_______
“Hollywood... It's a town that's always attracted a certain kind of woman. She arrives, ready to do battle with lipstick and cleavage as her weapons of choice. She is confident of victory because she knows what life has taught her: that beauty is power.
But this is not a story about a woman with power.”
 |
| zdroj: imdb.com |
Zatímco první řada přinesla tři postavami, zápletkami a léty oddělené příběhy spojené prakticky jen místem působiště, druhá řada je jeden příběh a osudy všech postav se prolínají. To je pro mě vždycky zkouška kvality scénáře (nebo obecně příběhu v případě knih) čistě protože ne vždycky se propojení jednotlivých linií, které mají souviset, podaří načasovat tak, aby jim divák/čtenář věnoval srovnatelnou pozornost a pochopil příběh tak, jak měl být pochopen. Why Women Kill na to šlo ale chytře v tom, že během prvních pár epizod je naprosto jasné, jak spolu příběhy jednotlivých postav souvisí a spíš než aby diváka nutil spojit si jednotlivé události, dovoluje mu sledovat, jak situaci chápají jednotlivé postavy a jak si pod sebou ve většině případů dál podřezávají větev.
Vyprávění mělo svěží tempo, nebyla epizoda, u které bych se nebavila nebo nějak nesouvisela s celkovým obrazem, a vždycky, když už jsem si řekla, že to šílenější být nemůže, překonali se a přišli ještě s něčím bizarnějším v tom nejlepším slova smyslu. Vývoj postav a gradace jejich šílenství byla udělaná krásně plynule, dávala smysl a neproběhla žádná nečekaná a nesmyslná pravotočivá zatáčka.
Velká část úspěchu je samozřejmě obsazení. Allison Tolman (Alma Fillcot) měla podle mě asi nejtěžší úkol, protože zahrát ten plíživý pád do šílenství podle mě nemůže být lehké a smekám každému, komu se to povede. Alma začne jako příčetná postava, které je mi vlastně trochu líto a soucítím s ní, a končí tak, že třeštím oči na obrazovku a je mi líto všech kolem ní včetně Bertieho (Nick Frost), který byl doslova sériový vrah. Hodně jsem přemýšlela nad tím, kdo byl horší, a došla jsem k tomu, že byť Bertie byl traumatizovaný jako dítě a skutečně nemocný, pořád "zachránil" hrozné množství lidí, kterých se neptal na jejich názor, a byť Alma tuto omluvu neměla, měla toho na svědomí prostě míň a nemyslím si, že by jí to procházelo tak dlouho, aby se na Bertieho čísla dostala. To ale nic nemění na faktu, že jejich love story byla vlastně sladká a dojemná, a je škoda, že to tak dopadlo.
Lana Parrilla (Rita Castillo) mě v obsazení příjemně překvapila, protože byť její postava v Once Upon a Time byla jeden z důvodů, proč jsem odpadla (naprosto učebnicový případ opakovaného poskytování odpuštění a rozhřešení postavám, jejichž pokus o nápravu a pokání se ani zdaleka nevyrovná škodám, které zcela svévolně napáchaly), o jejích hereckých schopnostech jsem nikdy nepochybovala. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, Rita byla Regina v bleděmodrém, ale protože šlo o jednorázovou zápletku - a protože Lana Parrilla ty tvrdé mrchy s měkkým, traumatizovaným jádrem skutečně umí - užila jsem si ji. Na konci mi bylo Rity upřímně líto, i přes svoje hříchy patřila v celkovém osazenstvu k těm neškodnějším; sociální šikana a manipulace jsou sice nechutné chování, ale pokud to mám srovnat s byť jen jednou vraždou (nebo třinácti), mám jasno.
Její chování ke Carlovi (Daniel Zacapa) odmítám soudit, bylo od začátku jasné, jaký typ chlapa byl, proč si Ritu vzal a že jeho chování k ní nebylo důsledkem jejího, ale jeho standardní chování k ženám, jak dokazuje chování a psychický stav jeho dcery Catherine (Veronica Falcón). Carlo nebyl muž, který se zamiloval a stal se obětí zlatokopky (ostatně na téma údajných obětí zlatokopek už jsem se tu myslím rozepisovala), byl to přesně ten prototyp chlapa, který si vybere ženu v otřesné životní situaci, poskytne jí zázemí a pak věda, že je na něj finančně a často společensky odkázaná, se k ní chová jako absolutní hovado. Ví, že se nežení z lásky, dělá finanční transakci a stylizuje se do role zachránce a pak případně zneužitého chudáka. Nedokážu ho litovat a nedokážu Ritu hanit za jakékoliv chování k němu, dostal přesně, co si vykoledoval.
Výše zmíněná Catherine byla zajímavá postava. Většinu děje mi jí bylo hrozně líto, postupně mě ale začala znepokojovat hlavně svým chováním ke Scooterovi (Matthew Daddario), které začalo poměrně rychle připomínat chování jejího otce k Ritě, a skutečně smutně to vygradovalo. Byla to přesně jedna z postav, která mohla žít šťastný život, kdyby se dostala do rukou šikovného terapeuta, ale takhle jenom zahořkne a povede se jí ještě hůř než před tím vším. Můžeme jenom doufat, že bez Carla dýchajícího jí na krk jí časem dojde, kdo byl její skutečný nepřítel, a nakonec si odpustí a překoná to. Když už jsme u Scootera, mám ráda dobré himbo s páteří - sice byla značně pružná, ale byla tam - a Matthew Daddario mě absolutně přesvědčil.
Isabel (Eileen Galindo) byla podobně nejednoznačná postava jako Rita a hlavně ke konci jsem si ji skutečně užívala. U Grace (Virginia Williams) jsem pořád čekala, jestli nakonec bude mít větší roli, ale zůstala prakticky šedou eminencí. Je docela škoda, že se jejímu vztahu s Joan (Jessica Phillips) nepověnovali trošičku víc, na druhou stranu si nemyslím, že tam byl úplně prostor, takže nevím, na co si vlastně stěžuju.
Dee (B.K. Cannon) a Verna (Jordane Christie) jsem si nechala až na konec, protože ze zezačátku poměrně předvídatelné linky se vyvinula hrozně hezká a osvěžující zdravá lovestory. Souvisí s tím charakterizace Dee, oplácané holky, které celý život vštěpovali, že má mířit nízko a moc si od života neslibovat, a která je tím způsobem ochotná se ponižovat pro chlapa, který ji nedocení a nebere vážně, protože je její představou míření vysoko a důkaz, že něco znamená. To samo o sobě mi bylo blízké, ale fakt, že Dee udělali víc chytrou než zoufalou, schopnou vidět svou cenu a hlavně vidět, komu na ní skutečně záleží, to udělalo ještě stokrát lepší. Vern byl soukromý detektiv v Americe první poloviny 20. století, což automaticky znamenalo sexy film noir módu, a ještě ke všemu válečný veterán se zraněním, které ho v jeho očích dělá ohyzdného, a zlomeným srdcem, a hezkým tělem... Psala jsem to já?!
Ten fakt, že jakmile se dali dohromady, neměli tihle dva nic než celkem pochopitelné drama, komunikovali a bylo z nich cítit, jak se mají rádi, spojený s faktem, že Vern byl skutečně CHLAP... Rozplývala jsem se. Nestává se často, že ta nejpředvídatelnější love story je zároveň tou nejuspokojivější (až na tu stopáž, ale vzhledem k zápletce nemohli moc čekat, takže se jim to dá odpustit), ale tohle mi skutečně dodalo chuť do života. Na to konto musím zmínit, že mě trochu mátlo historické zasazení a prakticky neexistující rasismus, což nebylo nijak vysvětlené, ale víc než přepisování historie to vidím jako příležitost pro nebílé herce hrát postavy, které by v opačném případě nedostali příležitost hrát, a nemuset u toho znovu prožívat generační sociální traumata. Ale co já vím, jsem na tuhle problematiku moc bílá a moc evropská.
Celkově jsem s druhou řadou Why Women Kill extrémně spokojená, po všech stránkách dostála kvality té první a už se nesmírně těším na třetí. (A doufám, že tam zase nějak protlačí Jacka Davenporta - ke spokojenosti ho nepotřebuju, ale nebylo by to krásný?)