Cinderella (2021)

“Nothing in life ever stays the same, good or bad.”

zdroj: imdb.com

IMDb. Pojďme si nalít čistého vína, nikdo - a tím méně já - potřeboval další verzi Popelky a už vůbec ne v "girlboss gaslight gatekeep" provedení, ale utáhli mě na Billyho Portera (Fabulous Godmother) a byť s tím se zrovna nepředali, ze slabosti pro jukebox muzikály a celkovou praštěnost filmu jsem zůstala až do konce. Ačkoliv jsem měla celou dobu vágní pocit, že se ten film marně snažil být Ella Enchanted, nebudu zapírat, že jsem se dobře bavila.

Na Camilu Cabello (Cinderella) žádný silný názor nemám a jediná skutečně revoluční Popelka by byla ta, co buď zůstane singl nebo si narazí princeznu Lauru (Mary Higgins), ale mezi ty herecké veterány zapadla dobře, její projev se mi líbil a v kostýmech jí to slušelo (snad jen s výjimkou těch hlavních plesových šatů, jejichž živůtek absolutně neseděl a při Sheeranově Perfect jí princ opakovaně viděl až do kuchyně). Nicholas Galitzine (princ Robert) byl fantastický fuckboi, u něhož by byla revoluční snad jen romance s Wilburem (Jenet Le Lacheur) a jeho "daddy issues" mě nijak zvlášť nebraly, takže tam to pro mě vyznělo do prázdna. Trajektorie princezy Grety Gwen (Tallulah Greive) byla sice zcela předvídatelná, ale aspoň mě nezklamali.

Výše zmíněný Billy Porter se objevil jen v jedné scéně a skutečně miniúloze vypravěče na začátku a na konci, ale scéna to byla fantastická. Je to jeden z těch lidí, co dokážou vynést naprosto všechno a udělali by skvostné roucho i z dvou igelitek a odmotaného toaleťáku, úplně jsem ho v té róbě a na podpadcích hltala. Jeho sebevědomí je kreativní, ne destruktivní, a hodně mě inspiruje. Pierce Brosnan (král Rowan) mě jako fotřík s hlavou v prdeli bavil a jelikož jsem byla snad jediná na světě, komu v Mamma Mia! nevadilo jeho neblaze proslulé zpívání (nedisponuju hudebním sluchem), užila jsem si ho dokonale. Jediné, co mě trochu mrzelo, bylo Rowanovo brutální názorové otočení, které se i v té stopáži podle mě dalo udělat trochu přirozeněji - tím spíš, že s královnou Beatrice (Minnie Driver) to tiché doutnání, trápení a následné bouchnutí sazí zvládli na jedničku a Minnie Driver byla skvělá.

Zaujali mě zpracováním zlé macechy Vivian (Idina Menzel), která byla sice i tak pěkná kráva, ale její motivace vycházela víc z internalizované misogynie a pomýlené snahy zajistit lepší život svým dcerám, i kdyby pro to měla Popelku obětovat, a míň z obyčejné krutosti a neřízeného zlatokopectví, což bylo docela osvěžující. Navíc Idina Menzel se mi fakt špatně nesnáší, takže možná i to ovlivnilo můj názor. Zlé sestry Narissa (Charlotte Spencer) a Malvolia (Maddie Baillio) moc prostoru neměly, byť Malvolia měla pár dobrých záseků a sem tam kink, který by stál za prozkoumání, i když asi v jiném žánru.

Co se týče toho jukebox aspektu, tak tady se začíná ukazovat můj věk, protože u spousty písniček jsem se nechytila a kdyby mi tvrdili, že jsou napsané speciálně pro film, aby si bych jim to věřila, ale líbilo se mi Whatta Man / Seven Nation Army a celkově všechny projevy "trubače". Originální singl Million to One byla ta správná hymna ve stylu Disney princezny, takže mě samozřejmě chytila (nemůžu se bránit, jsem cílová skupina). Mnohem víc než hudebně mě to ale bavilo vizuálně, kostýmy i kulisy s absencí specifické estetiky, která jim paradoxně tu specifickou estetiku dodávala, mi trochu připomnělo ty české nedělní nízkorozpočtové pohádky zhruba mého stáří a padlo mi to do noty.

Celkově to není film, který je nutné vidět a už vůbec ne takový, který by stálo za to brát vážně, ale na jeden večer s vínem a kamarádkou to bylo super.