 |
| zdroj: megaknihy.cz |
Vina otců se znovu hodně opřela do případu a hodně velký důraz byl kladený na postavy, které s sebou přinesl, konkrétně Börjeho Ströma, syna jedné z obětí, a Ragnhild Pekkari, sestru další z obětí a adoptivní tetu Rebecky, se kterou se dosud nesetkala. Přiznám se, že když jsem román prolétla očima, byla jsem trochu otrávená z toho, jak málo jsem viděla Rebecku a jak moc Ragnhild, ale její příběh mě chytil, a líbilo se mi, že centrální love story (včetně sexu) a happy end se soustředily na dva šedesátníky, tak nějak to v realitě Rebecky Martinsson dávalo smysl.
Případ jako takový se skládal z více částí a přiznám se, že ne všechny mě bavily. Ta promlčená vražda, kterou jako soukromý detektiv vyšetřoval Sven-Erik v důchodu, mě bavila hodně. Ty flashbacky na celou kariéru Börjeho Ströma bych nutně nepotřebovala, ale respektuju jejich místo v příběhu, stejně jako střípky ze života jeho dvou trenérů, kteří byli utajený pár, a bylo to tak nějak samozřejmě, což to je vždycky super.
Část soustředěná na Rusy, prostitutky, a tunelování Kiruny už mě tolik nebavila, ale přinesla s sebou nečekanou spolupráci mezi Rebeckou a Carlem von Postem, která se mi hodně dobře četla. Byla to první z postav, jejíž změna trajektorie mě překvapila. Ta druhá byla Tommy Rantakyrö, který se ukázal jako ta fatální oběť, kterou si finále série nutně muselo vyžádat. Nebudu lhát, že se mi neulevilo, že to nebyl nikdo jiný, byť s Annou-Mariou mi Larsson nahnala strach. Tím, jak hned vzápětí nechala umřít Pohjahena (u kterého jsem to vzhledem k rakovině, kterou má od prvního dílu, čekala), jsem pochopila, že to s Annou-Mariou nebude jen tak, a jsem moc ráda, že jsem se nepletla.
Když už jsme u Anny-Marie, moc se mi líbilo, že na ni byl zase takový důraz, ale obešla bych se bez celého toho rozhádání s Rebeckou: jestli mi něco přišlo vyloženě zbytečné a i zpětně si myslím, že to nebylo třeba, byla to tahle část.
A to mě přivádí k Rebecce samotné. Tak nějak jsem čekala, že to s Kristerem nebude jen tak; myslela jsem si, že Rebecka se s Månsem nerozejde a ti dva tak nějak vyšumí, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že Rebecka Kristera s Månsem podvede. Na jednu stranu se mi chtělo škodolibě říct, že co čekal, dělala to s ním, udělá to jemu, na stranu druhou se špatně četlo, jak se oba trápí. Rebecka byla celou knížku jak utržená z řetězu a řítila se do vlastní záhuby, jak měla ve zvyku, a chvíli jsem se popravdě bála, že to bude končit bledě, ale v závěru se konečně odrazila ode dna. Happy end knížky nepatřil přímo jí, ale něco tam pro ni stejně bylo. Tak nějak mimochodem, jak se jí dělo všechno.
Vina otců byla úplně něco jiného, než jsem čekala, ale sám o sobě mě román bavil a jako zakončení příběhu Rebecky Martinsson fungoval. Jsem spokojená.
„[Výraz jeho tváře] byl něžný a smutný, a když se zase otočil k Marit, měl tvář bez výrazu jako uklizený byt na prodej.“
„Lidé si zaslouží politování, ale člověk je člověku vlkem.“
„Lidé si druhé buď idealizují, nebo démonizují. Nikdo si nedokáže o jiném člověku udělat ucelený obrázek.“
„Co je láska, kterou k někomu cítíme? Strach ze samoty. Tělesné puzení se rozmnožovat. Opakování neúspěchů z dětství – když nemůžu před nešťastným osudem zachránit svého bratra, tak se o to aspoň pokusím s jinými muži, kteří se mu podobají. Když mě táta nedokázal milovat, najdu si muže se stejně chladným srdcem a pokusím se u něj obstát.“
„Mě [život] celou dobu tlačí, pomyslela si. Žádný život mi nesedí. Všechny životy, co si vyzkouším, jsou mi těsné.“
„V tomhle spočívá to nebezpečí, když někoho milujete, pomyslela si […]. Naučíte se, která slova jsou smrtící. A pak je bez váhání vyslovíte.“
„Hledal v sobě tu bolest. Nahmatal ji, jako když máte na chodidle puchýř a zkusmo na něj došlápnete celou vahou, abyste zjistili, jestli vydržíte jít dál.“
„Všechny ty životy, které člověk kvůli jiným malým či velkým rozhodnutím neprožije.“