_______
“It's a simple question, really. Why would a woman kill? And who would she murder? The man who did her wrong? The other woman? Perhaps a friend guilty of betrayal? To know the answer, you must listen to the woman's story.
But for the woman who kills, only one question really matters.
Does she get away with it?”
 |
| zdroj: imdb.com |
Dějová linie z 60. let byla velmi přímočará - Beth Ann (Ginnifer Goodwin) je podváděná svým šovinistickým manželem Robem (Sam Jaeger), který předvídatelně zbouchne svou milenku April (Sadie Calvano). To, že se Beth Ann pod falešným jménem s April spřátelí bylo myslím dané už v traileru, temné pozadí smrti Beth Anniny a Robovy dcery bylo samozřejmě nevyhnutelné. Už jsem ale nečekala, jaké šílené situace nastanou, jak Beth Annina dcera nakonec zemřela a jakým způsobem to vyvrcholí.
Celou show rozhodně dělala Ginnifer Goodwin - její schopnost vypadat utrápená, zdrcená a ke konci elegantně vyšinutá mě donutila si to pořádně prožít, tleskám jí. Hrozně se mi líbila i Sheila (Alicia Coppola) jako ten svérázný hlas rozumu, který Beth Ann postupně ignoruje víc a víc, a Mary (Analeigh Tipton) jako to zahořklé ptáče, které musí někdo zachránit. Úplný konec mě překvapil, ale tak nějak mě zahřálo vidět Beth Ann šťastnou.
Simone (Lucy Liu) a Karl (Jack Davenport) v 80. letech vypadali na začátku asi nejpředvídatelněji a na rozdíl od ostatních dvou linií jsem si uměla představit, jak se to asi stane. Pak se ale začal vztah mezi Simone a Karlem nádherně měnit a posunovat, což jsem si nesmírně užila - Lucy Liu a Jack Davenport měli nádhernou chemii, "brotp" na věky - a všechno bylo najednou méně jasné. Teprve ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že má Karl AIDS, došlo mi, jak a proč Karl zemře, a nepletla jsem se.
Tato linie měla asi nejvíc postav, které se posunuly někam, kde jsem to úplně nečekala - nejvýrazněji to bylo vidět asi na Tommym (Leo Howard), ze které bylo velmi snadné udělat klišoidního testosteroňáka, ale místo toho se rozhodli nadělit mu mozek. Sama Simone podstoupila nádherný vývoj - od povrchní ženské posedlé mamonem a instantním uspokojením se posunula v někoho, kdo hledá hodnoty v lidech a snaží se o dlouhodobé štěstí. Lucy Liu byla úžasná, krásně ten vývoj zachytila i v limitovaných podmínkách (míněno hodně časových skoků) a udělala ze Simone patrně mou nejoblíbenější postavu. No a samozřejmě Jack Davenport - dokonalost jako vždycky, hrozně ráda jsem ho zase jednou viděla v masité roli.
Co se týče přítomnosti, ta na mě byla asi přece jen drobátko překombinovaná, nicméně i tady mě příjemně překvapili. Jade (Alexandra Daddario) se z neškodné pipiny časem přeměnila v amorální zlatokopku a pak regulérního psychopata. Chvílemi se mi z ní otevírala kudla v kapse, chvílemi se mi líbilo, jak zvládla Alexandra Daddario vypadat jak Bambi, přestože v ruce držela nůž, ale ve finále jsem se vracela k tomu, jak byly její oči většinu času prázdné. Nevím, jestli to byla záměrná herecká volba nebo jimi Alexandra Daddario neumí hrát, ale zpětně nevím, co si o tom myslet.
Taylor (Kirby Howell-Baptiste) a Eli (Reid Scott) pro mě neměli moc chemii a přiznám se, že Eliho jsem chtěla vidět pod drnem o dost víc než Roba a to bylo co říct, protože tomu jsem ten konec fakt přála. Překvapilo mě, kdo to nakonec nepřežil, ale celkově nemůžu říct, že bych tuto dějovou linii nějak zvlášť prožívala, rozhodně podle mě byla nejslabší.
Kill Me as if It Were the Last Time byla jednou z nejlepších seriálových epizod, které jsem v poslední době (a možná celkově) viděla. Ta nesmírně choreograficky náročná pasáž, kde se prolínají všechny linie - Robovo a Beth Annino zúčtování s hysterickou April, Simonino a Karlovo tango na rozloučenou a Jadeina pomstychtivá jízda - byla naprosto dechberoucím vizuálním pornem. Ta třešnička na dortu, kdy šťastná Beth Ann předává klíče mladé a zamilované Simone, a kdy pak Simone ve vysokém věku a zjevně naprosto spokojená se svým životem předává klíče sice ustarané, ale nadějné Taylor, mě skutečně chytila za srdce. Ten úplný konec s Taylor předávající klíče novému manželskému páru byl na mě hodně doslovný a tak trochu kazil vypointovanost předchozích epizod, ale za ten skvělý desetidílný zážitek jim to ráda odpustím.
Poslední věc, kterou rozhodně musím vypíchnout, jsou kulisy, kostýmy a make-up. Seriál chvílemi až psychedelicky hýřil barvami, ale krásně vystihoval představy o tom, jak americké 60. a 80. vypadaly, a interiéry byly prostě krásně vyšperkované. Ten nápad držet to všechno v jednom domě krásně zdůrazňoval estetické prolínání linií a já jsem jen slintala. Při této příležitosti musím znovu vypíchnout Lucy Liu, protože dokud jsem ji neviděla v tomto seriálu, nevěřila jsem, že 80. glam může být stravitelný, ale ta ženská vypadá dobře snad ve všem.
Vzhledem k tomu, že podle traileru jsem čekala jen líbivé propojení spousty klišé, pro mě bylo Why Women Kill jedním z největších seriálových překvapení. Jsem hodně zvědavá na druhou řadu a doufám, že k tomu přistoupí jako k antologii a přinesou úplně nové tváře a nové postavy.