_______
“Everything's a map, isn't it? Every line, every scar, the things we've done, the things we will do. We're all just maps. And somehow, we find our way to the things we want.”
 |
| zdroj: justwatch.com |
Hned po prvníích pár epizodách se staly dvě věci: zaprvé jsem byla překvapená, jak mě to chytilo, a za druhé jsem byla dokonale zmatená tím, proč to pojali zrovna takto. Děj totiž kopíruje hlavní zápletku knížky, ale s úplně jinými postavami a já moc nechápu proč. Mám takové podezření, že ani tak nechtěli dělat prequel jako spíš vyprávět stejný příběh s mladými postavami a skoro si myslím, že na to možná měli jít přes sequel. Každopádně to vnímám jako trochu lacinou snahu zalíbit se novému publiku a je to podle mě trochu škoda.
Camille (Alice Englert) - budoucí paní de Merteuil - mi zezačátku moc nesedla, ale nakonec jsem si na ni zvykla a docela jsem ji prožívala. Obešla bych se bez té předvídatelné historie, začínám být trochu unavená tím, že každá nelítnostná a ambiciózní žena ve fikci musí být nutně motivovaná pomstou buď za sexuální napadení nebo za odepření mateřství nebo ideálně oboje, jako v případě Camille, zatímco mužským postavám je prostě jen dovoleno být krutí a hladoví bez pardónu.
Sám Valmont (Nicholas Denton) je toho zářným příkladem; oproti Camille se mu prakticky nic nestalo, ale jeho trable jsou líčené téměř stejně dramaticky a jeho chování, byť amorální, podle ostatních postav spadá pohodlně do "účel světí prostředky" teritoria, zatímco u Camille se všichni popadají za perly a omdlévají. Musím jim ale přiznat, že Alice Englert a Nicholas Denton měli dobrou chemii a byť se mi Valmont nelíbil tolik jako Camille, Nicholas Denton se mi líbil hodně.
Victoire (Kosar Ali) byla zajímavá postava a její přátelství s Camille se mi líbilo, ale trochu mi vadilo, že všechno, co Victoire udělala, bylo kvůli nebo pro Camille, a ona sama byla potlačená. Azolan (Nathanael Saleh) dopladl s Valmontem velmi podobně, ale ten mě zdaleka tak nezajímal. Etienne/Majordome (Hakeem Kae-Kazim) byl podle mě povedený příklad toho, že byť byly jeho činy odstartované činy Camille, rozhodoval se pro sebe a za sebe, což mi u Victoire trochu chybělo.
Ondine (Colette Dalal Tchantcho) byla lahodná mrcha, Geneviéve de Merteuil (Lesley Manville) byla velmi příjemné překvapení a nebudu lhát, skoro mě mrzelo, že to není TA de Merteuil, a Jean de Merteuil (Michael McElhatton) byl fantastické hovado, kterého se neměli zbavovat tak brzo. Jacqueline de Montrachet (Carice van Houten) mě bavila hlavně tím, že měli s Valmontem lepší chemii než on s Camille, a hlavně tím, jak ji psali, byla mnohem lidštější než ostatní postavy. Henri de Montrachet (Tom Wlaschiha) byl oproti tomu celkem nezajímavé hovado.
Carré (Hilton Pelser) a Rose (Mia Threapleton) mě nebavili, protože se objevili vždycky, když bylo potřeba, aby to hlavním postavám někdo zavařil, a jinak po nich ani neštěkl pes. Carré na tom byl s prostorem trochu líp než Rose, ale jeho finálové činy byly docela deus ex machina a upřímně mě tím zklamali. Potěšila Paloma Faith (Florence de Régnier), škoda, že neměla víc prostoru.
Co se týče děje, ten byl podle mě dobře napsaný a načasovaný. Zvraty fungovaly a i když jsem to třeba uměla dopředu uhodnout, bylo to tak dobře odehrané, že mi to nevadilo. Nakonec předvídatelný zvrat, který logicky vyplývá z děje, je podle mě vždycky lepší než laciná pravotočivá zatáčka, která má jen šokovat a ve chvíli, kdy se nad ní divák trochu zamyslí, se úplně rozpadne. Jediné, co mě ohledně děje trochu zklamalo, bylo to finále, zaprvé protože Carré mi leze na nervy a celá ta linka s ním mě nebavila a zadruhé protože tam bylo až příliš cliffhangerů, které jsou podle mě přežitek.
Na druhou řadu bych i byla zvědavá, ale už to stihli zaříznout, takže mám smůlu. Pokud se jim to náhodou pořadí prodat jinam, dám jim šanci, ale to finále mi trochu zkazilo jinak hodně příjemný seriálový zážitek.