování mě bavilo.

Zápletka s Patricií a Douglasem byla šílená a ještě tak dva roky zpátky bych řekla, že nepříjemně přitažená za vlasy, ale po posledním roce a půl, kdy jsem zabředla do "true crime" YouTube a dozvěděla se o ještě horších zdokumentovaných magořinách, to Simoně Ahrnstedt nechám. Kdo je Texas a kdo je ta tajemná blondýna, se kterou Sam Douglase viděl, jsem uhodla dřív, než přišlo velké vyvrcholení, ale necítila jsem se nijak ochuzená, spíš jsem měla radost, že jsem se nepletla. Vyvrcholení na mě fungovalo, ale přišlo až v předposlední kapitole a ta poslední podle mě nebyla moc dotažená; o noži, který měl Dessie usvědčit ze zabití, nepadne ani slovo, přestože se ztratil někde mezi hosty; o prodejní smlouvě, kterou musel Sam podepsat, se taky nikdo nezmíní a ačkoliv vím, že smlouva podepsaná pod nátlakem je ve většině částí světa neplatná, taky vím, že se to těžko dokazuje a bylo fajn tyhle dvě věci explicitně uzavřít. Skutečnost, že Dessie, 3/4 knížky intenzivně bojující s PTSD, má na fakt, že ji vlastní sestra málem zabila, psychicky terorizovala svoje děti a bývalého manžela a kdysi sexuálně napadla Sama, prakticky nulovou emocionální reakci, byl jen třešničkou na pěkně neuspokojivém dortu.

Kolem a kolem si myslím, že ta knížka měla dobrý námět, zajímavě postavené postavy a celkem propracovanou kriminální zápletku, ale ke konci se začala rozpadat a končí hrozně uspěchaně. Zkrátka a dobře, ingredience byly dobré a kvalitní, ale ve špatném poměru a jídlo bylo celkově nedovařené. Doufám, že s další knížkou si dá Simona Ahrnstedt trochu na čas, protože tohle bylo podle mě pod jejím standardem a je to škoda.