 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Nebudu lhát, jako pro Evropanku z post-komunistické země, kde je "šlechtic" buď urážka nebo fetiš (a která stejně už roky před první republikou a komunismem prakticky neměla domácí šlechtu) je pro mě těžké chápat ten konstrast Nataliina dlouhého, starobylého rodokmenu a Davidova dělnického původu jako něco, co v moderní Evropě ještě hraje nějakou zásadní roli, na druhou stranu rozumím tomu, že Švédsko je království a jejich mentalita může být v tomto ohledu úplně jiná. Mimoto ty implikace, které to mělo - David, jeho nové peníze, stigma a trauma dítěte matky samoživitelky a opakované útoky na tradiční hodnoty (míněno letitý sexismus, rasismus a xenofobie) vs. Natalie narozená do peněz s životem stíženým prakticky jen tím, že je žena, což navíc vnímá jako překážku nutnou překonat a ne jako naprosto nesmyslnou diskriminaci - pořád fungovaly bez nutnosti chápat třídní rozdíly v monarchii, takže vlastně o nic nešlo. Plus fakt, že světu vládnou staří bílí heterosexuální šovinisté, je absolutně univerzální a jestli je dotyčný šlechtic nebo ne nehraje v konečném důsledku žádnou roli.
Prostředí vysoké ekonomiky je pro mě absolutně neznámé, většině toho jsem nerozumněla a upřímně ani neměla žádnou touhu rozumět, ale naštěstí pochopit cokoliv z těch finančních machinací nebylo důležité pro pochopení toho, proč jsou morálně šedivé a budí ten rozruch, které budí, takže ani to nebylo na překážku tomu, abych si to užila. Navzdory faktu, že Natalia a David byli oproti Alexanderovi a Isobel absolutní vanilky, byly jejich milostné scény pořád skvěle napsané a upřímně mě překvapilo, jaká králíkárna to byla. (V tom nejlepším slova smyslu.)
Nebudu ale lhát, nejvíc zvědavá jsem byla na Peterovu linku, čistě protože v druhém díle je pořádně rozpracovaná a má vlastní zápletku, ale upřímně jsem se nedozvěděla o moc víc, právě naopak. Trochu mě zklamalo, že Carolina byla z větší části využitá spíš pro posun Davidova a Peterova charakteru než pro vlastní zápletku, ale ohromně si cením toho poselství, že být oběť znásilnění nemusí znamenat konec života, a že při správné psychologické péči se to dá víceméně překonat stejně jako každé jiné trauma. Ten zvrat, kdy Carolina už dávno není tou polámanou kytičkou, kterou musí David za každou cenu chránit, a že celá jeho pomsta je a vždycky byla jenom o něm, bylo přesně to, co na Simoně Ahrnstedt tak miluju.
Stejně jako Alexanderovi a Isobel sekundovali Peter a Gina, tady Davidovi a Natalii sekundovali Åsa, Nataliina nejlepší kamarádka, a Michel, Davidův přítel a partner, což bylo trochu zklamání, protože ti dva prostě nebyli tak zajímaví a mozek dráždící jako Peter a Gina - zvlášť ve chvíli, kdy se ukázalo, že jejich společná vyhrocená minulost byla čistě jen o tom, že Michel dal kdysi Åse košem - a Michel sám byl prakticky tvořený jen tím, že je imigrant, Åsin objekt touhy a Davidův přítel. Jediný moment, kdy jsem ho vnímala jako samostatnou osobnost, byl na konci, jak absolutně a totálně ignoroval Davidovo prozření, aby se mohl věnovat Åse a sobě, protože pro mě osobně bylo hrozně osvěžující číst vedlejší postavu, která nežije jen skrz tu hlavní.
Åsa pro mě byla mnohem zajímavější, zaprvé protože to byla první postava v sérii, která je explicitně popsaná jako při těle, a za druhé protože je to vnímané veskrze pozitivně jak Åsou, tak jejím okolím (kde je sebevědomí, tam je většinou přijetí, a jakkoli nízké či vysoké číslo na váze z nás nedělá špatného člověka). Druhá věc bylo její zcela očividně trauma, které si zasloužilo mnohem víc prostoru, než dostalo, a ne tak rychlé rozuzlení, ale nebyla hlavní postava, takže se to tak nějak dalo čekat. Z druhého dílu navíc vím, že jejich příběh pokračuje uspokojivým způsobem, takže si vlastně nemůžu stěžovat. (Plus Åsino dumání nad krásou svých kuchyňských kachliček, zatímco ji Michel přehýbá přes linku, je skutečná pocta ženskému mozku, nemohla jsem se přestat smát.)
Jako v případě Ohně a vody jsem byla úplně spokojená s koncem: nebyl sice nijak přepálený, ale přišel mi uspěchaný do té míry, že když jsem po té valné hromadě viděla, kolik knížky zbývá, tušila jsem, že budu zklamaná. Minimálně ta záležitost s dítětem byla tak monumentální, že bych z Davidovy čekala něco víc než šťastné přikývnutí na místě, zvlášť potom, co mi moje partnerka tvrdila, že je a) neplodná a b) bral jsem si pokaždé kondom, ale co já vím, nejsem fiktivní hrdina s penisem. Mimoto mě překvapilo, jak hodně v příběhu figurovala Isobel a jak málo Alexander zvlášť v kontextu toho, že Tom Lexington, hlavní hrdina posledního dílu, v obou figuroval poměrně výrazně (byť v prvním víc představením a popisem než dějově), zatímco hlavní hrdinku posledního dílu jsem ani v jednom z těch dvou předchozích nezahlédla. Nicméně na třetí díl se teď těším o to víc.
Co se týče formy a překladu, tam se mi to zdálo mnohem lepší (znovu opakuju, že nekritizuju kvalitu překladu, ale stavbu výsledného českého textu, který byl u druhého dílu trochu kostrbatý), ale dívala jsem se a obojí dělala stejná překladatelka, takže těžko říct, jestli Nepřátelé a milenci dostali pořádného editora nebo jestli jsem si na formu knížky prostě jenom zvykla. Bylo tam i pár pěkných replik, které bych si bývala chtěla vypsat, ale tak jsem se čtením spěchala (ne protože bych to chtěla mít za sebou, ale protože jsem pořád chtěla vědět, co bude dál), že jsem se nechtěla zdržovat a teď je nemůžu najít. A nebudu lhát, mám ze sebe víc radost, že jsem se do toho tak zabrala, než abych se na sebe zlobila.
Celkově sice Nepřátelé a milenci nespadají do toho "enemies to lovers" motivu, ve který jsem doufala a který tak miluju, ale pořád to bylo výborné čtení, které jsem si užila od začátku do konce. (Začínám přemýšlet, že budu ve vyhledáváním Simony Ahrnstedt pokračovat i po dočtení trilogie, čistě protože mě baví a prostože můžu. Začínám uvažovat nad tím, že nějaká série recenzí očišťující pověst červené knihovny je možná na místě, nakonec kdo rozhodl o tom, že se za její čtení máme stydět? Řečnická otázka, samozřejmě.)