 |
| zdroj: megaknihy.cz |
Co se týče přítomnosti, tak tam se mi to taky líbilo mnohem víc, ale nemůžu vyloučit, že je to tím, že jsem si pamatovala, kdo je vrah. Každopádně myslím, že jsem si tehdy frčela na sériových vrazích, kteří mají jasné MO vytvořené na základě vlastních vyšinutých příběhů, a instinktivně jsem to tam hledala, takže když jsem to nenašla, byla jsem zmatená a rozladěná. Tentokrát jsem tu zápletku docenila pro to, co skutečně byla, a musím říct, že byla promyšlená a velmi dobře vygradovaná, nemám připomínek.
Ani Marcus mi tentokrát nevadil; pohybuju se teď hlavně v prostředí, kdy do mě nikdo horem dolem necpe, že bych měla mít děti, takže jsem proti nim o dost míň vysazená, a je to poznat. Vztah Rebecky s Kristerem mě stále těšil jako tehdy, jsem shipper a jakmile mám svoje OTP, nebudu ohledně nich normální, na tom se asi nikdy nic nezmění. Veru jsem obrečela stejně, jako když jsem to četla poprvé (a tuším, že i tehdy to bylo v metru po cestě do práce), ale tentokrát umím docenit absolutní ďábelskost toho, jak se to stalo. Mučení na druhou, hezký.
Co jsem tehdy úplně odignorovala bylo Rebečino ožralé tažení s Pohjahenem, při kterém jsem se teď fantasticky bavila a měla jsem radost, že se ty dvě postavy konečně propojily. Náznak byl už v předchozí knížce, ale fakt jen náznak, a jsem moc ráda, že to Larsson dál rozvíjela.
Celkově je Oběť Molochovi zas jednou pěkná drasťárna, ale skvěle napsaná a vypointovaná a rozhodně lepší, než jsem si ji pamatovala. Teď mě čeká v finále série v premiéře, tak jsem hodně zvědavá, jak se příběh uzavře.
„Život utíká tak strašně rychle, je jako sprinter, který se jí směje do očí. “
„Láska je jako oprátka. Nejdřív spočívá volně kolem krku. Ale čím více se milovaný vzdaluje, tím těsněji se oprátka utahuje.“
„Kdo by miloval dokonalost? Ne, láska vyžaduje starostlivost. A starostlivost potřebuje nacházet na milovaném člověku chyby, touží po zranitelnosti a křehkosti. Láska chce léčit. A léčit dokonalost není třeba. Dokonalé nelze milovat, pouze zbožňovat.“
„Tušení, říkal si. To slovo používáme nepřesně. Víc než devadesát procent lidské inteligence, kreativity a analytických schopností se nachází v nevědomí. A to, čemu se říká divný pocit v žaludku, tušení a intuice, není často nic jiného než výsledky duševního procesu, o kterém nemáme ani potuchy.“
„Člověk by měl přestat doufat. […] Musíme se smířit s tím, jak to je. S tím, jací jsou jiní lidé. Jací jsme v jádru my sami.“
„Víte, lásku by měl člověk opatrovat. Než se nadějete, prožijete ji naposled. A všechno ostatní je jenom šumění větru.“
Autorčino poděkování:
„Hjalmar Lundbohm skutečně existoval. Ale celý jeho a Elinin příběh je samozřejmě vymyšlený. Něco si přimyslím a lžu, to je moje práce. Mlátím Rebecku do hlavy a zabíjím psy.“
„Pokud jste zvědaví, co znamená Hänen ej ole ko pistää takaisin ja nussia uuesti, přeložila bych to asi takhle: Nezbývá než ho vrazit zpátky a vyšukat ho znovu. Tedy že je někdo tak strašný, že by se musel změnit úplně od základu.“
Původní recenze z 23/04/16:
Musím přiznat, že zápletkou se mi Oběť Molochovi ze série o Rebecce Martinsson asi líbila nejméně. Líbilo se mi, že tam bylo víc Kristera a že se s ním Rebecka nakonec dala dohromady, ale ten malý kluk mi lezl na nervy a dokud Rebecka neodhalila vraha, bylo to prostě jenom matoucí. Zhruba od půlky knížky mi mělo být jasné, že se Veře něco stane, ale tohle bylo extrémně hnusný - jak k tomu psovi, tak k Rebecce. Asi jsem měkká, ale ti mrtví psi v celé sérii mně silně znepokojují. Jinak zpětně v celé knížce neumím vypíchnout nic dalšího, co by mě vyloženě zaujalo, ale neznamená to nutně, že byla špatná. Zase jsem byla napjatá a zase jsem ji dočetla až do konce. Åsa Larsson prostě umí.