 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Abych začala tím nejdůležitějším, tak Jen o trochu víc konečně má nějaký odklon od ideálního archetypu hlavního hrdiny. Narozdíl od všech těch vysvalených, sportovně založených boháčů z předchozích knížek, je Thor ovdovělý zadlužený biofarmář s dvěma dětmi, který je samozřejmě opět pořádně urostlý, ale trénovaný fyzickou prací a ne posilovnou, což byla skutečně vítaná změna. I zápletku to udělalo dost jinou - hlavní hrdina měl závazky, které se navzdory vzletným slovům nedaly vypovědět a nemohl se jen tak přesadit, což vzhledem na nastavení romance mezi ním a Stellou a Stellou samotnou, s jejími sny a aspiracemi, mohlo v jiné knížce vyústit úplně jinak. Je to ale pořád červená knihovna a je to pořád Simona Ahrnstedt, takže tam ten happy end byl a docela příčetný.
Je to ale právě v tomto místě, kde mám trochu výhrady - v podstatě se mi hrozně líbilo, že Stella dokázala, co chtěla, ale její hodnoty se mezitím změnily - je to jeden z aspektů lidského života, kterým si každý projdeme během jeho trvání minimálně jednou, a který se ve fikci, zvlášť té s přímočarým dějem, moc nevidí - ale přála bych si, aby to bylo během celé knížky trochu víc rozpracované. Z děje je jasně poznat, že Stella chce šít, práce v Laholmu ji baví a že je fakt hodně udělaná do Thora, ale ten ekologický aspekt jejího rozhodnutí byl prakticky pořádně zmíněný až v závěru a vzhledem k tomu, jak dobře sedl k tomu, co dělá Thor, a vytvořil mezi nimi tolik potřebnou společnou hodnotu pro fungující happy end, byla fakt škoda, že nebyl prozkoumaný dřív.
Stejně jako v Jen o trochu víc se ani tady sekundanti hlavních hrdinů nedali dohromady jako v předchozí trilogii, čehož si fakt cením, protože to dodává rozmanitost. Stellina nejlepší přítelkyně Maud, militantní feministka, která vypadá jako vikingská válečnice a co nevidět čeká narozeniná potomka, je podle všeho šťastně vdaná za muže, který je jejím naprostým opakem, což... Ta jejich načrtnutá lovestory je hezká anekdota, ne že ne, ale nějak si nedovedu představit mít děti s někým, kdo tak horentně odporuje něčemu, co je pro mě tak důležité, jako feminismus pro Maud, tenhle aspekt mi přišel přinejmenším trochu zvláštní. Thor nemá jako sekundanta kamaráda, ale svého bratra - jednovaječné dvojče, které po svém coming outu z Laholmu odešlo dělat právníka do Stockholmu - se kterým má lehce turbulentní vztah. Trochu bych si přála, aby se tomu věnovalo víc pozornost, ale nemůžu než opět nevypíchnout fakt, jak Simona Ahrnstedt ze svých postav prostě nedělá psychology amatéry, a když už si něco vyříkají, tak to proběhne velmi lidsky, realisticky a rámci limitací daných charakterů.
Hodně se mi líbila linka Juni, cítila jsem při ní takový ten bezzubý hněv a bezmoc, který cítím, když něco prožívám, takže ta mě určitě chytila. Podlinka s Rakel a Nawal byla taky skvělá - Rakel obecně byla opět příklad takové té obligátní postavičky, v tomto případě zahořké staré ženy, které umí Simona Ahrnstedt umně převrátit na hlavu, aniž by musela provést nějakou necharakteristickou proměnu povahy či příběhu - a nebýt toho uspěchaného konce ve chvíli, kdy už to člověk ani nečekal, líbilo by se mi i Stellino hledání otce. Závěrečný zvrat se svatbou, která nebyla svatbou Thora a Stelly, byl super, čistě protože to bylo celé tak přesládlé, že mě fakt překvapil.
Celkově ta knížka není špatná, pořád jsem si ji užila, jsem ráda, že jsem do ní investovala, ale nedostatky, které jsem vypíchla výše, mě drží od toho, abych ji nazvala skvělou, nicméně dlouho víme, že jsem knižní snob, co zbytečně rýpá, a jako červená knihovna Jen o trochu víc dodalo přesně, co si od toho člověk slibuje, a opět pořádně explicitně, takže nač si vlastně stěžovat. Pro další Simonu Ahrnstedt rozhodně opět nadšeně poběžím.