Divadlo v Celetné. Jediné předsevzetí, které jsem si do nového roku dala, bylo chodit do divadla aspoň tolik jako loni, a protože víceméně odevšad se na mě valí kupony na levnější lístky, nebude vůbec těžké ho dodržet. Paralelní vesmíry bylo jedno z takových zvýhodněných představení a přiznám se, že víc než anotace mě nalákal fakt, že jsem dosud nebyla v Divadle v Celetné. Obojím jsem byla příjemně překvapená.
Ačkoliv jsem letitý fanoušek sci-fi a představení se jmenuje, jak se jmenuje, stejně jsem byla první půlhodinu celkem zmatená. Pak mi ale princip vyprávění konečně začal docházet a musím říct, že jsem si ho docela užila. (Myslím si, že kdyby představení neotevíralo tou průpovídkou o olizování loktů, ale tezí o paralelních vesmírech, fungovalo by to líp, ale možná jsem jenom natvrdlá.)
Děj byl už z podstaty věci nelineární, ale závěr se i tak dal vysledovat a divák měl příležitost vybrat si verzi příběhu, která se mu líbila nejvíc, což mě hodně bavilo. Celé fungovalo hlavně díky scéně, která byla sice řešená minimalisticky, ale budoucí části byly oddělené nasvětlením a „nástěnka“ ve tvaru plástve byla v závěru úžasně efektivní.
Herecké výkony byly taky super, vadilo mi prakticky jen to, že Roland (Ondřej Novák) byl v některý paralelních verzích sexuální násilník - ano, chápu, že člověk je produkt svého okolí a určitě tedy mohla taková verze Rolanda existovat, ale ve chvíli, kdy příběh neukazuje žádné formativní momenty z dětství a dospívání postav, to vyznělo jako úplně jiná postava a vytrhlo mě to ze soustředění – a Marianne (Barbora Vyskočilová) z většiny působila jako ten stereotyp, že jakýkoliv génius musí být automaticky na spektru, což byla škoda.
Jinak jsem si ale představení užila. Bylo sice alternativní, ale ne tak alternativní, abych se ztrácela, moc hezky pracovalo s kulisami, a ačkoliv jsem byla na začátku zmatená, nenudila jsem se ani chvilku, a to se často nestává.
Ačkoliv jsem letitý fanoušek sci-fi a představení se jmenuje, jak se jmenuje, stejně jsem byla první půlhodinu celkem zmatená. Pak mi ale princip vyprávění konečně začal docházet a musím říct, že jsem si ho docela užila. (Myslím si, že kdyby představení neotevíralo tou průpovídkou o olizování loktů, ale tezí o paralelních vesmírech, fungovalo by to líp, ale možná jsem jenom natvrdlá.)
Děj byl už z podstaty věci nelineární, ale závěr se i tak dal vysledovat a divák měl příležitost vybrat si verzi příběhu, která se mu líbila nejvíc, což mě hodně bavilo. Celé fungovalo hlavně díky scéně, která byla sice řešená minimalisticky, ale budoucí části byly oddělené nasvětlením a „nástěnka“ ve tvaru plástve byla v závěru úžasně efektivní.
Herecké výkony byly taky super, vadilo mi prakticky jen to, že Roland (Ondřej Novák) byl v některý paralelních verzích sexuální násilník - ano, chápu, že člověk je produkt svého okolí a určitě tedy mohla taková verze Rolanda existovat, ale ve chvíli, kdy příběh neukazuje žádné formativní momenty z dětství a dospívání postav, to vyznělo jako úplně jiná postava a vytrhlo mě to ze soustředění – a Marianne (Barbora Vyskočilová) z většiny působila jako ten stereotyp, že jakýkoliv génius musí být automaticky na spektru, což byla škoda.
Jinak jsem si ale představení užila. Bylo sice alternativní, ale ne tak alternativní, abych se ztrácela, moc hezky pracovalo s kulisami, a ačkoliv jsem byla na začátku zmatená, nenudila jsem se ani chvilku, a to se často nestává.