 |
| zdroj: knihy.abz.cz |
Prakticky od toho, co jsem si přečetla epilog Ohně a vody, jsem si lámala hlavu s tím, koho Tomovi asi tak přihrají, aby mezi nimi byl ten správný kontrast jako mezi předchozími páry, a sama sobě jsem se musela smát, když byla představená Ambra - Tom hlavně po svých výstupech v první knížce k sobě prostě nemohl dostat nikoho jiného, než novináře, mělo mi to dojít mnohem dřív. Přesně tím mě tahle série baví - ústřední páry nejsou protiklady, naopak jsou si svým způsobem velmi podobní, spojuje je nějaká zásadní hodnota a většinu času si to jen nechtějí nebo nejsou schopní uvědomit. Na Tomovi a Ambře bylo super, že měli oba na povolání toho druhého svůj názor, ale přitom jim oběma šlo o úplně to stejné - svobodu a demokracii - jenom na to jdou po svém.
Ta milostná stránka byla opět super - Simona Ahrnstedt prostě umí psát dospělé postavy, které se skutečně chovají jako dospělí, a i když se jim povede pořádně zakopnout, nakonec se k tomu postaví čelem a vyříkají si to. Když dojde na lámání chleba, nikdo na nikoho nehází vinu a hlásí se k té vlastní, protože nakonec máme všichni svoje zkušenosti, na jejíchž základě jednáme, a musíme to respektovat. Co se týče vedlejší milostné linky, byla pro mě ze všech tří knížek nejslabší - Jill byla Åsa "na steroidech" včetně nakousnutého traumatu, které by si bylo zasloužilo víc prostoru, a nejvíc mě na ní bavil ten vztah s Ambrou; mám slabost pro zápletky, kde se lidi prostě rozhodnou, že jsou rodinná jednotka, a chovají se k sobě podle toho, a tohle byl přesně ten případ. Mattias mě sám o sobě nebavil, ale ve spojení s Jill měli plus za tu obrácenou rovnováhu sil v sexu přes internet, která mezi všemi těmi dominantními chlapi chyběla, nicméně poměrně rychle to zase zabili.
Žár a led mě oproti dvěma předchozími knížkami potěšil hlavně tím, že měl navíc zápletku, která se nutně netýkala hlavní milostné linky jako v Nepřátelích a milencích a ani se neobjevila deus ex machina na konci jako v Ohni a vodě (byť stejně jako v druhé jmenované poskytla našemu švarnému hrdinovi zářný moment při záchraně své dámy, nicméně to je jedna "ženská" fantazie, kterou nehodlám strážet - ten, kdo tvrdí, že nesní o tom, že ji/jej její/jeho partner/ka bude ochotná bránit a chránit, prostě lže a nikdo mi to nevymluví), naopak prostupovala celým příběhem a byla pevně navázaná na Ambřin milostný příběh. Zároveň se týkala náboženského fanatismu a přetíženého sociálního systému, což je dohromady poměrně výbušná kombinace, a byť jsem vždycky věděla, že špatná funkce sociálky má neblahý dopad na děti, které má chránit (a to úplně všude po světě), nikdy mi nedošlo, jak to vlastně nahrává těmhle typům lidí, co rádi svou víru a styl života tlačí do ostatních i násilím, a trochu z toho zebe.
Na konci druhého dílu jsem se trochu bála, že se bude trojka nějak nepřiměřeně zabývat Tomovým vysvobozováním, ale třetí knížka tuhle část úplně přeskočila a zabývala se pro mě tím zajímavějším čili Tomovým srovnáváním se s tím traumatem, které si z Čadu odvezl. Nejsem si jistá, nakolik se mi líbí, že ho místo terapie "vyléčila láska", na druhou stranu Tom je od začátku vykreslený jako někdo, kdo k sobě prostě psychologa nepustí (což bylo navíc v knížce uspokojivě rozvedené), takže to sedělo k jeho charakteru. Taky se mi líbilo, že začal trochu jako stalker a jeden z těch chlápků, co se nehodlají smířit s rozchodem a že jediný, kdo to nějak romantizuje, je jeho bývalá, která si ale sama nakonec uvědomí chybu. V téhle fázi už jsem od Simony Ahrnstedt nečekala, že by nějak malovala na růžovo diskutabilní chování postav červené knihovny, a jsem ráda, že mě ani tentokrát nezklamala.
Stejně jako v předchozích knížkách se i tady autorka dotýkala tématu feminismu a to dokonce pravděpodobně nejsilněji; Natalia se sice netají tím, jak jí diskriminace ve finančnickém prostoru leze na nervy, Isobel sice důsledně ukazuje, že žena v její branži čelí rizikům, které chlapi na jejím místě vůbec nemusí zvažovat, a Gina explicitně ilustruje fakt, že ani emigrace ze země, kde jí hrozila ženská obřízka, do "civilizované Evropy" mužské chování k ní nijak zásadně nezlepšila, ale teprve až v Žáru a ledu je to víc než kontext - verbální násilí, kterému jsou Ambra a Jill díky své práci vystavené, je poměrnou částí děje a byť je Tomova a Mattiasova činnost v tomto ohledu spíš úsměvná než cokoliv jiného, zaprvé se dobře četlo, jak agresivní šovinisté dostávají před držku, a zadruhé zvládla Simona Ahrnstedt do děje krásně zakomponovat fakta, vůči kterým chce být společnost pořád ještě slepá - tedy to, že tenhle typ násilí provádí v drtivé většině případů "normální" chlapi a že sexismus jde téměř vždycky ruku v ruce s jiným typem šovinismu - aniž by to rušilo a působilo jako kázání.
Navíc na příkladu Toma a Mattiase poukazuje na to nejdůležitější - tohle se nikdy nezmění, dokud ti samozvaní "slušní chlapi" nezačnou něco dělat. Už dlouho razím zásadu, že pokud se "slušný chlap" dívá na to, jak se děje bezpráví nebo násilí, a nijak se do toho nevloží (i kdyby byť jen zavoláním policie nebo dosvědčením toho, co viděl - nikdo po nikom nechce, aby riskoval zdraví nebo hůř), nemá právo zvát se slušným člověkem a je komplic toho, co se právě děje. Kdyby ženský odpor fungoval, už se dávno něco změnilo - nebo líp, v první řadě by se to vůbec nedělo - a dokud si nepřiznáme, že tihle chlapi ženy prostě neposlouchají a holt se jim musí postavit chlap - pro dobro své matky, sestry, ženy, dcery a jakékoliv další ženy, o které se dušuje, že mu na ní záleží - aby se něco změnilo, budem se motat v začarovaném kruhu, ze kterého kromě těhle hovad neprofituje vůbec nikdo bez ohledu na to, jak moc se tváří, že ho to nijak neovlivňuje.
Co bych ještě ráda vypíchla je "život po" prvních dvou párů, o kterém jsem mluvila v úvodu recenze - fakt, že Natalia a David řeší její problémy s plodností a že Isobel s Alexanderem předvídatelně řeší Mariovu šikanu - protože byť mi to v první chvíli přišlo trochu na sílu hlavně tím, kam to bylo umístěné, jsem ráda, že u nich není všechno nerealisticky růžové (byť se nebudu tvářit, že tyhle knížky čtu pro realismus, ten mi po posledním roce může vlízt na záda), protože to podle mě ukazuje na ten nejdůležitější rys, které tato trilogie měla - popisovala začátky vztahů lidí, co se k sobě od začátku chovali s úctou a respektem, díky čemuž zvládnu o jejich problémech číst bez toho, abych tušila rozpad té velké velké lovestory, a to je prostě super. (Na to konto mě trochu mrzí, že ani v závěru trilogie nebyla jediná zmínka o Åse/Michelovi nebo Gině/Peterovi, ale zase chápu, že k Tomovi a Ambře měli víceméně nulový vztah a působilo by to ještě víc na sílu.)
Jediné, co bych knížce - a vlastně celé sérii - vytkla, je chybějící variance ve fyzickém vzezření mužských postav. Zatímco u žen jsem chválila různé typy postav, explicitní popsání jejich trénovanosti nebo kyprosti a hlavně mindráky / sexuální šikanu s tím spojenou - prostě onu realitu, že ženy neexistují v jedné správné velikosti a ať žena vlastní jakékoliv tělo, v průběhu života za to pravděpodobně bude kritizovaná a trestaná - chlapi jsou všichni vysocí, ramenatí, nasvalení a posteli dominantní. Nebudu tady tvrdit, že to na mě nefunguje, nicméně trochu mě mrzí, že jediná skutečná variace byla v barvě vlasů a očí (kde je taky omezené množství kombinací) a faktu, že Michel byl holohlavý a Tom měl vousy (než si je v poslední třetině knížky oholil), což je prostě trochu škoda. Fakt, že většina hlavních postav byla bílá, kritizovat nebudu, sama se bojím psát lidi jiných ras ze strachu, že je budu stereotypizovat nebo nějak trivializuju jejich zkušenosti (plus už jsem psala, že Gina v druhém díle byla z mého nevzdělaného pohledu psaná velmi citlivě), ale trošku jsem doufala, že aspoň jeden z těch vedlejších párů bude homosexuální, což se mi nesplnilo, byť knížka prostá homosexuality zdaleka nebyla.
Nic z těch výhrad ale (ani u jedné z knížek) nebylo nic, co by mi čtení zkazilo nebo ve mně zanechalo nepříjemný pocit, byly to spíš věci, které bych sama udělala jinak, a ty z mé zkušenosti málokoho při čtení napadnou, protože normální lidi beletrii čtou pro radost místo toho, aby ji zbytečně pitvali. Tohle zůstává v mé kníhovně (snad se mi někde podaří ulovit první díl) a v hledáčku už mám další knížky Simony Ahrnstedt - dokud bude co číst, nepřestanu (závidět jejím postavám ten sex).