 |
| zdroj: booktook.cz |
Hlavní hrdinka Lexia je po Åse druhá explicitně plnoštíhlá postava, byť tentokrát v hlavní roli, takže knížka klade velký důraz na to, jaké to je být tlustou ženou v dnešním světě, který slučuje štíhlost se zdravím a cokoliv nad ono magické číslo v kolonce BMI (jehož limity většinou buď neznají nebo úplně ignorují) znamená nezdraví a obezitu, kterou takový člověk samozřejmě automaticky propaguje pokaždé, když se vyfotí na Instagram nebo se obleče do něčeho, co společnost usoudila, že je jen pro štíhlé lidi. Takového člověka je pak nutné šikanovat "pro jeho zdraví," protože blbé kecy, nevyžadané rady a vyložená verbální krutost vždycky vedou k pozitivní změně životního stylu a ne k depresím, nenávisti k vlastnímu tělu a PPP. (Je to samozřejmě ironie, katastrofální dopady negativního přístupu k tělu jsou opakovaně prokázané.)
Zkrátka a dobře pokud svému tělu klademe podmínky pro to, jak má vypadat, abychom ho mohli milovat, nebudeme nijak motivovaní starat se o něj dobře a udržovat ho zdravé, čímž pádem nikdy nezačne vypadat tak, jak musí, abychom to milovali, a celkem spolehlivě si tím zničíme zdraví psychické i fyzické. A jak říká Lexia, pokud je hlavním cílem těhle nenávistních kampaní samozvaných expertů naše zdraví, pozitivní přístup k tělu by měl být jejich denní chleba a ne rudý hadr. (A jestli mě ještě jednou bude o zdraví a hubnutí poučovat někdo s zapálenou cigaretou v ruce nebo někdo, kdo chlubí faktem, že "přes den nepotřebuje jíst", začnou lítat facky.)
Ale abych se vrátila ke knížce jako takové, Všechno, co chci krásně laicky formuluje, co je na celé té nenávisti "body positivity" nelogické a zvrácené, a na příkladu Lexiina vztahu s její trapičkou Josephine ukazuje, že obě jsou oběti stejné rétoriky. Jako v každé takové situaci jsou tací, kteří se uvědomují, že je s nimi nakládáno špatně a chtějí to změnit (Lexia) a tací, kteří akceptují status quo jako pravdu a leckdy se i přidají na stranu agresorů, aby byli na "správné straně historie" (Josephine). Nic z toho samozřejmě neomlouvá Josephinino jednání, ale je to krásný příklad toho, proč je natolik důležité identifikovat vlastní předpojatosti a umět praktikovat solidaritu, plus jeden z důvodů, proč Simonu Ahrnstedt tolik miluju - žádná z jejích postav není nikdy charakterizovaná jako tradiční záporák a je čistě na čtenáři, aby si na ně udělal názor podle jejich jednání.
Na to konto musím zmínit Rebeccu, po jejímž příchodu na scénu jsem ztratila v Simonu Ahrnstedt trochu důvěry, jelikož hodnou chvíli vystupovala jako taková ta typická telenovelovská mrcha, ale byla jsem malověrná a zasloužím si pokání, protože Rebecca měla super vývoj a trošku mě mrzí, že ho čtenář sledoval jenom z povzdálí a nebyl jeho součástí. Krásně je na ní ilustrováno, že i když žena hraje podle pravidel patriarchátu a dokonce se jí daří využívat ho ve svůj prospěch, dřív nebo později nevyhnutelně padne kosa na kámen, protože ten systém prostě není nastavený tak, aby ji upřednostnil ve chvíli, kdy dojde na rozhodnutí mezi ní a chlapem. A to se v této knížce (kde je patriarchát doslova personifikovaný Rebečiným otcem Royem) samozřejmě stane. Ten moment, kdy Rebecca poslala svého otce, který ji roky nutil proskakovat hořícími obručemi pro trochu uznání, které by mělo být od rodiče samozřejmé, k šípku a místo vrácení se k Adamovi, které se Roy snažil zprostředkovat, si začala vášnivou lesbickou aférku s trans ženou, pro mě byl mnohem epičtějším vyvrcholením než Lexiin proslov na konci.
Právě konec byl jeden důvod, proč z knížky nejsem nadšená na 100 %: zaprvé byl stejně stejně jako v případě Nepřátel a milenců hrozně uspěchaný a zanechal na můj vkus až příliš otázek, které se během děje řešily až moc prominentně na to, aby o nich nepadlo ani slovo (primárně bych ráda věděla, co bude s agenturou, kam se vrtne Adam a jak se vztah slučuje s Lexiinou nezávislostí, která je opakovaně zmiňovaná jako něco, co je pro ni velmi důležité), a zadruhé mi přišel prostě příšerné přepálený i v rámci žánru a to je co říct. Možná kdyby mě uspokojil informačně a přišel tam nějaký zajímavý zvrat z hlediska chování postav (třeba kdyby se ukázalo, že Leo přece jen není absolutní hovado), to muchlování na pódiu při vyhlašování celostáních cen by mě tolik nedráždilo, ale takhle to bylo mnoho povyku pro nic.
Druhý důvod, který jsem identifikovala, byl Adam, který byl stručně (ano, vím, co to je) řečeno ze všech těch hlavních chlapů, které jsem od Simony Ahrnstedt dosud četla, ten nejmíň zajímavý. Zaprvé máme zase finančně zajištěného a konvenčně atraktivního chlapa ve skvělé fyzické kondici, což mě už trochu nudí - zvlášť ve chvíli, kdy dostáváme zajímavé hrdinky různých barev a velikostí, a ve chvíli, kdy je Adam workoholik a machr přes čísla, přes které se víceméně realizuje, a kterého by klidně dávalo naprostý smysl, kdyby pro posilovnu neměl nejen slabost, ale ani pochopení. (Ano, vím, že série se jmenuje Protiklady se přitahují, takže dává smysl, že když je Lexia oplácaná, Adam bude ve formě, na druhou stranu je to na Simonu Ahrnstedt trochu moc doslovné. Taky vím, že je to fantazie pro ženy, které sní o tom, že je oklátí bohatý svalovec (a nebudu lhát, že to pro mě není atraktivní představa, koneconců čtu tyhle knížky), ale pokud pracujeme s tím, že ne všechny ženy jsou 90-50-90 a přece si zaslouží být milované, pak musíme stejný postoj zaujmout i k mužům, jinak je to míň osvěta a víc pokrytectví.)
A zadruhé to jediné, co se netýká jeho práce nebo Lexie, mi od těchto dvou věcí přijde tak nějak dějově odtržené. David z Nepřátel a milenců měl v jistém smyslu podobnou minulost, ale její následky a šrámy byly do děje zapracované mnohem výrazněji, kdežto ty Adamovy jsou víceméně jen pozadí, které mizí, když není s Lexií. Ve chvíli, kdy je Lexiina linka s pozitivním přístupem k tělu natolik zapracovaná do té hlavní a dění v agentuře, je to prostě nepoměr, který mě trochu mrzí. Musím ale přiznat body za jeho vývoj z hlediska sociálních otázek - jeho postupné uvědomění, že nestačí bezpráví jen nedělat, ale zároveň se proti němu vyhranit, když je mu svědkem, je super, a díky němu mě ještě víc mrzí, že je Adamovým účelem v příběhu být hlavně tím pekáčem buchet "nepochopitelně" zamilovaným do sádla a ne svou vlastní postavou.
Během čtení Všechno, co chci jsem začala být upřímně zdědavá, jak budou jednotlivé díly propojené a snažila se odhadnout, která z postav se může objevit v tom dalším, ale podle toho, co jsem zatím přečetla, spolu knížky souvisí jen tematicky, což pro mě trochu škoda, protože mám pro ten přestup vedlejších postav do hlavních velkou slabost. Vím, že bych si možná měla dát ve čtení pauzu, příliš podobných knížek prostě nevyhnutelně vyústí v rýpavost viz výše a určitou únavu z typických prvků žánru (kterým se vyhne málokterý autor a které nutně nemusí být nic negativního), ale nemůžu si pomoct.
Závěrem nemůžu nezmínit, že knížka, která se odehrává v marketingovém prostředí a jejíž hlavní zápletka je snaha postavit kampaň na ženské spodní prádlo, která není určená primárně chlapům a modelky v ní vystupující nejsou jen po všech stránkách fyzicky dokonalé štíhlé bělošky, a kde je hlavní hrdinka oplácaná blondýna, má na grafice obálky velmi štíhlou brunetu. Pravděpodobně by mě to u přebalu romance vůbec nezarazilo, kdyby předchozí série od stejného nakladatelství neměla na přebalu pár představující hlavní hrdiny s úzkoslivě sladěnou barvou vlasů a dokonce i šatů, ale takhle je to přinejmenším úsměvné. Díky rozdílné barvě vlasů modelky pochybuju, že to byl záměrný tah marketingu a nemá to co dělat s obsahem knížky, ale pobavilo mě to natolik, že jsem to musela zmínit.
Každopádně i přes výhrady Všechno, co chci v knihovničce rozhodně zůstává.