 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Co se týče řemeslné práce, nemám s knížkou nejmenší problém. Je skvěle psaná (a přeložená tak, že se čte, jako by byla původně psaná česky) jak stylisticky, tak strukturálně, děj je přímočarý a krásně odsýpá. Vnitřní svět románu a mytologie jsou krásně dotažené - ostatně to prolínání se světa bohů se světem lidí mě na knížku nalákalo - motivace postav jasné, jejich chování pochopitelné (logicky, ne nutně morálně)... Zkrátka a dobře technicky nemám, co bych mohla kritizovat. Můj problém byl primárně s realitou knížky a to v tom smyslu, že to doslova není nic jiného než nekonečná brutalizace, snaha před ní uniknout a příležitostná oslava těch, co brutalizují (nemyslím tím ale nutně glorifikaci násilí - knížka je psaná v er-formě s vypravěčem, který nesoudí, a všechny emoce jsou strikně navázané na postavy).
Už kdysi jsem se tu rozepisovala o tom, jak nesnáším, když je děj jen šňůra akčních scén popisujících nesmyslné násilí, a že nevidím smysl v konzumovaní obsahu, který je tak temnotemný, že prakticky neexistuje světlo na konci tunelu a na tom se nic nezměnilo, naopak to poslední dobou vnímám ještě silněji. Sigrid měla navíc ten přidaný problém, že tam prostě nebylo komu fandit - všichni chlapi jsou vrazi, váleční zločinci a sexuální násilníci a všechny ženy jsou definované tím, nakolik chlapi v jejich okolí uznávají, že jsou ctnostné a správné, a pokud už jednají za sebe, tak jenom za účelem násilí na jiné ženě. Je mi jasné, že je to přesně ta knížka, kde se lidi budou ohánět tím, že "taková byla doba" a že to násilí je "historicky přesné", což je sice v teorii pravděpodobně pravda, ale tohle není literatura faktu, je to knížka, kde se v závěru na bojišti objevují Valkýry a sám Odin, takže realitě (o které jen z archeologických nálezů stejně nemáme komplexní obrázek a přijde mi, že každých pět minut čtu článek o tom, jak byli Vikingové vlastně demokratičtí, rovnoprávní a sociálně uvědomělí, takže celkově opouštíme ten narativ dvounohých, krvežíznivých zvířat) se nikdo zůstat věrný nepokoušel. Udělat knížku takhle brutální byla autorská volba, kterou respektuji, ale zároveň to není volba, kterou bych udělala já.
I když odhlédnu od všeho toho, co jsem napsala výš, z čistě lidského a čtenářského hlediska mi po chuti mi nebyly ani hlavní postavy. Sigrid, ze které mám trochu pocit, že měla být silnou ženskou postavou (což může být způsobené tím, že jsem ji zaměnila za hrdinku první knížky popsanou ve videu výš), prakticky celou knížku jen na slovo poslouchá, co po ní chtějí bohové, což se shodou okolností plně shoduje s tím, co po ní chtějí všichni okolo - chlapi především - a teprve na konci se zachová podle sebe, nicméně je to v době, kdy má děti a jedná v jejich zájmu, což... Celá ta knížka není o ní, ale o tom, jak se někomu snaží vyhovět nebo prospět, a to mě prostě nebaví. (Plus nad faktem, že knížka začíná ve chvíli, kdy má Sigrid první menstruaci, a rok na rodí dvojčata, prostě odmítám dlouho dumat.) Láska jejího života (kterou nemůžu brát vážně, protože pokud jí byl ten chlap předurčený, nebyla její volba ani tohle) je sice úzkostlivě popisovaný tak, aby nebyl přímo vidět, jak někoho znásilňuje, na konci ale přesto nechává sypat žhavé uhlíky do hrdel synů a znásilňovat a stahovat kůži z dcer a žen náčelníků, kteří se mu protivili, což... Je mi jedno, kolikrát si přečtu, jakej je Sven správňák, že neznásilňuje svou otrokyni a stará se o svou mámu, pokud přikáže tohle, je to jako by to sám dělal, čímž u mě skončil.
(Tohle je mimochodem další místo, kde pro mě ta "byla jiná doba / historická věrnost" obhajoba nefunguje - budu stokrát radši číst velmi krátký příběh života člověka, který na plnou hubu řekne, že tohle prostě není normální, a postaví se tomu na odpor, než ho to nevyhnutelně semele, než se dojímat nad "krásným příběhem", kde se všichni chovají přesně tak, jak se od nich čeká ze strachu, že přijdou o moc nebo o prachy a tváří se, že je to normální (a to dokonce i ve chvíli, kdy jsou konfrontováni s tím, jak na hovno to je), protože tohle normální nebylo nikdy. V každé době chtěli lidi žít dobře a klidně, tady ovšem dobře a klidně nežije vůbec nikdo a když, autorka to pečlivě tají.)
Nejhorší byl rozhodně příběh Emmy, která byla brutalizovaná dějem stejně jako narativem v tom smyslu, že její nekonečné utrpení nemělo absolutně žádný smysl, jelikož nám o prostředí ani době nic nového neřeklo, v nikom nezpůsobilo katarzi a nebylo spojené s žádným dějovým zvratem (kromě incestu - proč je to do prdele vždycky incest?!). Obecně bytostně nesnáším, kdy se znásilnění užívá jako dějový prostředek - s výjimkou příběhů, které se soustředí na oběť, její pocity a její uzdravení, čistě protože tyto zápletky jsou velmi často psané samotnými oběťmi, pro které jsou terapeutické - k udělání příběhu drsnějšího nebo ještě hůř, dát ženské postavě motivaci k jakémukoliv jednání, které není terapie a uzdravení, protože se nevyhnutelně dostaneme do bodu, kdy má oběť znásilnění být snad dokonce vděčná pachateli, že na ní ten zločin spáchal, protože ji "udělal silnější". Trauma nikoho z nás nedělá silnější, stáváme se silnější jemu navzdory; síla, která nás zvedne ze dna, není "darovaná" faktem, že nás někdo znásilnil nebo zmlátil či cokoliv jiného, byla v nás vždycky a naše vlastní vůle žít dobře ji jenom aktivovala.
Hrozně bych si přála, abychom už jednou provždy upustili od narativu, že máme být za cokoliv vděční svým trapičům, ten totiž nedělá nic jiného než trivializuje, co se nám stalo, a snímá z pachatele část viny nebo ještě hůř, úplně ho rehabilituje. Odpustit a srovnat se s tím je esenciální pro uzdravení, ale nikdy by nás nemělo dohnat k tomu, že si pustíme zpátky do života někoho, kdo nás už jednou zjizvil, a nemělo by stát v cestě spravedlivému trestu. (Žádné omlouvání ani přeformulovávání znásilnění na útrapu, kterou je potřeba překonat, v knížce mimochodem není, tohle je s dějem víceméně nesouvisející slovní průjem, který jsem ze sebe potřebovala dostat.)
Ale abych se vrátila ke knížce, za mě sice velmi dobře napsaná, ale až groteskně temnotemná záležitost, která by paradoxně pro mě fungovala líp, kdyby tam žádné nadpřirozené prvky nebyly (to "historicky přesné" násilí by pak sedlo jak prdel na hrnec - byť postavám bych pořád nefandila - a Sigridino vykládání si "božích znamení" přesně tím způsobem, jaký se jí hodí, by jí dodalo hloubku, kterou za daných okolností jako postava absolutně postrádala). Celkově si myslím, že je to jedna z těch historických fikcí, která je úzkostlivě (a důsledně) psaná tak, aby v ní chyběl jakýkoliv moderní náhled, což pro mě vyústilo v naprosté nepochopení, proč chtějí postavy vůbec zůstat naživu - já být na místě kohokoliv z nich, přehryžu si bezzubými dásněmi tepny hned po vystěhování z dělohy - a hlavně, proč si mám v současném světě, ve kterém se až alarmující množství věcí od starověku vůbec nezměnilo, kazit náladu dalšími hrůzami.
Normálně bych na tomto místě přiznala, že jsem možná jenom přecitlivělá, ale nic z těch výhrad výš není novinka ani závěr, na který jsem přišla ve svém momentálním splínu, jsou to věci, které si myslím dávno, takže ne, knížka se mi nelíbila a není to tím, že teď nejsem psychicky nejsilnější. Na druhou stranu se jí nedá upřít, že mě motivovala přemýšlet a fakt se rozepsat - ačkoliv ne nutně způsobem, který by mi jako autorovi v recenzi mé knížky udělal radost - a nakonec je to vždycky otázka vkusu, ostatně jak jsem psala výš, řemeslně je podle mě velmi dobrá. V knihovničce si ji ale rozhodně nenechám.