 |
| zdroj: databazeknih.cz |
Proti romanci jako takové nicméně nic nemám - naopak je jádrem většiny věcí, které jsem kdy napsala, protože přesto všechno věřím ve fakt, že se správným člověkem se dá existovat v rovnocenném partnerství, které dělá oběma život lepším (plus jsem nonstop nadržená) - a na dobře napsané červené knihovně mám ráda tu oddychovost, takže když jsem tuhle viděla video mé oblíbené YouTuberky, se kterou se názorově dost shodnu, kde autorku doporučuje, řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Nesehnala jsem první díl, ale jelikož bylo Oheň a voda popsané jako volné pokračování, riskla jsem to (až pak mi došlo, že knihovny stále existují a že mají dokonce i výdejní okénka, takže jsem na to možná měla jít jinak), a po dočtení musím říct, že ačkoliv knížka tak nějak zrekapituluje události prvního dílu, stejně mám pocit, že mi chybí spousta kontextu.
I přesto všechno se mi ale knížka líbila a musím říct, že hodně. Je to červená knihovna par excellence, ale jedna z těch, která krásně dokazuje, že pokleslost literatury není v žánru, tématech (a už vůbec ne pohlaví autora), ale ve zpracování. Oheň a voda pracuje s klasickým schématem mladého, krásného, bohatého playboye se zlatým srdcem a vážné, skromné, "chudé" altruistické ženy, která ho "změní", a dělá to docela překvapivým způsobem: Alexandrova promiskuita a styl života je prezentovaná jako vyrovnávací mechanismus s neslavným dětstvím a strachem z intimity (což z psychologického hlediska není žádný převratný objev, ale ukažte mi jinou pohádku pro dospělé, kde se princ "změní" sebereflexí a připuštěním si svých traumat, ne magickou silou čisté lásky hodné skromné dívky), zatímco Isobelina potřeba všem dokázat, jak užitečná pro svět je, není zdaleka jen o čistém srdci, ale (překvapivě) o neslavném dětství a nízkém sebevědomí. Taky to bylo snad poprvé, kde jsem v romanci s BDSM prvkem (no, v tištené, ve fanfikci jsem to téma naprasené viděla málokdy) viděla nějakou upřímnou komunikaci, dovzdělávání se obou stran, trvání na provozování bezpečného sexu a aftercare, takže už jen z tohoto ohledu to pro mě vyhrálo.
Kromě skutečně osvěžující párové dynamiky, kdy jeden za druhého nic nerozhoduje, oba se k sobě chovají s respektem a i když spolu v začátcích hrají hru, nejde o žádnou tvrdou manipulaci proti naivnímu protivníkovi, jsou perfektně vyrovnání, si autorka docela pohrála i s jejich sociálním postavením - Isabel sice není vyloženě chudá, ale zoufale potřebuje peníze pro svou charitativní práci, kterou si sama nemůže dotovat, a tudíž má odpor k jakékoliv marnotratnosti, kterou přepočítává na nezachráněné životy, zatímco Alexandr se narodil do starých peněz, sám vydělal pohádkové jmění a nevidí jediný důvod, proč by si ho neměl plnými doušky užívat. To staré ošoupané "bohatý princ a chudá holka" se tak poměrně rychle změní z rozdílů sociálních na rozdíly sociálního smýšlení, což je mnohem zajímavější úhel než mít či nemít peníze. Zároveň se mi líbilo, že pravda byla tak někde mezi a že je to závěr, který ti dva spíš reflektovali ve svém jednání než něco, co by bylo čtenáři natvrdo vnucované jako morální poučení.
Kromě ústředního páru byl hodně zajímavý příběh Alexanderova bratra Petera a somálské imigrantky Giny, která pro Alexanderovu rodinu příležitostně pracuje. Hodně mě knížka překvapila především Peterem - nestává se často mít za jednu z hlavních postav sexuálního násilníka a psát ho způsobem, který ukazuje nejen sebereflexi, ale i snahu odčinit, co udělal, a celkové pokání, aniž by narativ jakkoliv házel špínu na oběť nebo celou záležitost zlehčoval. Nevím, jestli jsem Peterovi vyloženě fandila, ale nemůžu upřímně říct, že by mi jeho happy end vadil, hlavně protože Gina byla silná, inteligentní žena, jejíž rozhodnutí jsem zcela chápala, a pokud mu dala šanci ona a pokud oběť odpustila, tak kdo vlastně může soudit? Je to poměrně zajímavé téma k zamyšlení - jak dlouho trestat ty, co se zločinu dopustili jen jednou, ukazují účinnou lítost, (ideálně si odpykají trest, ale mluvíme tady o znásilnění, takže si nedělám iluze) a jejich oběť odpustila? V realitě na to nemám jednoznačnou odpověď, nicméně v této knížce, kdy pachateli vidíme do hlavy, do srdce i do svědomí, je snadné nechat je po "uplynutí trestu" jít.
Posledním významným prvkem, který chci zmínit, je téma zahraniční humanitární pomoci, imigrace a rozdíly mezi movitou evropskou smetánkou a bídou v těch nejchudších částech světa, což je krásně ukázané jak na Isobeliných výjezdech do Čadu, tak na situaci a historii Gininy rodiny a jejích zkušenostech ve Švédsku. Hrozně se mi líbilo, jak knížka pracovala s konceptem bílého spasitele, jak ho do jisté míry odmítala - Isobel sice jezdí pomoct těm, co si nemůžou pomoct sami, ale cílem jejího snažení je pomoct ozdravit, dovzdělat a předat, ne maskovat svou bílou vinu tím, že udělá populaci závislou na almužnách, které dlouhodobě prakticky nikomu nepomáhají. Gina byla naopak odpovědí na ten rasistický stereotyp imigranta-vyžírky, který krade práci místním (nikdy mě nepřestane fascinovat, že tyto dva argumenty se často používají společně a přitom si protiřečí); odhodlaná, schopná, pracovitá a ctižádostivá dvaadvacítka prakticky živí rodinu a celé její studijní snažení je rámované snahou společnosti i vracet.
Řekněme si to na rovinu, jsem bílá středoevropanka, která vyjela tak maximálně na týdenní dovolenou a nikde jinde dlouhodobě nežila ani nepracovala (pokud se teda nepočítá moje emigrace z Moravy), a není na mě, abych posoudila, zda se knížka ujala těchto témat s respektem a objektivitou, ale z čistě lidského hlediska se mi líbilo, že statečná Gina nesedí na zadku na podpoře a nečeká na záchranu od bohatého bělocha, a že Peterova touha po ní není definovaná barvou její kůže (ono přirovnání barvy kůže k jídlu, o kterém jsem se nedávno dozvěděla, že ve své fetišizaci značně rasistické, je použité jen jednou a z úst absolutního debila) ani jejím dojemným příběhem, ale primárně jejími povahovými vlastnostmi; že Isobelino snažení negeneruje žádnou vděčnost ani zbožné vzývání ze strany Čadů, které ošetřuje, protože ti prostě řeší mnohem závažnější problémy než se poprdět z bílé doktorky; že dokonce i malinký čadský sirotek bez domova Maurius má v sobě víc odvahy než kdejaký dospělý a pomůže, když vidí, že je třeba, byť to pro něj může mít otřesné následky. (Když vám řeknu, jak jsem bulela, když byl Maurius na konci v bezpečí a měl naději na lepší život, myslím to smrtelně vážně a vůbec se nestydím.)
Z kladů chci ještě vypíchnout, že nakousli téma sexuální zneužívání mužů ženami (a dětí mladistvými), téma špatně provozovaného BDSM člověkem, který nic neví a ještě ke všemu je masivní kretén, a hlavně fakt, že ačkoliv se mezi postavami všechna tato témata rozebírají v dialozích, nikdo z nich nemluví jako tajný expert na psychologii, naopak jejich myšlenky jsou dokonale nedokonale formulované s ohledem na jejich charakter a zájmový okruh. Dokonce i Leila, skutečná psycholožka, se zdržuje expertíz ohledně lidí, se kterými se přátelí a stýká, protože plně rozumí tomu, že dělat terapii na někom, kdo se o to neprosil, se prostě nedělá, a někomu někoho interpretovat na základě informací, které nemá, se dělá ještě míň. Upřímně musím říct, že marně pátrám v hlavě, jestli tam vůbec byla postava, která šla ruku v ruce se svým obligátním řazením a funkcí v příběhu, aniž by neměla jediný zajímavý moment, a žádnou takovou si nevybavím. Vlastně možná Eugen.
Jako zápor příběhu samotného bych viděla vlastně jen finální záchrannou akci, která na mě byla prostě příšerně přepálená a upřímně i drobet uspěchaná, především protože do té doby se až na obvyklé romantické klišé, které k žánru prostě patří, knížka držela docela při zemi, otevírala zajímavá témata a velkolepá přestřelka v poušti mě z toho prostě vytrhla, nicméně jsem si docela jistá, že to nastavilo zajímavou zápletku pro další díl a posledního hlavního hrdinu trilogie, takže to vlastně asi skousnu. Nakonec jsem ta poslední, kdo může někomu vyčítat velkolepé přepálené dramatické momenty.
Jako mnohem větší zápor jsem viděla formu knížky: jsem zvyklá na to, že severští autoři píšou trochu jiným stylem (nebo je tak aspoň překládají) a přečetla jsem dost na to, abych s tím počítala, ale nemůžu se ubránit pocitu, že to po překladu nikdo nerevidoval a neučesal (což není kritika překladatele, z toho, co vím o komerčním překladu beletrie, měl už tak příliš krátkou lhůtu a moc mu nezaplatili), chvílemi se to četlo hodně kostrbatě a bylo z toho na míle cítit, že původní text není český. Dost mě to odradilo vypisovat si zajímavé myšlenky, protože mi prostě nepřišly dobře formulované, což je určitě obrovská ztráta pro všechny dva čtenáře tohoto blogu. Vím, že jsem v těchto věcech snob, ale nemůžu se ubránit pocitu, že to tu knížku trochu sráží.
Oheň a voda (a předpokládám celá série) není čtení pro ty, co červenou knihovnu nemůžou už jen z principu ani cítit, ale těm, co mají jako já jen špatnou zkušenost (a obecně odpor k jakémukoliv kvalitativnímu dělení na základně žánru, které mě učili ve škole, a které silně nadržuje bílým heterosexuálním zahořklým alkoholikům bez ohledu na látku a reálné schopnosti) doporučuju nenechat se odradit tou příšernou obálkou a trochu zadrhávajícím se jazykem a dát tomu příběhu šanci. Jako každý žánr je to hlavně o autorech a Simona Ahrnstedt mě zaujala hodně, nakonec nestává se tak často, že potkám autora, který umí udržet hranice žánru a zároveň ho nenuceně a chytře postavit na hlavu.