 |
| zdroj: mestskadivadlaprazska.cz |
Začnu tím, o čem nepochybuju: scéna na mě opět udělala dojem. Už několikrát jsem se rozepisovala, jak mám ráda jednoduchost a multifunkčnost kulis, ale tady už byl jasný přesah do symboliky a abstrakce, kterou jsem sice vždycky nutně nepochopila, ale možná díky tomu byla atmosféra na jevišti krásně sugestivní a podtrhovala dění (které jsem z většiny nechápala stejně jako Emílie).
Můj druhý oblíbený bod většinou bývají kostýmy a i s těmi začalo dobře, celkový koncept se mi líbil a postupné svlékání Mastifa (Tomáš Milostný) a Slípky (Sára Affašová), jak se sbližovali, symbolicky fungoval dobře, ale pak tam byl přerod v moderní oblečení, který jsem úplně nepochopila, takže si logicky myslím, že nebyl nutný.
Co se týče děje, tam to pro mě trošku skřípalo. Na začátku jsem byla zmatená, což byl samozřejmě účel, ale ačkoliv jsem cítila, že bych měla být napjatá, spíš jsem se trochu nudila. Po přestávce to konečně nabralo pořádné obrátky a všichni zúčastnění to dokonale rozehráli, a už jsem se nenudila ani trochu (no, možná během pasáží s Mastifem a Slípkou). Konec si nejsem jistá, jestli jsem pochopila správně - hlavně protože jsem necítila žádné zadostiučinění, které u dobře zakončeného příběhu mívám - a jsem z toho pořád trochu zmatená.
Jeden z hlavních taháků pro mě byla Ivana Uhlířová (Huldey), která před patnácti lety v Komedii během Petrolejových lamp změnila můj přístup k divadlu, a v tomto ohledu jsem nebyla ani trochu zklamaná. Huldey byla dětinská i manická zároveň a jako někdo, kdo taky chorobně touží po uznání (ale pst, sama před sebou to tajím), jsem se v ní v pár replikách docela našla. Druhý zajímavý člen obsazení pro mě byla Dana Batulková (Mallory/Marjory/Margaret), která mě před lety ohromila v Molly Sweeney, a byť jsem tady měla během první poloviny trochu potíže uchopit její postavu, Danou Batulkovou to rozhodně nebylo.
Eva Salzmannová (Agáta) a Martina Jindrová (Emílie) jsou pro mě neznámá jména, ale Agáta s Emílií tam rozehráli (pro mě) nečekanou homoerotickou zápletku (ano, zase jsem si o hře nic nezjistila dopředu) a musím říct, že mě hodně bavily. Agáta moc překvapení neskrývala, mimo tu Margot/Alana zápletku byla celkem přímočará, ale přesvědčivě zahraná. Emílie v závěru naopak překvapila a to příjemně (pokud jsem to pochopila správně) a jelikož jsem seděla ve třetí řadě, musím říct, že mě Martina Jindrová hodně příjemně překvapila mimikou, na kterou v divadle obvykle nedohlédnu.
Výše zmíněné pasáže s Mastifem a Slípkou příběhově fungovaly jako doplnění hlavního příběhu, jako symbolická vsuvka, doslovně (míněno když jsem si skutečně představila psa a zraněného ptáka) i jako sociální komentář, ale od začátku jsem tušila, jak to dopadne, a byly pro mě trochu zdlouhavé. Úplný závěr byl ale skvěle udělaný.
Ačkoliv mě Tekoucí písky v pár ohledech příjemně překvapily, nemůžu se zbavit pocitu, že na nich bylo něco nedotaženého. A nebo jsem jen zahořklá, že jsem je beze zbytku nepochopila. Rozhodně to ale byl zajímavě strávený večer.