 |
| zdroj: knizniklub.cz |
Plus knížky byla rozhodně její premisa - ruská židovka, která většinu svého života prožila v Německu, trochu bojuje s tím, kam patří a kde je její identita - a následné zpracování, kde byla ta rozpolcenost (pro Němce je spíš Ruska, pro Rusy je víc židovka než cokoliv jiného, pro židy je málo žid, protože víru nepraktikuje a přešla na ni od otce) krásně vidět. Druhé velké téma pro mě byl fakt, že se Izy živí v umělecké branži a dotýká se těch typických „dá se tím uživit“ témat, což je mi z nějakého důvodu blízké, přestože se tam nepohybuju a uměním se neživím. Třetí téma je ženství - ženství je pro mě vždycky velké téma - a ta neustálá napruženost a nutnost zůstat ve střehu, která je známá každé ženě, která se pohybuje po světě sama (zvlášť v noci).
Tahle celá linka se mi hodně líbila i protože jsem neměla nejmenší tušení o tom, že německá vláda po válce pozvala ruské židy do země, díky čemuž vznikla celá imigrační vlna - během čtení jsem se nechytala, musel mi tuhle část historie vysvětlit až rozbor na konci a teď, když si to chci vyhledat, nevyskakuje žádný relevantní výsledek (nicméně pravda je, že se moc nesnažím) a knížku už nemám, abych ověřila, kdy přesně to bylo. Na to konto jsem ráda, že jsem si cokoliv následující po hlavním příběhu tentokrát přečetla (i když hlavně kvůli zmatenému konci), byť kromě dozvdělání mi jedním dechem připomněl, proč to obvykle nedělám (viz „zhmotněním jejího duševního penisu“ - ano, autorem byl muž).
Mínus knížky byla celá ta milostná linie - Izy miluje Timura, který s ní pro svůj původ sdílí svou vykořeněnost, a který je tak dokonalý, že i prdy mu pravděpodobně voní po fialkách. Timur má ale přítelkyni, která je kdoví proč po celou dobu knížky démonizovaná jako absolutní manipulativní kráva, která Timura ovládá svou křehkostí, ale zároveň mu dělá dominu (já taky ne), vše pro ten zločin chození s Izyiným miláčkem, který jí s Izy zahýbá. Na jednu stranu je to naprosto výborná racionalizace ženy, která dobrovolně spí se zadaným mužem a jelikož se nechce cítit jako ta špatná (kterou podle mého názoru v této konkrétní situaci je), musí být špatná její "sokyně", kterou je míněna podváděná oficiální partnerka jejího milence, která o svém paroží patrně nemá nejmenší tušení. Na stranu druhou nemám ráda ženy, které to dělají, a ještě se stylizují do role té poslední spravedlivé, které chtějí lásku svého života ochránit od té fúrie, aniž by byly schopné rozeznat nebo ochotné si připustit, že ten hlavní záporák je tady ten chlap, který (doslova) vyjebává s oběma.
(Docela mě pobavilo, jak ta esej na konci nazývá Timura „nerozhodným“ (ano, autorem byl muž) jako kdyby tam z Timurovy strany probíhalo nějaké rozhodování, což nebyl můj pocit, je to zkrátka jeden z těch chlapů, co chce sedět jedním zadkem na dvou židlích, hrát to na obě strany a ani náhodou se nemíní „rozhodnout“, protože dostává přesně to, co chce. tl;dr: Timur není nerozhodný, je to neloajální obšoust, a číst, jak po něm celou knížku Izy prahne, dělá si z něj poloboha a fluše na jeho partnerku, bylo jak dobrovolně šlapat na lego.)
Knížku by pro mě patrně bylo jednodušší číst, kdyby nebyla psaná ich-formou a nebo prezentovala úhel pohledu více lidí, protože vidět svět Izyinou optikou bylo tím víc vyčerpávající, čím déle jsem četla, a minimálně půl toho kňučení po dokonalém Timurovi by se tím vyškrtlo. Na druhou stranu je potřeba vzít v potaz, že ich-forma mi v tom nejlepším případě pouze nevadí, jelikož ten způsob psaní jako takový nemám a nikdy nebudu mít ráda, a knížka měla popisovat životní zkušenost hlavní postavy v té konkrétní situaci, takže ich-forma byla z autorského hlediska naprosto logickou volbou. Na to konto je nutno říct, že byla výborně dotažená - nikde jsem nenarazila na moment, kdy autor zapomněl, že má k dispozici jen dvě oči a jednu mysl - a díky tomu uměla být velmi sugestivní.
Co se týče struktury děje jako takové, je to ten typ knížky, který je víc o pocitech a reakcích hlavní postavy na svůj všední život a celkový úděl, než o konkrétní akci nebo velkolepých událostech, což mi vyhovuje. V poslední třetině to začalo být extrémně zmatené, ale konec - byť sám o sobě otevřený - dal čtenáři dost informací na to si to vysvětlit, což jsem upřímně ocenila. (Byť jsem se pak v doslovu musela ujistit, že jsem to správně pochopila.) Pokud to dobře dopadne - byť při Izyině cynismu, který hraničí s drsností puberálního "edgelorda", lehkém alkoholismu, depresi a s tím pravděpodobně souvisejícím PPP, které na mě z jejího náhledu na svět a vyprávění přímo křičely, se těžko usuzuje, co je vlastně dobře - má v rukou tu jedinou věc, která Timurovi pomůže se rozhodnout, a pokud se aspoň něco z toho dění ve vile dá použít jako určující, tak i nějakou ochotu k otevřenému vztahu, kterou s ním bude skutečně potřebovat, což tak nějak řeší celou tu (pro mě otravnou) milostnou linku. Ta vykořeněnost se úplně vyřešit nedá, takže je tahle interpretace tak blízko k uspokojivému konci, kam se čtenář v téhle knížce může dostat.
Celkově je je Superpozice jedna z těch knížek, která je podle mě řemeslně skvěle napsaná a pracuje se zajímavými motivy, ale s hlavní hrdinkou se názorově a morálně natolik rozcházím, že mě při čtení regulérně sere. Už se mi to stalo a určitě se mi to zase stane a nemám s tím žádný problém, protože můžu takto plameně nesouhlasit jenom s někým natolik dobře napsaným, že pro mě vystoupil z papíru, v knížce natolik dobře vystavěné, že mě nekompromisně vtáhla. Je to jeden z těch kousků, který bych doporučila dál už jen proto, že se nad ním musí přemýšlet, ale který si patrně znovu nepřečtu, protože mě Izy příliš rozčiluje a protože její pesimistický pohled na svět je zvlášť v současnosti pro mě příliš vyčerpávající.