Zobrazují se příspěvky se štítkemProtiklady se přitahují. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemProtiklady se přitahují. Zobrazit všechny příspěvky

15. února 2025

Simona Ahrnstedt: Královna noci (Nattens drottning, 2021)

„Život je jako penis. Občas je tvrdý bezdůvodně.“

zdroj: databazeknih.cz
Ačkoliv není červená knihovna můj nejoblíbenější žánr (byť to není o žánru jako takovém, ale o kvalitě zpracování, ale to je jiné téma), pevně věřím, že mít v něm osvědčeného autora a pravidelně ho číst je dobré pro duši. Pro mě je touto autorkou Simona Ahrnstedt, takže když jsem letos začátkem roku po dlouhé době procházela knihkupectví a všimla si, že má novou knížku, o které nevím, nebylo co řešit. Nejsem si ale úplně jistá, že Královna noci naplnila moje očekávání.

Takhle, abych byla fér, Královna noci nebyla o nic horší než předchozí knížky ze série Protiklady se přitahují, ale zároveň ani nebyla o moc lepší. Na rozdíl od Nepřátelé a milenci, kde mi každá knížka přišla dostatečně jiná a ráda se k nim vracím, se rozdíly mezi těmito novými knížkami trochu slévají a většinou jsou pro mě docela zapomenutelné. Královna noci to nezměnila, naopak. Možná už je to ústřední téma prostě vyčerpané.

Ústřední pár v Královně noci je majitelka nočního klubu Kate, která se vypracovala z ničeho, a bankéř Jacob, který je ze zbohatlické rodiny. Na začátku to vypadá slibně, Jacob se jeví mentálně nevyrovnaně a má značně nesexy povolání, ale bohužel se nakonec stejně dozvíme, jak silný a fit je, což... já plně chápu, o čem je červená knihovna, ale stejně jako v případě předchozích knížek mi to prostě přišlo jako promeškaná příležitost. Stejně tak mi přijde jako velká škoda, že finále se skládalo z té přepálené drsňácké akce místo toho, aby nechali Jacoba udělat, co měl v plánu, a umlátit svého soka exekucí nebo něčím.

Kromě toho na mě knížka působila trochu opuštěně. Postav tam bylo dost, ale všechny sekundovaly těm hlavním (což je další důvod, proč mi předchozí série knížek přišla lepší), a v případě Kate sloužily spíš jako body pro diverzitu než jako vážně míněné postavy. Zvlášť mě to mrzelo u vztahu Kate a její mámy; jako dcera alkoholiků dobře vím, že je tam dost materiálu, a je škoda, že zůstal nevyužitý. Mnohem víc by mě bavilo číst třeba scény mezi Miou-Lottou, která se znovu učít být matka, a Betty, která Kate supluje nějaké rodinné zázemí, než ten uspěchaný románek mezi Miou-Lottou a Nannou.

Na Jacobově straně stála za zmínku prakticky jen jeho sestra Jennifer, která mě fakt bavila, a náznaky jeho vztahu s rodiči. Obzvlášť mě naopak iritoval fak, že žádný z jeho vztahů s muži okolo není úplně dotažený a není to tím, že s nimi přerušil styky; Noah a Benjamin mohli být jedna osoba (a vyhnuli bychom se té trapné scéně, ve které Noah na pracovním večírku poučuje svoje kolegy (včetně žen) o tom, jak vypadají a fungují ženské genitálie a co je potřeba udělat pro orgasmus) a Alexander De la Grip tam nemusel být vůbec. Co ale ocením je zpracování rozpadu Jacobova manželství a jeho následné mentální zhroucení (a později plně popsaná panická ataka byla příjemný bonus), bylo to dávkované tak efektivně, že jsem byla při čtení skutečně napjatá.

To se bohužel nedá říct o hlavní zápletce. Kosti měla dobré, revenge porn jsme jako téma ještě neměli a líbilo se mi, jak to Ahrnstedt uchopila, a to od Kateina zmatení ze své reakce na sex pod nátlakem v rámci násilného vztahu, který s Ubbem měla, po (bohužel statisticky pravděpodobné) reakce jejího okolí včetně policie. Jak jsem psala výš, ten konec mi přišel vzhledem k charakteristikám postav trochu přepálený, ale oproti té paramilitární akci v Čadu je to pořád čajíček, takže to dál komentovat nebudu. Úplný závěr působil jako psaný hrozně narychlo, což souvisí s mou dřívější výtkou ohledně propracování vedlejších postav, díky čemuž bohužel vyzněl celkem prázdně.

Co se týče explicitních milostných scén, kvitovala jsem, že to tentokrát nebyl zemí otřásající několikanásobný orgasmus hned na první dobrou, a že Jacob sám šel po stopách své nedostatečnosti, ale vadilo mi, že ho poučil jiný muž a co hůř, on pak poučoval Kate o jejím vlastním těle. Myslím, že kdyby mu to zpětnou vazbu a návod dala Kate a pak společně objevovali její tělo, pak by se mi vzhledem k její minulosti a zkušenostem mnohem líp věřilo, že s Jacobem objevuje nějaký nový a zvlášť uspokojivý rozměr sexu. I vzhledem ke všem předchozím knížkám si začínám myslet, že navzdory všemu svému feminismu Simona Ahrnstedt pořád ještě pracuje s přesvědčením, že muži sex dělají a ženám je dělán, a je to fakt škoda.

To nepřímo souvisí s další zmínkou z minulých knížek, tentokrát o Dessie a Samovi z Všechno a tebe. Na jednu stranu jsem si je ráda připomněla, ani ne tak úspěchem Lux by Mälaren, jako spíš přes Dessiiny lekce sebeobrany pro ženy, ale opět musela padnout zmínka o jejich armádě dětí, kterou samozřejmě nevyhnutelně museli mít (jako víceméně všechny hlavní páry z první série). Ačkoliv se knížky tváří progresivně (a v lecčem jsou), v té nejzákladnější diverzitě, tj. diverzitě ženské zkušenosti, selhávají stejně, jako v diverzitě mužských těl. Nebudu se tady tvářit, že jsem objevila Ameriku, žádnou tuhle výtku nemám poprvé a stejně si ty knížky pořád kupuju, ale trochu mě mrzí, že se to nelepší.

Poslední rýpanec, který budu mít, se týká kvality próz. Nevím, jak se knížky čtou ve švédštině, ale u českého překladu mi přijde, že to nevidělo editora, a že je to knížku od knížky horší (nebo já jsem rok od roku víc vybíravá). Navzdory všem těmto malým zklamáním mě Královna noci bavila a u čtení jsem si krásně mentálně odpočala. Nabízí se otázka, jestli je fér od červené knihovny čekat cokoliv jiného, a já doufám, že na ni najdu odpověď v další knížce Simony Ahrnstedt.
„Tipuju, že všechny ženský, co znám, zažily [sexuální obtěžování]. Všechny. Kolik znáš chlapů, co něco spáchali?“
„Ani jednoho, doufám.“
„Přesně. Každá ženská to zažila, ale kupodivu žádnej chlap nezná ani jednoho pachatele. Tady trošku hapruje matematika.“

21. ledna 2022

Simona Ahrnstedt: Všechno a tebe (Med hjärtat som insats, 2020)

„Kdo nehladoví po spravedlnosti, ten je přesycený privilegii.“

zdroj: databazeknih.cz
Simona Ahrnstedt si mě v loňském roce zaháčkovala svou chytře psanou "moderní romancí" natolik, že jsem se těšila na každou další knížku. Po Jen o trochu víc jsem si upřímně myslela, že si na další díl docela počkám (proč, když předchozí měly rozestupy dva roky, to neumím povědět) a když jsem před Vánoci našla v knihkupectví Všechno a tebe, měla jsem obrovskou radost. Ani tato knížka nemá žádnou návaznost na předchozí ze stejné série (a jak zapadá do celkového tématu protikladů mi taky není moc jasné), ale jako vedlejší postava v ní vystupuje Tom Lexington (s Ambrou mají dvě děti a stále jim to klape), mihne se v ní David Hammar (jeho manželství s Natalií stále vzkvétá) a objeví se i psycholožka Leila, takže jsem oficiálně hodila ručník do ringu a nesnažím se už nic pochopit.

Nebudu chodit kolem horké kaše, tato knížka mi přišla zatím nejslabší; kromě uspěchaného a příliš stručného konce, který Simoně Ahrnstedt nevyčítám poprvé, knížka opět obsahuje ten "PTSD vyléčené láskou" nešvar a zatímco v případě Toma Lexingtona v Žáru a ledu to byl patrně ten jediný způsob, jak ho realisticky "vyléčit", tady doslova přitáhli do děje psycholožku, ke které Dessie šla a dokonce se jí otevřela, tudíž nebylo nutné tu komplexní duševní poruchu redukovat na něco, co vyléčí dostatek vitamínu D (P?).

Hlavním mužským hrdinou je Sam Amini, který se s mámou přestěhoval do Švédska z Íránu jako malý kluk, takže hned v úvodu knížky je jasné, že rasismus bude opět velké téma. Sam v sobě svoje perské dědictví nepopírá, ale je ateista a životním stylem i přesvědčením je víc Švéd než cokoliv jiného (což je samozřejmě ta pro Evropany stravitelná forma muslimského imigranta, nicméně jak jsem psala už v minulé recenzi, sama jsem srab zabředávat do jiných kultur a ras, abych něco nepodělala, takže nebudu kritizovat někoho, kdo se o to pokouší). Hodně se mi líbilo, jak se v sobě Sam svoje dvě kultury snoubí a obě doceňuje pro to, co si z nich vybral držet. Není to první taková postava, pokud si vzpomínám, ale teprve tady ta multikulturnost (interkulturnost?) imigrantů krásně vystoupila z papíru a nebylo možné tuto Samovu část od jeho charakterizace oddělit. (A ano, Sam je samozřejmě vysoký, ramenatý a ve skvělé fyzické kondici.)

Jeho "protikladem" je Dessie Dickson z tradiční švédské rodiny (tradiční tady - jako skoro všude - znamená bílá, sekulárně křestaňská a extrémně podezřívavá ke všemu, co její hodnoty nesdílí), navzdory očekávání rodičů se dala k armádě a teď funguje jako pravá ruka Toma Lexingtona (byla jsem si celkem jistá, že v Žáru a ledu se zmiňuje ženský operativec Lodestaru a zajímalo by mě, jestli to náhodou nebyla Dessie, ale krátký průzkum mě ujistil, že ne). Ve chvíli, kdy ji poznáváme, v sobě necelý rok nosí tajemství; při záchraně mladší sestry své nejlepší kamarádky v Turecku v sebeobraně zabila jednoho z útočníků a teď trpí PTSD a panickými atakami, což je při jejím povolání skutečně výbušná a pro čtenáře lahodná kombinace a právě proto mě zrovna tohle zklamalo asi nejvíc, ten potenciál byl fantastický, ale provedení ho za mě nenaplnilo.

Sam a Dessie randili, když jim bylo devatenáct a rozešli se ve zlém, takže když se znovu setkají ve chvíli, kdy je Sam klientem Lodestaru, pěkně to mezi nimi skřípe a jiskří zároveň, což, jak víme, je jedno z mých oblíbených klišé. Jejich vztah kdysi sice ztroskotal na nedorozumění, což je naopak jedno z mých nejmíň oblíbených klíšé, ale protože jim bylo devatenáct, označím to tady jako jeden z mála momentů, kdy je tento za mě nadužívaný dějový nástroj použitý správně. Tahle linka sama byla super, sexuální napětí fungovalo, sexuální cukatura rovněž (aspoň jednou v životě bych chtěla mít sex jako hrdinové feministicky laděných milostných románů, podle toho popisu to musí střílet mozek do stratosféry) a jejich kočkování mě bavilo.

Zápletka s Patricií a Douglasem byla šílená a ještě tak dva roky zpátky bych řekla, že nepříjemně přitažená za vlasy, ale po posledním roce a půl, kdy jsem zabředla do "true crime" YouTube a dozvěděla se o ještě horších zdokumentovaných magořinách, to Simoně Ahrnstedt nechám. Kdo je Texas a kdo je ta tajemná blondýna, se kterou Sam Douglase viděl, jsem uhodla dřív, než přišlo velké vyvrcholení, ale necítila jsem se nijak ochuzená, spíš jsem měla radost, že jsem se nepletla. Vyvrcholení na mě fungovalo, ale přišlo až v předposlední kapitole a ta poslední podle mě nebyla moc dotažená; o noži, který měl Dessie usvědčit ze zabití, nepadne ani slovo, přestože se ztratil někde mezi hosty; o prodejní smlouvě, kterou musel Sam podepsat, se taky nikdo nezmíní a ačkoliv vím, že smlouva podepsaná pod nátlakem je ve většině částí světa neplatná, taky vím, že se to těžko dokazuje a bylo fajn tyhle dvě věci explicitně uzavřít. Skutečnost, že Dessie, 3/4 knížky intenzivně bojující s PTSD, má na fakt, že ji vlastní sestra málem zabila, psychicky terorizovala svoje děti a bývalého manžela a kdysi sexuálně napadla Sama, prakticky nulovou emocionální reakci, byl jen třešničkou na pěkně neuspokojivém dortu.

Kolem a kolem si myslím, že ta knížka měla dobrý námět, zajímavě postavené postavy a celkem propracovanou kriminální zápletku, ale ke konci se začala rozpadat a končí hrozně uspěchaně. Zkrátka a dobře, ingredience byly dobré a kvalitní, ale ve špatném poměru a jídlo bylo celkově nedovařené. Doufám, že s další knížkou si dá Simona Ahrnstedt trochu na čas, protože tohle bylo podle mě pod jejím standardem a je to škoda.

5. září 2021

Simona Ahrnstedt: Jen o trochu víc (Bara lite till, 2019)

zdroj: databazeknih.cz
Jen o trochu víc mě zvládlo potěšit, trochu zklamat i dokonale zmást zároveň. Potěšit, protože knížka konečně přinesla věci, jejichž absenci jsem vyčítala skoro každé předchozí od Simony Ahrnstedt, trochu zklamat, protože jsem nebyla úplně spokoje s vyústěním děje a upřímně to byla první z knížek, na kterou jsem se vyloženě netěšila, že ji otevřu (byť mě i tak bavila), a dokonale zmást, protože absolutně nijak nenavazuje na Všechno, co chci, ačkoliv letmo zmiňuje Natalii (které se očividně to druhé dítě nakonec zadařilo) a Jill.

Abych začala tím nejdůležitějším, tak Jen o trochu víc konečně má nějaký odklon od ideálního archetypu hlavního hrdiny. Narozdíl od všech těch vysvalených, sportovně založených boháčů z předchozích knížek, je Thor ovdovělý zadlužený biofarmář s dvěma dětmi, který je samozřejmě opět pořádně urostlý, ale trénovaný fyzickou prací a ne posilovnou, což byla skutečně vítaná změna. I zápletku to udělalo dost jinou - hlavní hrdina měl závazky, které se navzdory vzletným slovům nedaly vypovědět a nemohl se jen tak přesadit, což vzhledem na nastavení romance mezi ním a Stellou a Stellou samotnou, s jejími sny a aspiracemi, mohlo v jiné knížce vyústit úplně jinak. Je to ale pořád červená knihovna a je to pořád Simona Ahrnstedt, takže tam ten happy end byl a docela příčetný.

Je to ale právě v tomto místě, kde mám trochu výhrady - v podstatě se mi hrozně líbilo, že Stella dokázala, co chtěla, ale její hodnoty se mezitím změnily - je to jeden z aspektů lidského života, kterým si každý projdeme během jeho trvání minimálně jednou, a který se ve fikci, zvlášť té s přímočarým dějem, moc nevidí - ale přála bych si, aby to bylo během celé knížky trochu víc rozpracované. Z děje je jasně poznat, že Stella chce šít, práce v Laholmu ji baví a že je fakt hodně udělaná do Thora, ale ten ekologický aspekt jejího rozhodnutí byl prakticky pořádně zmíněný až v závěru a vzhledem k tomu, jak dobře sedl k tomu, co dělá Thor, a vytvořil mezi nimi tolik potřebnou společnou hodnotu pro fungující happy end, byla fakt škoda, že nebyl prozkoumaný dřív.

Stejně jako v Jen o trochu víc se ani tady sekundanti hlavních hrdinů nedali dohromady jako v předchozí trilogii, čehož si fakt cením, protože to dodává rozmanitost. Stellina nejlepší přítelkyně Maud, militantní feministka, která vypadá jako vikingská válečnice a co nevidět čeká narozeniná potomka, je podle všeho šťastně vdaná za muže, který je jejím naprostým opakem, což... Ta jejich načrtnutá lovestory je hezká anekdota, ne že ne, ale nějak si nedovedu představit mít děti s někým, kdo tak horentně odporuje něčemu, co je pro mě tak důležité, jako feminismus pro Maud, tenhle aspekt mi přišel přinejmenším trochu zvláštní. Thor nemá jako sekundanta kamaráda, ale svého bratra - jednovaječné dvojče, které po svém coming outu z Laholmu odešlo dělat právníka do Stockholmu - se kterým má lehce turbulentní vztah. Trochu bych si přála, aby se tomu věnovalo víc pozornost, ale nemůžu než opět nevypíchnout fakt, jak Simona Ahrnstedt ze svých postav prostě nedělá psychology amatéry, a když už si něco vyříkají, tak to proběhne velmi lidsky, realisticky a rámci limitací daných charakterů.

Hodně se mi líbila linka Juni, cítila jsem při ní takový ten bezzubý hněv a bezmoc, který cítím, když něco prožívám, takže ta mě určitě chytila. Podlinka s Rakel a Nawal byla taky skvělá - Rakel obecně byla opět příklad takové té obligátní postavičky, v tomto případě zahořké staré ženy, které umí Simona Ahrnstedt umně převrátit na hlavu, aniž by musela provést nějakou necharakteristickou proměnu povahy či příběhu - a nebýt toho uspěchaného konce ve chvíli, kdy už to člověk ani nečekal, líbilo by se mi i Stellino hledání otce. Závěrečný zvrat se svatbou, která nebyla svatbou Thora a Stelly, byl super, čistě protože to bylo celé tak přesládlé, že mě fakt překvapil.

Celkově ta knížka není špatná, pořád jsem si ji užila, jsem ráda, že jsem do ní investovala, ale nedostatky, které jsem vypíchla výše, mě drží od toho, abych ji nazvala skvělou, nicméně dlouho víme, že jsem knižní snob, co zbytečně rýpá, a jako červená knihovna Jen o trochu víc dodalo přesně, co si od toho člověk slibuje, a opět pořádně explicitně, takže nač si vlastně stěžovat. Pro další Simonu Ahrnstedt rozhodně opět nadšeně poběžím.

21. srpna 2021

Simona Ahrnstedt: Všechno, co chci (Allt eller inget, 2017)

„Kdo se bojí ozvat, tomu přistřihnou křídla.“

zdroj: databazeknih.cz
Touhle dobou už je asi víc než jasné, že nepřestanu, dokud nepřečtu všechno, co je od Simony Ahrnstedt v češtině k dispozici, takže proč to zdlouhavě okecávat. Všechno, co chci je konečně ten konkrétní román, který Angelica Nyqvist doporučovala, a nebudu lhát, kdybych ho četla jako první, nevím, jestli bych pro Simonu Ahrnstedt nutně tolik zahořela. Ne protože by ta knížka byla špatná, naopak - drželo mě to slušně po celou dobu, slupla jsem to za pár večerů a byl tam přesně ten hlubší přesah, který na jejích romancích tolik miluju - ale zatímco u těch předchozích tří jsem s každou objevovala něco jiného, tady jsem měla pocit, že nečtu nic nového pod sluncem, ačkoliv všechny ingredience byly na místě.

Hlavní hrdinka Lexia je po Åse druhá explicitně plnoštíhlá postava, byť tentokrát v hlavní roli, takže knížka klade velký důraz na to, jaké to je být tlustou ženou v dnešním světě, který slučuje štíhlost se zdravím a cokoliv nad ono magické číslo v kolonce BMI (jehož limity většinou buď neznají nebo úplně ignorují) znamená nezdraví a obezitu, kterou takový člověk samozřejmě automaticky propaguje pokaždé, když se vyfotí na Instagram nebo se obleče do něčeho, co společnost usoudila, že je jen pro štíhlé lidi. Takového člověka je pak nutné šikanovat "pro jeho zdraví," protože blbé kecy, nevyžadané rady a vyložená verbální krutost vždycky vedou k pozitivní změně životního stylu a ne k depresím, nenávisti k vlastnímu tělu a PPP. (Je to samozřejmě ironie, katastrofální dopady negativního přístupu k tělu jsou opakovaně prokázané.)

Zkrátka a dobře pokud svému tělu klademe podmínky pro to, jak má vypadat, abychom ho mohli milovat, nebudeme nijak motivovaní starat se o něj dobře a udržovat ho zdravé, čímž pádem nikdy nezačne vypadat tak, jak musí, abychom to milovali, a celkem spolehlivě si tím zničíme zdraví psychické i fyzické. A jak říká Lexia, pokud je hlavním cílem těhle nenávistních kampaní samozvaných expertů naše zdraví, pozitivní přístup k tělu by měl být jejich denní chleba a ne rudý hadr. (A jestli mě ještě jednou bude o zdraví a hubnutí poučovat někdo s zapálenou cigaretou v ruce nebo někdo, kdo chlubí faktem, že "přes den nepotřebuje jíst", začnou lítat facky.)

Ale abych se vrátila ke knížce jako takové, Všechno, co chci krásně laicky formuluje, co je na celé té nenávisti "body positivity" nelogické a zvrácené, a na příkladu Lexiina vztahu s její trapičkou Josephine ukazuje, že obě jsou oběti stejné rétoriky. Jako v každé takové situaci jsou tací, kteří se uvědomují, že je s nimi nakládáno špatně a chtějí to změnit (Lexia) a tací, kteří akceptují status quo jako pravdu a leckdy se i přidají na stranu agresorů, aby byli na "správné straně historie" (Josephine). Nic z toho samozřejmě neomlouvá Josephinino jednání, ale je to krásný příklad toho, proč je natolik důležité identifikovat vlastní předpojatosti a umět praktikovat solidaritu, plus jeden z důvodů, proč Simonu Ahrnstedt tolik miluju - žádná z jejích postav není nikdy charakterizovaná jako tradiční záporák a je čistě na čtenáři, aby si na ně udělal názor podle jejich jednání.

Na to konto musím zmínit Rebeccu, po jejímž příchodu na scénu jsem ztratila v Simonu Ahrnstedt trochu důvěry, jelikož hodnou chvíli vystupovala jako taková ta typická telenovelovská mrcha, ale byla jsem malověrná a zasloužím si pokání, protože Rebecca měla super vývoj a trošku mě mrzí, že ho čtenář sledoval jenom z povzdálí a nebyl jeho součástí. Krásně je na ní ilustrováno, že i když žena hraje podle pravidel patriarchátu a dokonce se jí daří využívat ho ve svůj prospěch, dřív nebo později nevyhnutelně padne kosa na kámen, protože ten systém prostě není nastavený tak, aby ji upřednostnil ve chvíli, kdy dojde na rozhodnutí mezi ní a chlapem. A to se v této knížce (kde je patriarchát doslova personifikovaný Rebečiným otcem Royem) samozřejmě stane. Ten moment, kdy Rebecca poslala svého otce, který ji roky nutil proskakovat hořícími obručemi pro trochu uznání, které by mělo být od rodiče samozřejmé, k šípku a místo vrácení se k Adamovi, které se Roy snažil zprostředkovat, si začala vášnivou lesbickou aférku s trans ženou, pro mě byl mnohem epičtějším vyvrcholením než Lexiin proslov na konci.

Právě konec byl jeden důvod, proč z knížky nejsem nadšená na 100 %: zaprvé byl stejně stejně jako v případě Nepřátel a milenců hrozně uspěchaný a zanechal na můj vkus až příliš otázek, které se během děje řešily až moc prominentně na to, aby o nich nepadlo ani slovo (primárně bych ráda věděla, co bude s agenturou, kam se vrtne Adam a jak se vztah slučuje s Lexiinou nezávislostí, která je opakovaně zmiňovaná jako něco, co je pro ni velmi důležité), a zadruhé mi přišel prostě příšerné přepálený i v rámci žánru a to je co říct. Možná kdyby mě uspokojil informačně a přišel tam nějaký zajímavý zvrat z hlediska chování postav (třeba kdyby se ukázalo, že Leo přece jen není absolutní hovado), to muchlování na pódiu při vyhlašování celostáních cen by mě tolik nedráždilo, ale takhle to bylo mnoho povyku pro nic.

Druhý důvod, který jsem identifikovala, byl Adam, který byl stručně (ano, vím, co to je) řečeno ze všech těch hlavních chlapů, které jsem od Simony Ahrnstedt dosud četla, ten nejmíň zajímavý. Zaprvé máme zase finančně zajištěného a konvenčně atraktivního chlapa ve skvělé fyzické kondici, což mě už trochu nudí - zvlášť ve chvíli, kdy dostáváme zajímavé hrdinky různých barev a velikostí, a ve chvíli, kdy je Adam workoholik a machr přes čísla, přes které se víceméně realizuje, a kterého by klidně dávalo naprostý smysl, kdyby pro posilovnu neměl nejen slabost, ale ani pochopení. (Ano, vím, že série se jmenuje Protiklady se přitahují, takže dává smysl, že když je Lexia oplácaná, Adam bude ve formě, na druhou stranu je to na Simonu Ahrnstedt trochu moc doslovné. Taky vím, že je to fantazie pro ženy, které sní o tom, že je oklátí bohatý svalovec (a nebudu lhát, že to pro mě není atraktivní představa, koneconců čtu tyhle knížky), ale pokud pracujeme s tím, že ne všechny ženy jsou 90-50-90 a přece si zaslouží být milované, pak musíme stejný postoj zaujmout i k mužům, jinak je to míň osvěta a víc pokrytectví.)

A zadruhé to jediné, co se netýká jeho práce nebo Lexie, mi od těchto dvou věcí přijde tak nějak dějově odtržené. David z Nepřátel a milenců měl v jistém smyslu podobnou minulost, ale její následky a šrámy byly do děje zapracované mnohem výrazněji, kdežto ty Adamovy jsou víceméně jen pozadí, které mizí, když není s Lexií. Ve chvíli, kdy je Lexiina linka s pozitivním přístupem k tělu natolik zapracovaná do té hlavní a dění v agentuře, je to prostě nepoměr, který mě trochu mrzí. Musím ale přiznat body za jeho vývoj z hlediska sociálních otázek - jeho postupné uvědomění, že nestačí bezpráví jen nedělat, ale zároveň se proti němu vyhranit, když je mu svědkem, je super, a díky němu mě ještě víc mrzí, že je Adamovým účelem v příběhu být hlavně tím pekáčem buchet "nepochopitelně" zamilovaným do sádla a ne svou vlastní postavou.

Během čtení Všechno, co chci jsem začala být upřímně zdědavá, jak budou jednotlivé díly propojené a snažila se odhadnout, která z postav se může objevit v tom dalším, ale podle toho, co jsem zatím přečetla, spolu knížky souvisí jen tematicky, což pro mě trochu škoda, protože mám pro ten přestup vedlejších postav do hlavních velkou slabost. Vím, že bych si možná měla dát ve čtení pauzu, příliš podobných knížek prostě nevyhnutelně vyústí v rýpavost viz výše a určitou únavu z typických prvků žánru (kterým se vyhne málokterý autor a které nutně nemusí být nic negativního), ale nemůžu si pomoct.

Závěrem nemůžu nezmínit, že knížka, která se odehrává v marketingovém prostředí a jejíž hlavní zápletka je snaha postavit kampaň na ženské spodní prádlo, která není určená primárně chlapům a modelky v ní vystupující nejsou jen po všech stránkách fyzicky dokonalé štíhlé bělošky, a kde je hlavní hrdinka oplácaná blondýna, má na grafice obálky velmi štíhlou brunetu. Pravděpodobně by mě to u přebalu romance vůbec nezarazilo, kdyby předchozí série od stejného nakladatelství neměla na přebalu pár představující hlavní hrdiny s úzkoslivě sladěnou barvou vlasů a dokonce i šatů, ale takhle je to přinejmenším úsměvné. Díky rozdílné barvě vlasů modelky pochybuju, že to byl záměrný tah marketingu a nemá to co dělat s obsahem knížky, ale pobavilo mě to natolik, že jsem to musela zmínit.

Každopádně i přes výhrady Všechno, co chci v knihovničce rozhodně zůstává.